Nacházíte se zde: Úvod Politický zápisník / Political diary Interviewer Karla Hvížďaly

Interviewer Karla Hvížďaly

Interviewer aneb restaurování kontextů se jmenuje kniha, kterou vydalo na konci minulého roku v nakladatelství Portál, a která je koncipována jako rozhovor Mileny M. Marešové s Karlem Hvížďalou. Je  neobyčejná hned z několika důvodů.

 Tím hlavním je sám Hvížďala, a to nejenom proto, že ho v této knize najdeme v netypické roli zpovídaného, tedy nikoliv toho, kdo rozhovor vede, ale především proto, že Hvížďala nabízí neobyčejně široký myšlenkový záběr, v němž zasvěceně a často velmi neotřele komentuje celou řadu témat, od měnící se role médií až po českou historii.

 Interviewer je ovšem bohužel také kniha, jejímž podnětným idejím by se lépe dařilo v monologu, spíše než v dialogu s Milenou M. Marešovou, popřípadě v dialogu s někým jiným než je Marešová, protože ta působí v knize jako statista. To by možná nevadilo, kdyby nezpovídala uznávaného interviewera a bytostného intelektuála. V kontrastu s tím, co ve svých různých knihách rozhovorů se známými osobnostmi předvedl v minulosti právě Hvížďala, je ovšem její výkon rozpačitý.

 Metodou Hvížďalových rozhovorů je skutečný dialog, jemuž, jak upozorňuje v zajímavé předmluvě Václav Bělohradský, předchází o měsíce nebo i léta nenápadné rozhovory s dotazovanými, v nichž se nastolí určité porozumění. Teprve pak začne Hvížďala klást otázky, které jsou ovšem pod hladinou už dávno připraveny.

 I proto jsou knihy rozhovorů, které připravil v minulosti Hvíďala, skutečnými dialogy. A jelikož Hvížďala je interviewer neobyčejně vzdělaný a přemýšlivý, jsou jeho rozhovory výměnou názorů „rovného s rovným“, ba někdy jsou jeho otázky či komentáře dokonce zajímavější než to, co říká dotazovaný, jakkoliv v celkovém součtu Hvížďala, coby skutečný profesionál, vždy úzkostlivě dbá na to, aby dotazovaného, nezastínil.

 Možná největším problémem obsahově jinak velmi podnětné knihy je tedy skutečnost, že není tím, za co se vydává: tedy opravdovým rozhovorem.

 Poznámka na konci knihy ostatně osvětluje, jak kniha vznikala: Interview s interviewerem následoval po rozhovoru pro internetový Portál české literatury. Rozhovor byl veden pouze „elektronickou“ cestou, což byla pro Karla Hvížďalu nově objevená možnost vedení rozhovoru. Od konce června 2008 Milena M. Marešová pravidelně týden co týden odesílala e-mailem několik otázek a dostávala zpátky odpovědi. Po roce začala další etapa práce s textem. Třídění otázek a jejich tématické soustředění. Vzniklo několik námětem blízkých celků, které byly znovu pročítány a doplňovány. Tak vznikl rozhovor o jedné životní zkušenosti, názorech na novinařinu a určitě ke slovu.

 Bohužel s pomocí této metody nevzniknul skutečný rozhovor, a vůbec už ne dialog, například takový, jaký sám Hvížďala předvádí v knize-rozhovoru s Arnoštem Lustigem, Tachles Lustig, jež vyšla ve zhruba stejnou dobu jako Interviewer.

 „Dialog je formou modlitby. Rozhovor je modlitbou, protože ve skutečném rozhovoru otevírám sám sebe jinému člověku,“ čteme v citaci Jonathana Sackse na začátku knihy. Tahle citace by docela dobře popsala některé z rozhovorů, které vedl v minulosti sám Hvížďala; v „rozhovoru“ vedeném Marešovou bohužel nic podobného nenajdeme.

 Možná se jisté chyby dopustil sám Hvížďala, když k metodě rozhovoru, tak jak byla popsána výše, svolil. A když svolil, aby ho zpovídala Marešová, jejíž otázky jsou „nedialogické“, a která často nechává zpovídaného „odejít“ od tématu, k němuž právě říká něco velmi zajímavého.

 Právě schopnost zpovídajícího nenechat zpovídaného odejít od odpovědi, kde se potenciálně nabízí ještě něco hlubšího a zajímavějšího, je to, co odlišuje průměrného mediálního výrobce rozhovorů, které v českém kontextu reprezentují nejrůznější televizní i rozhlasoví moderátoři a novináři pořizující celostránkové rozhovory do sobotních vydání novin, od skutečného interviewera.

 Důvodů neschopnosti „vyždímat“ ze zpovídaného něco hlubšího či podstatnějšího, je jistě celá řada, včetně nedovzdělanosti či lenosti. V případě rozhovoru s bytostným intelektuálem, jakým je Hvížďala, navíc nestačí nebýt nedovzdělaný, což Marešová, přinejmenším ve svých oborech estetiky a dějin literatury, jistě není, ale podstatné je, že interviewer musí být sám intelektuálem.

 Vrátíme-li se ale ke Hvížďalovi, jsou mnohé jeho „odpovědi“ v nové knize skutečnou duševní pastvou. Jsou zasvěcené i tvořivé. Hvížďala se s velkou lehkostí dokáže posunout od zdánlivě malých témat k velkým, je doma v historii i filozofii, ukazuje neobyčejnou schopnost syntetizovat i analyzovat. Budeme-li jeho knihu číst spíše jako soubor esejů, v nichž otázky Marešové budeme vnímat jako mezititulky, je Interviewer vynikající čtení.

ČRo 6, 20.1. 2011