Nacházíte se zde: Úvod Politický zápisník / Political diary Démonizování Paroubka je trapné

Démonizování Paroubka je trapné

Předseda sociální demokracie Jiří Paroubek si jistě zaslouží kritiku jak za některá politická rozhodnutí, tak za svůj politický styl. I autor tohoto textu v nedávné minulosti kritizoval Paroubka (a s ním celé vedení sociální demokracie) za ukvapené svržení vlády během českého předsednictví Evropské unie, za oportunistické přitakávaní prezidentovi při jeho zneužívání sudetoněmecké karty v boji s Lisabonskou smlouvou, nebo za zbytečně agresivní politický styl, který je kontraproduktivní ve vztahu k objasňování programových priorit ČSSD.

 Je možné argumentovat, že kdyby se předseda ČSSD dokázal v situaci, kdy největší politický soupeř ČSSD je vnitřně rozvrácen, chovat alespoň přibližně stejně civilně (a argumentovat se stejnou věcností) jako předseda současné úřednické vlády, nemohly by preference jeho strany stagnovat někde na úrovni 25 procent. Bohužel se naopak často nechává strhnout, zejména ve svých střetech s předsedou občanských demokratů, ke stylu politického vystupování, který mnoho voličů odpuzuje.

 Je pravda, že Paroubek kritiku snáší poměrně špatně, a zbytečně tak nahrává politickým oponentům i novinářům, kteří si z útoků na předsedu ČSSD udělali sport. Tím, že jsou jeho reakce občas zbytečné nebo nešťastně formulované, navíc odhaluje politickou slabinu, kterou se někteří jeho soupeři naučili využívat. Řečeno jinak: když chce politický oponent nebo novinář  Paroubkovi zabránit, aby klidně a věcně přednášel svoje argumenty, ví, že ho lze snadno „vytočit“.

 Na druhou stranu, část českých médií už bohužel ztratila ve vztahu k předsedovi ČSSD jakoukoliv soudnost. Od šéfredaktora Hospodářských novin, které byly ve svých lepších časech považovány za nejserióznější český deník, jsme se například nedávno mohli dozvědět, že Paroubek netouží po ničem jiném, než po moci. Je mu prý lhostejný osud státních financí, a aby si zachoval moc, spojí se s komunisty, s Kremlem  nebo s Marťany. Pokud se prý stane premiérem, „bude to premiér, jehož přátelé se na mejdanu střílejí, ze křtu své dcery udělá cirkus s proprietami jako z matějské“. Pro moc prý je ochoten hystericky srovnávat prohru ve volbách s rokem 1948, a nepokrytě se papalášsky divit, že on, Jiří Paroubek, může prohrát soud o Kubiceho zprávu.

 I v dalších dvou celostátních  pravicových denících se protiparoubkovsky běsní, v podobném duchu. Mírnější podoba tohoto běsnění spočívá v temných varováních o nevyhnutelném státním bankrotu, pokud se Paroubkova sociální demokracie dostane k moci. Oblíbené je též ujišťování, že se Paroubek spojí s komunisty, což bude mít zcela nepochybně za následek pochod našeho malého státu přímo do náručí Moskvy.

 Jeden z těchto deníků si pěstuje coby občasného komentátora známého politického katastrofistu, který pravidelně dává ve vztahu k Paroubkovi průchod svým temných předtuchám o jakési změně režimu u nás, dostane-li se Paroubek znovu k moci. S politickou analýzou nemají tyto útoky společného zhola nic.

 Kdyby se někdo v komentátorské levici chtěl snížit na úroveň těchto útoků, mohl by stejně sugestivně naznačovat, že například opětovné vítězství ODS pod vedením Mirka Topolánka povede k vytvoření mafiánského režimu, v němž zemi definitivně ovládnou, a navždy si rozparcelují, nejrůznější kmotři, tuneláři a korupčníci scházející se na dýcháncích v Toskánsku. A pokud bude Topolánek ve své straně náhodou sesazen, stane se Česká republika jednou velkou Open Card s dobíjením na Pražském hradě.

I o soukromém životě Toplánka by se jsitě dalo napsat přinejmenším stejné množství dehonestujících textů jako o Paroubkovi, kterého alespoň přinejmenším ještě nikdo nevyfotil nahého na dýchánku u Berlusconiho. Chceme ale  sklouznout do polohy, kdy se o způsobilosti být premiérem diskutuje na základě toho, zda má Topolánkův synek tričko od Pierra Cardina a Paroubkova dcerka  botičky od Diora?

