Nacházíte se zde: Úvod Politický zápisník / Political diary Humbuk, Facebook a Demokracie

Humbuk, Facebook a Demokracie

Facebook a Twitter se v poslední době staly náměty mnoha úvah — často bohužel docela nekritických. Tyto nové komunikační prostředky, zrozené v prostředí Internetu, prý způsobily doslova revoluci, neboť se s jejich pomocí daří organizovat nejrůznější protesty a manifestace, jejichž cílem bývá odpor proti autoritářským metodám v nesvobodných státech, jakož i odpor proti různým nepravostem v demokratických zemích.

 V českém kontextu se o Facebooku začalo mluvit zejména v souvislosti s jarní takzvanou vajíčkovou válkou, během které mladí lidé, kteří se nejprve domluvili prostřednictvím Facebooku, bombardovali vajíčky přední politiky sociální demokracie během jejich volební kampaně před volbami do Evropského parlamentu. Toto hnutí bylo některými komentátory popisováno jako bezmála zrod nové politické generace, která vyjadřuje svoji nespokojenost s politickým establishmentem. Šéfa ČSSD Jiřího Paroubka si prý tito mladí lidé vybrali jako symbol politické arogance a populismu.

 Kdo se v tom má vyznat?

 Před tím, než Facebook a Twitter povýšíme na téměř nové formy občanské společnosti, bylo by možná dobré oddělit mýty od skutečnosti. Především není zatím jasné, do jaké míry jsou tato komunikační prostředí schopna generovat koherentní, tedy souvislé, systémové a logické (nejen politické) programy a alternativy, a do jaké míry jsou to spíše toliko nástroje za určitých podmínek vhodné pro sociální mobilizaci, jejímž cílem není pozitivní vize, nýbrž spíše jen odpor vůči něčemu.

Toto rozlišení je důležité, protože občanská společnost je obvykle definována jako takový typ skupinového občanského aktivismu, jemuž je společný nejen odpor vůči něčemu, ale který také obvykle nabízí vůči tomuto „něčemu“ konstruktivní alternativy.

Důležitý je rovněž jazyk, s jehož pomocí se část společnosti mobilizuje. Vezmeme-li jako příklad již zmíněnou vajíčkovou válku „facebookové generace“ s funkcionáři ČSSD, bylo by před tím, než učiníme dalekosáhlé závěry, dobré zjistit, do jaké míry stály za útoky na představitele ČSSD koherentní politické ideje, a do jaké míry pouhé emoce, popřípadě často sdílená představa mladých lidí, že něco je takříkajíc „cool“.

Facebook je totiž stále ještě převážně prostředím nevázané „horizontální“ komunikace, zábavy, v jejímž prostředí si uživatelé sdělují nejčastěji své dojmy, zážitky, či bezprostřední plány. Technologie zvaná Twitter, která nadto výrazně omezuje délku sdělení, je pak ještě jakýmsi zestručněním toho, co je možné s pomocí Facebooku. A tato „horizontální“ komunikace je na Facebooku i Twitteru natolik intenzivní, že vytváření „vertikálních“ struktur (rozuměj skupin spojených nějakou ideologií nebo cíli) spíše ztěžuje. I proto nejrůznější mobilizace prostřednictvím Facebooku a Twitteru často pohání nejasně formulovaný nesouhlas s politickými nebo jinými strukturami, popřípadě emoce, což v souboji „struktur“ se skupinami uživatelů Facebooku a Twitteru nakonec zvýhodňuje právě struktury.

 Facebook je navíc prostředím, v němž neustálé sdílení všemožných informací mezi „přáteli“ vytváří jisté nebezpečí totality. V tom Facebook navazuje na jiná moderní média, která ve stále intenzivnější míře chrlí na lidi obrovské množství informací, v nichž se je stále těžší vyznat, v nichž je stále složitější nalézat nějakou přirozenou hierarchii – tedy určovat, co je důležité a co je podružné. Jak upozorňují někteří filozofové, u nás třeba Václav Bělohradský, naprosté zahlcení nestrukturovanými informacemi může být ve své povaze podobně „totalitní“ jako kontrola nad informacemi.

