Nacházíte se zde: Úvod Politický zápisník / Political diary Démon Paroubek? Ne, jenom červ v hlavách mediální pravice

Démon Paroubek? Ne, jenom červ v hlavách mediální pravice

Ve své polemice, nazvané Démon Paroubek, s mým textem, který byl publikován pod názvem Démonizování Paroubka je trapné, Alexander Tomský uvádí několik argumentů, které není možné nechat bez povšimnutí.

 V reakci na mé konstatování, že při posuzování politikovy způsobilosti vést stranu nebo vládu by se novináři neměli nechat unášet triviálními podružnostmi, osobními nechutěmi a emocemi, přítel Alexander píše, že Paroubek je prostě většině lidí „strašidelně protivný“. Dojmy a média k sobě prý patří.

 S tím je možné do jisté míry souhlasit, sám jsem nedávno napsal text, v němž upozorňuji, že Paroubkova nasupenost a agresivní styl jsou špatnými prodavači programu ČSSD, a že to může být jeden z důvodů, proč strana neboduje více  průzkumech veřejného mínění nyní, kdy je Občanská demokratická strana vnitřně rozvrácená.

 Jenže zároveň Alexandrova slova smutně potvrzují mojí tezi. Paroubek může být řadě lidí nesympatický, ale co to má společného s ujišťováním některých publicistů, že jeho nástup do vlády povede ke změně režimu nebo k bankrotu České republiky? To jsou tak závažná obvinění, že by vůbec neměla spatřit světlo světa, pokud se nedají nějak věrohodně doložit.

 A jak velká je ta většina, protivící si Paroubka, o které Alexander píše? Nejspíš zase tak většinová nebude, protože jinak  by nebylo možné, aby i s tímto údajně „strašidelně protivným“ mužem v čele ČSSD vedla v průzkumech veřejného mínění.

 Není možné, že Paroubek je „strašidelně protivný“ zejména pro část české pravice, a třeba jen ne úplně sympatický mnoha ostatním, zatímco je docela sympatický mnohým dalším? Anebo jinak: není „strašidelná protivnost“ nějakého politika v naší zemi až příliš často odvozena z ideologických předsudků těch, kteří ho za „strašidelně protivného“ považují?

 Pokud jde o moje slova, že není třeba démonizovat program ČSSD coby údajně jistou cestu ke státnímu bankrotu, neboť v Evropě jsme svědky pravidelného střídání pravicových a  levicových vlád, ujišťuje nás přítel Alexander, že hrozivé deficity evropských států způsobily sociální vlády. Takové tvrzení by potřebovalo doložit.

 Navíc by bylo dobré také vypočítat, čemu všemu politika sociální soudržnosti praktikovaná sociálním státem zabránila. I proto, ačkoliv sociální stát je možná vynálezem sociálně demokratické levice, se na jeho budování v Evropě podílela a podílí celá řada umírněných pravicových stran.

 Nemohu než souhlasit se závěrem, že politika  je věc míry. Když kritizuji pravicovou mantru, podle které čím nižší jsou daně, tím je údajně vyšší výkon ekonomiky, mám na mysli přesně toto. Neexistují ani ideální pravicové, například neoliberální, ani ideální levicové, chcete-li  socialistické recepty. Moderní společnosti musejí hledat rozumnou míru věcí uprostřed, jinak jsou odsouzeny k neúnosné polarizaci a politice typu „ode zdi ke zdi“.  

 Zejména naše pravicová média, jejichž kritikou můj původní text byl, ovšem  míru ztratila. Chovají se vesměs jako majitelé (neoliberální) pravdy. Mají o všem jasno. Nehledají rozumné průsečíky, většinou jen poučují. Nereflektují politiku, ale snaží se ji dělat.

 Alexander vyvrací můj poukaz na Švédsko coby úspěšný sociální stát jako údajnou výjimku. Jenže jsou zde další: například všechny ostatní skandinávské země, Nizozemsko, Německo, Rakousko. Ne všechny mají nerostné zdroje, ne všechny protestantskou tradici. Mají ale společnou jednu věc: vesměs se netopí ani v politických, ani v mediálních excesech. Hledají racionální řešení okolo politického středu.

 Navíc růst HDP není míra všeho. Všechny výše zmíněné státy se pravidelně umísťují nejvýše na světě v indexech kvality života. Anglosaské vzory našich neoliberálů a konzervativců (USA, Velká Británie), kde čas od času dojde na vládu neviditelné ruky trhu, na tom tak dobře nejsou.

 Pokud jde o program ČSSD, jistě ho lze kritizovat, ale je trapné ho i dvacet let po pádu komunismu kritizovat s pomocí ideologických výkřiků. Pokud se pravicovým novinářům zdá, že  ČSSD nemůže splnit obojí—udržení sociálních výdajů v jí slibované výši a zároveň plnění konvergenčních kritérií pro přijetí eura—chtělo by to věcnou polemiku a argumenty. 