Vážně:  Copak Topolánek nebo dokonce ctihodný Karel Schwarzenberg netouží po moci? A odkud pravicoví komentátoři s takovou jistotou vědí, že na rozdíl od jimi preferovaných politiků právě Paroubek chce jen moc pro moc, nikoliv také kvůli tomu, aby mohl uskutečňovat programové priority, kterým věří on i jeho strana? A je horší se kvůli uskutečnění svých cílů spojit třeba s Marťany, než se spojit s pochybně získanými politickými přeběhlíky?  Anebo jinak: Nebyli snad Melčák a Pohanka dokonalí političtí Marťani?

 Když už je řeč o programových prioritách, jako další pošetilost se jeví  komentátorské vystupňovávání programových rozdílů mezi levicí a pravicí až téměř na hranici jakéhosi třídního boje. Tvrdit, že se zaručeně zřítíme do státního bankrotu, pokud moc převezme rozhazovačná levice pod vedením Paroubka, je poměrně laciné, zejména když vezmeme v úvahu, že ČSSD si coby jasný programový cíl dala do příštích let plnění konvergenčních kritérií pro přijetí eura.

 Rozpočtové deficity se dají snižovat kupříkladu tak, že osekáme státní výdaje, ale také tak, že státní výdaje nebudeme zbytečně dále zvyšovat, nebo budeme rozumně šetřit, ale zvýšíme příjmy státního rozpočtu, například v podobě vyšších daní. Neoliberální mantra, podle níž vyšší daně spolehlivě zadusí ekonomiku, jsou--například při letmém pohledu do skandinávských zemí—asi tak přesvědčivé jako neoliberální argumenty, že nízká rovná daň zaručí takovou dynamiku hospodářského růstu, že nakonec stát vybere na daních vlastně ještě víc.

 Jenom světová ekonomická krize prý zabránila našim neoliberálům, aby mohli svá slova dokázat, takže jediné co víme spolehlivě, je, že česká ekonomika rostla od roku 1989 nejvíce během sociálně demokratických vlád. Spolehlivě také víme, že krizi odnesly ponejvíce nejhůř ty země, které měly rovnou daň.

 Ať už ale působí v daném okamžiku přesvědčivěji neoliberální nebo neokeynesiánské argumenty, nebylo by špatné, kdyby se mnozí komentátoři přestali tvářit jako majitelé pravdy, a uznali, že ekonomický vývoj státu je také záležitost navýsost politická. Proč tedy s pomocí slovníku třídního boje démonizovat ČSSD a jejího lídra za to, že nabízejí levicová řešení? Zrovna tak není nutné mluvit o zaručené cestě do pekel, když v politickém souboji pravice a levice zrovna vítězí pravice a nabízí řešení pravicová.

 V zaběhnutějších demokraciích se „pravice“ a „levice“ (ať už tyto pojmy znamenají v dnešním světě cokoliv) střídají u moci po mnoho desetiletí, a občané i komentátoři, ač mohou být po právu kritičtí k tomu či onomu konkrétnímu politickému rozhodnutí, se naučili vnímat tuto situaci jako přirozený pohyb politického kyvadla, jemuž není třeba přisuzovat katastrofické dimenze. U nás se i dvacet let po pádu komunismu vede jakýsi podivný třídní boj, před každými volbami se mobilizuje, slyšíme temná varování o návratu před rok 1989 nebo o změně režimu. Je to rétorika, jež nemá nic společného s realitou.

 Skutečným problémem je naopak neschopnost nejen politiků, ale i komentátorů, hledat v programech levice a pravice rozumné průsečíky, a kultivovat tak, podobně  jako se to děje v západní Evropě, politickou kulturu založenou na schopnosti nalézat konsensus.

 Za neúnosnou politickou polarizaci u nás jsou odpovědní politici, ale možná ještě více média, která z demokratického soutěžení idejí a osobností opakovaně dělají kýčovitou sportovně zábavnou reality show. Právě tato umělá polarizace, doprovázená v zákulisí zcela reálnou spoluprací různých zkorumpovaných bratrstev, je odpovědná za to, že v České republice nakonec volby jen málokdy přinesou nějaká řešení.

 Především je ale trapné, když média, která se považují za takzvaně seriózní, opakovaně útočí na Jiřího Paroubka s pomocí slovníku a metod, které by na Západ od nás obstály jen v bulváru. Démonizace, hraničící s předpověďmi o změně režimu, pokud se ČSSD v čele s Paroubkem opět ujme moci, je smutnou výpovědí nikoliv o Paroubkovi (ten je docela normálním politikem s přednostmi i chybami), ale o nedostatku demokratického étosu u nás a důvěry v demokracii.

Deník Referendum, 1.2.2010