Nacházíte se zde: Úvod Politický zápisník / Political diary Jak bude za 20 let?

Jak bude za 20 let?

Dvacáté výročí sametové revoluce zastihlo Českou republiku v krizi. Řeč přitom není o ekonomické krizi, která zmítá celým světem, ale o krizi identity. Dvacet let po pádu komunismu se zdá, že Češi jako národ nevědí, kdo jsou, co chtějí, a jak se zbavit celé řady sociálně patologických jevů.

 Abychom nezůstávali u obecných tvrzení, zvažme následující údaje z různých průzkumů. Ve výročním průzkumu vnímání korupce z dílny Transparency International si Česko pohoršilo ve srovnání s rokem 2008 o sedm příček a ze své 52. pozice se dívá na záda zemím, jako je Jordánsko. Jiný průzkum ukázal, že máme druhý nejkomplikovanější daňový systém v EU. Česko je také zemí, kde se nejvíce krade v supermarketech a obchodech v Evropě

 Václavské náměstí, kde se odehrála řada historicky významných událostí, včetně masových shromáždění v roce 1989, bylo nedávno vyhodnoceno jako jedno ze dvou nejnebezpečnějších a nejlaciněji vypadajících náměstí ve velkých evropských městech. O českých taxikářích, obsluze v restauracích, nebo revizorech v metru si lze přečíst dnes už v každém turistickém průvodci.

 Dosti tristní obrázek dokreslují údaje, podle nichž jsme zemí, která se mezi členy Evropské unie „pyšní“ nejvyšší spotřebou některých drog, útočí na nejvyšší příčky ve spotřebě alkoholu, a má jednu z nejvyšších měr nehodovosti na silnicích. Za zmínku stojí i první pozice v některých druzích rakoviny a vysoká umístění ve výskytu srdečních chorob.

 Když k tomu všemu připočítáme třeba jen letošní politické karamboly, jakými bylo katastrofální české předsednictví EU, „vrcholící“ pádem vlády, nebo politicky patologické počínání českého prezidenta při ratifikaci Lisabonské smlouvy, nabízí se nám dosti nelichotivý obrázek české současnosti.

 Mohli bychom samozřejmě argumentovat, že takový škarohlídský pohled na naši zemi není úplně na místě. Optimisté by mohli namítnout, že například více než osmdesátiprocentní nedůvěra lidí v politiku, zneužívání státních zakázek k obohacování politických šíbrů, předražené stavby všeho možného, včetně dálnic, nebo politické strany fungující tak trochu jako mafie, jsou jen odvrácenou tváří svobody, kterou jsme získali. Copak se nepodvádí i v jiných, mnohem zavedenějších demokraciích? Nemají i tam problémy s důvěrou lidí v politiku?

 Ano, bylo by možné odpovědět, jenže přesto je česká situace něčím specifická. Především panuje široce sdílený pocit bezvýchodnosti. Z korupčních skandálů, ekonomického zločinu a dalších špatných zpráv se stal mediální seriál na pokračování, přitom se ale nezdá, že by se společnost a její politici z této situace byli schopni poučit a sjednat nápravu.

 Jaké jsou důvody tohoto stavu? Jedním, často citovaným, je generační vakuum. Generace roku 1989 byla nesena jistým „revolučním“ étosem, který se přetavil do étosu transformačního. Ať už jsme si osobně mysleli cokoliv o nejvýznamnějších politicích 90. let, jejich rétorika a činy se nesly v duchu reformního étosu, spojeného s jistými idejemi a vizemi vývoje společnosti.

 Druhá porevoluční generace—nejen ta politická—se zdá být veskrze pragmatická a nevizionářská. K pohybu vpřed schází této generaci impulsy, zatímco generace předešlá je vyčerpaná. Možná nejvýznamněji impuls se vytratil v roce 2004, kdy se Česká republika připojila k EU, která tak ztratila vůči naší politické elitě „donucovací“ páky, které mohla použít v době připojování.

 Dalším důvodem je skutečnost, že reformní étos první generace polistopadové generace značně nadřazoval hospodářskou transformaci nad ostatní oblasti, jako je právo a politika. I ve společenském diskurzu zvítězil ekonomizující přístup, v němž byly transformační úspěchy měřeny převážně tempem ekonomického růstu. Politická kultura, právní stát nebo občanská společnost, kultura či systém vzdělání , zůstaly stranou zájmu.

 Vezmeme-li v úvahu, že česká společnost, která je značně sekularizovaná, a jejíž hodnotový systém byl zdecimován dobou normalizace, neměla žádnou hodnotovou vertikálu, s níž by mohla pracovat, není divu, že smysl získané svobody se u většiny populace přetavil do materiálně-konzumních požitků, které si lidé nemohli dovolit před rokem 1989.

 Hodnotové vakuum bylo pak umocněno rozpadem Československa, protože pro většinu Čechů byl nový český stát jakousi zbytkovou entitou, která si teprve musela začít hledat svoji identitu. Snahy některých politiků definovat tuto identitu s pomocí defenzivního nacionalismu—namířeného tu proti sudetským Němcům, tu proti „zlému“ Bruselu— k řešení „české otázky“ příliš neprospěly.