 Problémy obtočené sítěmi

Facebook je nicméně zajímavým naplněním prognóz těch sociologů a politologů, kteří už před časem upozorňovali na „virtualizaci“ občanské společnosti. Měli na mysli skutečnost, že zatímco fyzická občanská společnost, v níž se lidé střetávají tváří v tvář, odumírá, na Internetu se nepřetržitě rodí velké množství specifických komunikačních polí—skupin lidí, které svazují společné zájmy i cíle. Na ono odumírání fyzické občanské společnosti upozornil například americký politolog Robert Putnam, jehož titul Bowling Alone (Hrát kuželky sám) se vyšvihl mezi politologické bestsellery. Putnam na konkrétních datech ukázal, že zejména nástup televize způsobil, že spolky a další formy občanské společnosti odumírají v USA po tisících – a tento trend autor nahlédl jako zásadní hrozbu demokracii.

 Jenže někteří kritici Putnama argumentovali, že možná nedochází k zániku občanské společnosti, ale spíše jen k jejímu přesunu do interaktivního prostředí kyberprostoru v podobě nejrůznějších diskusních fór i dalších forem virtuálního „sdružování“. Například francouzský politolog Jean Francois Rischard mezinárodn proslul teorií o „global issues networks“, podle níž s pomocí Internetu vznikají nadnárodní sítě skupin organizovaných okolo specifických problémů. Lidé, kteří se účastní debat nad těmito problémy nebo dokonce organizují společné akce, se často nikdy nepotkají tváří v tvář, protože sídlí v různých zemích. Přesto jsou podle Rischarda tyto nadnárodní sítě zárodkem globální občanské společnosti.

 Facebook se svojí nestrukturovaností a poněkud narcistním zaměřením každého jeho uživatele v prvé řadě na sebe (osobní historie, záliby, mí přátelé) z konceptu globální občanské společnosti vymykal, jakkoliv měl od počátku globální přesah. Jenže i jeho uživatelé postupně objevili, že lze virtuální sdružování s pomocí Facebooku tematizovat, takže dnes existuje na Facebooku řada společenství vedených zájmem o společné problémy. A objevili také, že je Facebook - mnohem více než „klasická“ internetová společenství - vhodný pro rychlou mobilizaci. Twitter tento efekt ještě umocnil.

 Prodávám své Já

 Facebook je jak produktem post-moderní fascinace „individualitou“, tak kolektivistickým prostředím, v němž si „přátelé“ vytvářejí společný prostor pro sdílení nejrůznějších informací a pocitů. Může se taková kombinace vyvinout v účinný nástroj občanské společnosti? Na to se Facebook jeví být přece jen příliš osobní. A v tom se liší od dosavadní občanské společnosti, v níž jsou pojivem nikoliv sdílené emoce a přátelství s konkrétními lidmi, ale především společné cíle. Občanská společnost je založená na jistém vzdání se sebe sama ve prospěch společné věci; Facebook je naopak založen především na fascinaci sebou samým a rodinou přátel. Podobá se svým charakterem televizní „reality show“, založené na popření soukromí.

 V pozadí číhá jakási extenze konzumní společnosti: s pomocí Facebooku se jeho uživatelé prodávají jako skutečné individuality, o nichž se na prvním místě dozvíme, co mají rádi a co mají neradi. Naprostá většina informací, kterou si účastníci skupin „přátel“ vyměňují, se nese v tomto duchu vzájemného prodávání se. Individuální jedinečnost se tak paradoxně má potvrzovat sdílením (často triviálních) zážitků, emocí a zálib, v jejichž souhrnu je nakonec těžké určit, čím je který jedinec skutečně jedinečný. Snad i proto mnoho uživatelů Facebook opouští, když poněkud dospějí do strukturovanějších osobností.

 A právě ona poněkud adolescenční fascinace uživatelů Facebooku sebou samými je největší překážkou toho, aby se Facebook stal skutečně tím, o čem v souvislosti s vajíčkovou válkou psali někteří čeští komentátoři. Tedy nástrojem politické mobilizace a vyjadřování politických postojů.

 Co je „cool“, nemusí být nutně demokratické. Ideje, které se bleskurychle šíří Facebookem, nejsou často testovány v racionálním diskursu, mají spíše jen jakousi estetickou hodnotu, která uživatele osloví. Já a rodina mých přátel ovšem nejsme celá společnost. Od házení vajíček na neoblíbené české politiky nebo dokonce od emociálních protestů proti zfalšovaným volbám v Íránu je ještě velmi dlouhá cesta k pochopení demokracie coby strukturované diskuse a úcty k pravidlům.

 MF Dnes-Kavárna, 1.8.2009