Nacházíte se zde: Úvod Politický zápisník / Political diary Diskuse o privatizaci bezpečnosti nebo utkání Praha-Brno?

Diskuse o privatizaci bezpečnosti nebo utkání Praha-Brno?

V českém kontextu je téměř každý pokus začít vážnou diskusi o zatím neakcentovaném tématu, které již nějakou dobu hýbe odbornými kruhy i médii v zahraničí, zřejmě odsouzen k nezdaru. K příčinám patří někdy až urážlivá personifikace diskuse i tam, kde je zbytečná, nebo neschopnost autorů držet se žánru statě, na kterou reagují. Svůj díl viny na tom bohužel nesou i editoři, kteří něco podobného připustí.

 V reakci na můj text publikovaný ve Studovně přílohy Orientace LN na začátku ledna pod názvem „Privatizace americké bezpečnosti, v němž shrnuji obsah čtyř úspěšných knih, v nichž se přední američtí politologové kriticky zamýšlejí nad dopady odevzdávání bezpečnostních funkcí státu do rukou soukromých společností, reaguje politolog Tomáš Šmíd textem (LN-Orientace, 16.1.2010), v němž tzv. outsourcing bezpečnosti hájí jako rozumnou alternativu k neschopnosti moderních států uspokojovat dostatečně bezpečnostní potřeby, například i v různých zahraničních misích.

 Taková pozice je zcela legitimní, jenže (a zde se od tématu privatizace bezpečnosti dostáváme ke standardům české diskursivní žurnalistiky) autor ji prezentuje způsobem zcela neadekvátním. Začíná to už tím, že v podtitulku textu, nazvaném sugestivně „Chcete „žoldáky“ nebo plastikový pytel?“, se neméně sugestivně praví: Referování Jiřího Peheho o bezpečnosti zajištěné soukromými firmami stojí na tendenčním výběru literatury.

 Překvapený čtenář by mohl po právu očekávat, že takové tvrzení bude ve Šmídově stati doloženo způsobem, který odpovídá žánru Studovny, tedy odkazy na  knihy z per autorů alespoň přibližně tak renomovaných, jako jsou autoři uvádění v mém původním textu. To by snad mohlo některé čtenáře přesvědčit, že jsem „tendenčně“  vynechal protiargumenty z per jiných známých autorů

 Jenže Šmíd nabízí autorský esej bez jakýchkoliv citací a odkazů na zdroje! Jinými slovy: ani jedinkrát se  neobtěžuje uvést třeba jen název nějakého autoritativního díla, jež outsourcing bezpečnosti vidí převážně pozitivně.

 Obzvláště podařené pak je, že svojí polemiku vede důsledně pouze se mnou, který ovšem neučinil nic jiného, než že poctivě přečetl a pro Studovnu shrnul hlavní závěry čtyř knih, které se zaslouženě staly předmětem značného mediálního zájmu v USA. Jak Scahilla, tak Allison Stangerovou citují nejpřednější američtí publicisté, a do svých televizních pořadů zvou esa, jako je třeba Fareed Zakaria.

 Bohužel to není zdaleka poslední argumentační selhání ve Šmídově eseji. Ten začíná s pomocí debatní figury, která se v českém provinčním prostředí často používá. Aby Šmíd hned na začátku vytvořil zdání argumentační převahy, informuje nás, že reaguje na text, který napsal „pražský publicista“ Jiří Pehe, jenž svůj text prý pojal tradičně normativně, až apelativně, přičemž text údajně „trpí faktem, že se Pehe odborně dostatečně problematikou nezabývá“.

 Dozvídáme se tedy mezi řádky, že na text laika reaguje expert, který se problematikou odborně zabývá, navíc nás zmínka o „pražském“ publicistovi v tomto kontextu hned donutí podívat se na konec článku, kde stojí, že Šmíd je brněnský politolog, působící na Masarykově universitě. Drama je tedy nastoleno: pražský pisálek zde stojí hned na začátku nemilosrdně obnažen coby aktivistický  laik brněnským expertem.

 Nu dobrá, o to více bychom mohli doufat, že nás expert zahrne odkazy na literaturu, kterou publicista z Prahy „tendenčně“ opominul, popřípadě alespoň kriticky rozebere publicistou vybrané knihy, jenže kde nic, tu nic!

