Nacházíte se zde: Úvod Politický zápisník / Political diary Démonizace předčasných voleb

Démonizace předčasných voleb

Během vládní krize jsme mohli zaslechnout od různých politiků i komentátorů, že předčasné volby nejsou žádoucí. Důvody, které uváděli, se různí: nové volby by prý stejně nic nevyřešily; volby jsou drahé, přičemž strany nemají peníze; nové volby jsou až krajním řešením, navíc jsou prý i jiná řešení, která se dají hledat na půdorysu minulých voleb.

Netřeba téměř dodávat, že naprostá většina odmítavých stanovisek vůči předčasným volbám přišla z tábora koaličních stran, které se mohou po právu obávat volebního fiaska, jakož i od prezidenta, který si nepřeje vládu levice, a od komentátorů, kteří fandí pravici a ještě pořád věří, že Nečasova vláda může přes všechny vnitřní rozpory v koalici prosadit reformy.

Reformy se ostatně staly jakýmsi zaklínadlem. Pokud má naprosto rozhádaná a zdiskreditovaná koalice zůstat pohromadě, je to prý kvůli reformám, které jsou prezentovány jako vše přemosťující dobro, jež spasí českou společnost. Co na tom, že většina společnosti o vládní reformy, tak jak byly zatím nastíněny, nestojí, a nevěří jim. A co na tom, že „koalice“, v níž všichni bojují se všemi, může jen těžko nabídnout pro svoje reformy potřebnou legitimitu, i kdyby uprostřed války vyhlásila na čas klid zbraní.

Ale zpět k předčasným volbám. Ano, jsou obvykle krajním řešením, jenže bychom si měli v českém případě odpovědět na otázku, zda taková situace už nenastala. Současná koalice samozřejmě může, a nejspíš i bude, v pozměněné personální sestavě pokračovat, ale je zároveň jisté, že po všem, co bylo řečeno a ve veřejném prostoru učiněno, bude jakýkoliv personální nebo programový kompromis, který koalici udrží ještě nějakou dobu pohromadě, jen dost „upatlaným“ a nestabilním řešením.

Příčiny krize navíc evidentně mají svůj původ ve válce různých „kmotrovských“ skupin za scénou, takže politické řešení na scéně nezbytně neřeší konflikty za scénou, a koaliční spory, zůstane-li koalice pohromadě, nejspíš vypuknou brzy znovu. Pokračování takových sporů jen dále prohlubuje nedůvěru občanů v demokratickou politiku.

Hledání řešení na základě výsledku minulých voleb je navíc problematické i proto, že ke komunistické straně přibyla další politická formace, Věci veřejné, která má po posledním vývoji téměř nulový koaliční potenciál. Z pěti stran v Poslanecké sněmovně se tak jeví jako „použitelné“ pro skutečnou koaliční politiku jen tři, což nenabízí žádné stabilní řešení.

Jistě, ČSSD by mohla například tolerovat vládu ODS a TOP 09, lze si představit i velkou koalici, ale v prvním případě by to vedlo k vládě, která by byla ve své činnosti zcela podvázána, v druhém případě ke spojenectví, které je v české politice, zejména od dob opoziční smlouvy, považováno za největší zdroj korupce.

ČSSD se navíc pod svým novým vedením vymezila mnohem více jako autentická levicově demokratická strana. Spojenectví s ODS by byl nejlepší způsob, jak tento těžce rodící se image zničit.

Argument, že nové volby by nic nevyřešily, patří do oblasti jasnovidectví. Navíc je to argument, v němž se skrývá zásadní nedůvěra k demokratickému procesu.

Je sice možné souhlasit s tvrzeními, že v české politice se jen těžko něco radikálně zlepší, pokud se nepodaří odstranit skutečné příčiny opakujících se marasmů, k nimž patří zejména vliv mafiánských podnikatelských struktur na politiku a z toho vyplývající systémová korupce, ale zároveň není jasné, jak obecný marasmus české politiky může řešit vládní sestava, která se v něm topí.

Navíc není vůbec zřejmé, že by nové volby nevedly k výsledkům, které by mohly být základem pro organičtější vládní koalici, než je ta současná, která sestává ze strany obtížené korupčními skandály, jež skončila v minulých volbách až druhá, a dvou nových stran, z nichž jedna se ukázala být zcela nestandardním a pro demokracii potenciálně nebezpečným uskupením.

Nelze samozřejmě zlehčovat varování, že zklamání z politiky by mohlo vést k nízké volební účasti a úspěchu nějaké extremistické strany, ale taková varování vůbec nevysvětlují, jak by se situace změnila, pokud současná vládní sestava, i se vší svojí politickou patologií, přežije.

Dokonce bychom mohli tento argument obrátit: čím déle zůstane tato koalice na scéně, tím větší šance na úspěch budou mít v příštích volbách extremisté. Jinými slovy: uspořádat předčasné volby nyní může mít význam i proto, že by nejspíš ještě stále nevedly k zásadnímu růstu vlivu extremistických stran.

Argument o tom, že volby jsou drahé, je jistě pravdivý, ale demokracie je prostě obecně drahý špás. Nejlevnější, pokud jde o provoz, jsou totalitní režimy, kde se žádné volby nekonají anebo se konají jen naoko.

Je pravda, že velké strany jsou zadlužené, a nemají peníze na nákladné volební kampaně, ale proč by se nebylo možné dohodnout na stropech pro volební výdaje? Pokud se i přesto budou chtít některé strany dále zadlužit, je to jejich věc: neuspějí-li, mohou také definitivně skončit v propadlišti nesplatitelných dluhů.

Shrneme-li výše uvedené argumenty, předčasné volby nejsou v současné krizi řešením krajním, ale spíše tím nejstandardnějším. Česká politická kultura má ovšem ke standardnosti daleko, takže se mnohem spíše dočkáme řešení méně čistých, jako je pokračování zcela nefunkční koalice nebo nějaká polo-politická vláda.

Jakkoliv dlouhodobým řešením problémů české politiky je posilování občanské společnosti, předčasné volby by byly také pobídkou pro veřejnost, která je zcela znechucena současnou situací a sílí v ní pocit bezmocnosti, ať se alespoň nějak zapojí do politického procesu. To samo o sobě není bez významu v situaci, kdy je veřejnost odsouzena do role diváka nejapné frašky.

Deník Referendum, 18.4.2011