Nacházíte se zde: Úvod Politický zápisník / Political diary Dvacáté narozeniny, nebo pohřeb?

Dvacáté narozeniny, nebo pohřeb?

Když se dnes řekne Občanská demokratická strana, vybaví se mnohým lidem automaticky pojmy jako „kmotři“, klientelismus, mafiánský kapitalismus, korupce. Preference ODS v některých průzkumech klesají už pod 15 procent. To vše po loňských katastrofálních volbách, v nichž ODS ztratila ze všech českých stran zdaleka nejvíc voličů, poslanců, senátorů i starostů velkých měst.

Co se stalo se stranou, která kdysi byla,v dobrém i zlém, synonymem politické a ekonomické transformace, tedy pohybu kupředu?  Proč se „oslavy“ dvacátého výročí jejího založení podobají spíše truchlohře?

Odpověď nalezneme, zbavíme-li se jednoho mýtu. Ten zní, že po roce 1989 byla ODS první skutečně standardní stranou. Ve skutečnosti její vznik sice odstartoval tvorbu standardního stranického spektra, za což patří dík Václavu Klausovi, ale samotná ODS se nikdy jako standardní strana neustavila, a to shodou okolností také kvůli Klausovi.

Byla od počátku především jeho stranou,  a to do té míry, že když Mirek Topolánek nahradil Klause v čele ODS v roce 2002, mluvil o tom, že „odéesovské myšlenkové schéma“, je vlastně specifickou ideologií zvanou „klausimus“.

Ten ovšem neměl nikdy pevné ideové základy; byl tím, co se v té které situaci hodilo právě Klausovi. A hlavní ideou Klause byl vždy jen Klaus.

Jeho stín zůstal přítomen v ODS dokonce i po odchodu ze strany--jak mocensky, tak v myšlení mnoha předních členů. Topolánek střet s ním politicky nepřežil. Petr Nečas se už po několika měsících v čele strany a vlády jeví jako politický zombie, s nímž Klaus, i s pomocí svého přetrvávajícího vlivu v ODS, cvičí, jak uzná za vhodné.

Nejen státy, ale i strany se udržují idejemi, z nichž vznikly. K oficiálně proklamovaným idejím ODS patřilo tržní hospodářství, standardní politika na stranickém základě a liberálně-konzervativní postoje. Ideje, které stranu formovaly reálně, a kterými se udržuje dodnes, byly ale jiné: nadvláda vulgárního ekonomizujícího myšlení nad morálkou i právem a oportunistický pragmatismus bývalých normalizačních konformistů, zastíraný agresivním pravičáctvím a účelovým antikomunismem.

Když Klaus po „sarajevském atentátu“ v roce 1997 přetvořil ODS v de facto sektu věrných, přidal ještě účelové národnictví, opírající se o národní komplexy, včetně nedůvěry ke světu za hranicemi české kotliny.

Klaus sice pomohl stvořit mafiánský kapitalismus, ale dokud byl v čele ODS, jeho silná osobnost paradoxně držela v šachu nekontrolovatelné bujení kmotrů a dalších mafiánských struktur navázaných na stranu. ODS už tehdy měla  podivné „přátele“ v ekonomickém podsvětí stvořeném privatizací pod taktovkou Klause, ale tito lidé se neodvážili vzít stranu přímo útokem. Obrazně řečeno, „kmotr“ byl jen jeden. Když Klaus odešel, stranu postupně zcela ovládli.

ODS je tak dnes ze všeho nejvíc symbolem cynického kupčení s mocí, organizovaného z pozadí kmotry. Veřejnosti stále více znechucené korupčními praktikami mafiánského kapitalismu už nemá co nabídnout, a stále méně lidí také věří, že se může změnit k lepšímu. I proto se podobá většina komentářů k jejím dvacátým narozeninám ze všeho nejvíc nekrologům.

Právo, 22.4.2011