 Je ovšem podivné vyčítat obecně levicové straně, že se chová levicově, jak to v reakci na můj text učinil jakýsi mně neznámý komentátor z Reflexu jménem Petr Holec (přiznávám, že Reflex už mnoho let nečtu), který Paroubka ostouzí tím, že prý se snaží zavděčit svým třiceti procentům voličů. A komu se proboha snaží v prvé řadě zavděčit ODS, komu TOP 09, komu lidovci, komu zelení, když ne svým voličům?  

 Na závěr poznámka téměř pod čarou. Přítel Alexander o mně píše: „Sám se bohužel také z kdysi nevraživého kritika Václava Klause stal pamfletistou a na prezidenta hází jen přídomky - trapný, paranoidní a případ pro psychiatry. Ale budiž, nesnadná je introspekce, a do vlastní kuchyně si málokdo vidí.”

 Ač jsem se s příchodem tohoto roku rozhodl, že o Klausovi, po jeho totálním politickém fiasku v otázce Lisabonské smlouvy (nejprve zdánlivě principiální odpor, pak ignorování vůle parlamentu, vzápětí vydírání zbytku EU, nakonec háchovská kapitulace v podobě podpisu, doprovozená temnými varováními), už nemá smysl psát, a od začátku roku jsem o něm vskutku nenapsal ani čárku, Klause jsem před tím opravdu kritizoval soustavně po mnoho let--dávno před tím, než se ke mně přidali i mnozí jeho bývalí obdivovatelé.

 Nikdy by mně ale nenapadlo snažit se zpochybnit Klausovu způsobilost být prezidentem poukazy na jeho soukromí či „strašidelnou protivnost“. A nikdy by mně nenapadlo apokalypticky varovat, že docela jistě dožene zemi k tomu či onomu bankrotu nebo změní režim. Ostatně všechny moje texty o něm si lze snadno vyhledat na www.pehe.cz 

 Použil-li jsem adjektivum „trapný“, polemizoval jsem vždy důsledně s nějakým konkrétním Klausovým politickým krokem nebo výrokem. To samé platí o pojmu „paranoidní“.

 Nenapsal jsem také, že je Klaus případ pro psychiatry. Napsal jsem, že v době, kdy se mně ptalo mnoho zahraničních novinářů a pozorovatelů na Klausovy motivy v odmítání Lisabonské smlouvy, odpovídal jsem, že chápání jeho motivů se zdá přesahovat možnosti politické analýzy, a že by se měli možná obracet se svými otázkami na psychology. Například otázka, zdali český prezident neblokuje Lisabon proto, že chce být největší rybou v malém rybníku, spíše než středně velkou rybou v evropském moři, kterou jsem opakovaně dostával, je otázkou po psychickém ustrojení politika.

 Přítel Alexander bývával ostatně vůči Klausovi po svém rozchodu s ODS v 90. v druhé polovině 90. let o poznání nabroušenější než já. To, že ho v poslední době s Klausovými názory sblížil stejný pohled na Evropskou unii a Lisabonskou smlouvu, neznamená, že zastánce EU a Lisabonu Jiří Pehe se stal ve vztahu ke Klausovi „pamfletistou“, když se veřejně podivuje, a občas rozhořčuje nad tím, že prezident povyšuje svůj osobní názor nad již projevenou vůli ve 26 zemích EU, jakož i dvou komor parlamentu a Ústavního soudu vlastní země.

 Ale zpět k Paroubkovi. Můj původní text, který, zdá se podle četných reakcí, potrefil nemálo hus, se netýkal ani tak Paroubka, jako se týkal způsobů, kterými část českých médiích o Paroubkovi, a demokratické levici obecně, referuje.

 Nemám žádný osobní důvod hájit Paroubka a ČSSD. Současná ČSSD rozhodně jen těžko může být pro levicového liberála mého typu přitažlivá nebo volitelná. Je to ale její rozhodnutí, má prostě zájem o jiný druh voličů.

 Ať už ale stojíme nalevo nebo napravo od politického středu, není třeba dělat z Jiřího Paroubka monstrum. On a jeho strana reprezentují nejméně třetinu českých voličů, a pokud nyní, ve snaze oslovit voličů co největší množství, slibují více, než si budou po volbách moci reálně dovolit, není to v demokratické politice nic neobvyklého. A dá se to ověřit zase jen až po volbách.

 Slib zní jasně: v podstatě udržení současných sociálních výdajů a zároveň plnění konvergenčních kriterií pro vstup do eurozóny. Pokud se jedno nebo druhé nebude plnit (k čemuž skutečně pouhé zvyšování příjmů státního rozpočtu, nedoprovozené hlubšími reformami, stačit nemusí), je na voličích, aby ČSSD za případné nesplněné sliby potrestali.

 Strašit ale zcela „zaručenými“ státními bankroty, změnami režimu, útěkem k Moskvě, a bůhvíčím ještě, je nedůstojné. A je ideologickou dětinskostí, když se nás přítel Alexander snaží přesvědčit o jakési universálně platné škodlivosti levice. To by pak znamenalo, že jedinou cestou k prosperitě je vláda pravice na věčné časy. Demokratické střídání vlád v tom případě vlastně už netřeba, že ano? A nebo, že by se střídaly jen pravicové strany?