 Dozvíme se ale, že moje označení Erika Princeho, zakladatele nechvalně proslulé soukromé bezpečnostní firmy Blackwater, coby „křesťanského fundamentalisty“, je prý argumentační faul. Potíž je v tom, že jako křesťanského fundamentalistu označuje Princeho autor mnou citovaného bestselleru Jeremy Scahill, jakož i řada dalších renomovaných autorů. Pokud by čtenáři měli zájem prozkoumat hloubku „argumentačního faulu“, nechť si zadají do vyhledávače Google následující čtyři slova: Erik Prince Blackwater Fundamentalism

 Proč se brněnský expert autory mnou citovaných knih vůbec nezabývá? Bohužel nezbývá než usoudit, že jak je u nás dobrým zvykem, ani jednoho z nich nečetl. O to větší má potřebu expertně reagovat, i když  mu nezbývá vzhledem k zřejmé neznalosti obsahu děl „tendenčních“ autorů, než reagovat jen na pražského publicistu, a to v podobě subjektivní autorské stati.

 Taková stať by samozřejmě nevadila (koneckonců jeho text obsahuje řadu zajímavých úvah), kdyby ovšem nebyl polemikou s textem žánrově zcela odlišným. Rozdat si to přímo například s Allison Stangerovou, hvězdou americké politologie, s pomocí odkazů na autory stejně renomované, jako je ona, by pro odborného asistenta na katedře politologie v Brně bylo ovšem samozřejmě složitější, než uspořádat provinční mediální utkáni mezi Brnem a Prahou.

 Na závěr jen několik věcných poznámek. Šmíd například tvrdí, že nepřesně označuji soudobé kontraktory jako žoldnéře. Kdyby četl mnou citované knihy, věděl by, že jejich autoři mluví o „mercenaries“, což v angličtině znamená žoldnéři. Nepřipojují k tomuto označení hodnotící soudy, stejně jako jsem je nepřipojil já.

 Když Šmíd tvrdí, že můj text je založen na morálním odsouzení outsourcingu, těžko říct, z čeho tak usuzuje. Autoři knih, které cituji, kritizují privatizaci bezpečnosti především coby faktor oslabující jednu ze základních funkcí státu, které ho definují coby stát, a někteří varují, že předávání bezpečnostních funkcí státu do rukou soukromých firem, vytváří nebezpečí korporativismu. K morálním soudům to má dost daleko,  je to ale úvaha hodná zamyšlení.

 Není také pravda, že v mém textu nebyla zmíněna možná pozitivní role outsourcingu. Citoval jsem například Stangerovou, která některé pozitivní dopady outsourcingu akcentuje.

 Šmíd končí konstatováním, že Jiří Pehe udělal dobře, že téma privatizace bezpečnosti nadnesl širšímu publiku, ale učinil tak prý bez přípravy, což vytváří zkreslenou představu o „studování“ privatizace bezpečnosti. Nezbývá než doufat, že Šmíd tento mnou vytvořený deficit brzy smaže textem, z něhož bude patrné, co vlastně on k tématu četl či napsal. Přehled jeho publikací ukazuje, že se specializuje na bezpečnostní otázky postsovětského prostoru. O privatizaci bezpečnosti v USA či jinde nepojednává ani jedna jeho dosavadní publikace uváděná na oficiálních stránkách Masarykovy university.

Článek je plným zněním mojí reakce na polemický text Tomáše Šmída, který v redakčně krácené formě uveřejnily Lidové noviny. Čenářům, kteří se zajímají o kvalitu českých médií, lze jen doporučit, aby porovnali plné znění mojí reakce s redakčně kráceným textem v LN. Zjistí, že redakce vynechala všechny pasáže, které vyznívají jako kritika editorské práce s mým textem. Ty byly přitom v mojí reakci stejně podstatné jako samotná polemika se Šmídem, protože publikování tak "mimoběžného" textu, jako je ten Šmídův, v reakci na můj žánrově zcela odlišný text je redakčním selháním. Lze také předpokládat, že to byli editoři , a nikoliv autor, kdo "ozdobil" Šmídův text dryáčnickým názvem a podtitulkem, který zvěstuje "tendenčnost" mého původního textu, jakkoliv Šmíd ve své polemice není schopen nic takovéhé dokázat už proto, že nabízí jen svoje osobní názory, nezaštítěné žádnou odbornou literaturou.