 I dvacet let po pádu komunismu tak zůstává jedním z nejnejasnějších pojmů v politickém diskurzu „národní zájem“. Všichni politici se jím ohánějí, nikdo ale přesně neví, jaké národní zájmy máme, neboť o nich zatím neproběhla strukturovaná politická diskuse.

 Hodnotově poměrně dezorientovaná země, se slabými politickými institucemi a křehkou občanskou společností, se stala snadnou kořistí globálního kapitálu. Přidáme-li k nevyhnutelné invazi globálního kapitalismu do zeměpisně lákavě položené země s kvalifikovanou, a přitom levnou pracovní silou i skutečnost, že v procesu masivní, a často neprůhledné české privatizace dominovaly jednoznačně ekonomické zájmy nad vším ostatním, není divu, že politické strany se ustavily primárně jako zprostředkovatelky a vykonavatelky zájmů  mocných ekonomických skupin.

 Zatímco v první polovině 90. let to byly zájmy převážně domácí provenience, v dalších letech to byly zájmy globálního kapitalismu. Politické strany, fungující jako převodní páky vlivných domácích ekonomických klientů, se bez problémů přizpůsobily i poptávce klientů globálních. Typická česká politická strana dnes funguje spíše jako soukromá firma, než jako extenze občanské společnosti.

 Tato privatizace české demokracie politicko-ekonomickými kartely je dnes jednou z největších překážek nápravy. Rodící se občanská společnost byla vytlačena až na samotný okraj veřejného prostoru, protože ten byl zkolonizován mocnými politicko-ekonomickými skupinami.

 Seriózní veřejný diskurz se stal do značné míry nemožným, protože i v mediální sféře byl veřejný prostor obsazen soukromými hráči, kteří i ty nejvážnější problémy pojímají převážně jako informační zábavu—jakýsi seriál společenských hororů. Veřejnoprávní televize a rozhlas byly v tomto kontextu vytlačeny svým významem, spolu s občanskou společností, na okraj veřejného prostoru anebo přímo zpolitizovány tak, aby přinejmenším politicko-ekonomickým kartelům příliš neškodili.

 Pocit bezvýchodnosti souvisí v současnosti s tím, že ve zprivatizovaném veřejném prostoru (který je opanován mediální komercí a cynismem) a ve zprivatizované demokracii (v níž politické strany nejsou mluvčími veřejnosti, ale hospodářských lobby a svých vlastních zájmů) se nezdá být možné cokoliv změnit.

 Přesto naděje existuje. Především se zdá, že nejmladší generace se rychle naučila využívat alternativních zdrojů komunikace, jako je internet. A tato generace, jak ukazuje v poslední době třeba činnost skupiny zvané Inventura demokracie, rozhodně není srozuměna s tím, že by měla žít ve společnosti, v niž byly demokratické procedury vytunelovány ve prospěch zapouzdřených politických stran a jejich ekonomických klientů.

 Další nadějí je EU. Ač je často kritizována právě těmi politiky, kterým jde nejvíc o konzervaci současných poměrů, v nichž přežívá právní  přítmí  přející různým nestandardním metodám politického a hospodářského podnikání, je důležitým civilizačním--a naši zemi civilizujícím-- faktorem. Právě přítomnost tohoto silného externího rámce, který se opírá o vládu zákona a o společné zkušenosti zavedených demokracií, zaručuje, že případný další skluz české společnosti do politického marasmu a hodnotového tápaní nebude ani propastný, ani trvalý.

 Češi se budou prostě muset naučit fungovat v evropském společenství standardně. Tedy nikoliv způsobem, který část české politické elity zatím předváděla. To, že se nakonec podařilo ratifikovat Lisabonskou smlouvu i v České republice, je významným vítězstvím výše zmíněného civilizujícího vlivu EU na naší společnost.

 Na závěr není možné nezmínit již mnohokrát připomínanou Masarykovu poučku o Československu coby demokracii bez demokratů, které dle jeho mínění potřebovalo zhruba 50 let nepřerušovaného vývoje. Mohli bychom též říct, že jde o vyrovnání hladin mezi vývojem demokracie jako souboru institucí a procedur na jedné straně, a demokracie coby zažité kultury chování na straně druhé.

 Skutečnost, že české společnosti po roce 1989, na rozdíl od demokratického Československa v letech 1918 až 1938, bylo dopřáno urazit prvních dvacet let bez nepřátelských tlaků zvenčí, je samo o sobě velkým příslibem pro budoucnost. Vezeme-li v úvahu, že vnější prostředí, v němž naše mladá demokracie „bez demokratů“ působí,  s rozvojem demokracie a právního státu aktivně pomáhá, existuje reálná možnost, že se tentokrát demokratický experiment u nás zdaří.

 Zároveň je ale nutné připomenout, že se pod tlakem globalizace a dalších nových jevů mění paradigma liberální demokracie i v zavedených demokraciích. Jevy, jako jsou sílící vliv médií na politiku, nadnárodní integrační procesy, postupný úpadek politického stranictví nebo nové formy občanské společnosti organizující se přes národní hranice v kyberprostoru s pomocí internetu, ovlivní i naší demokracii. Jinými slovy: za dalších 20 let budeme mít možná novou generaci demokratů, ale pojem „demokracie“ může mít poněkud jiný smysl, než má dnes.

Literární noviny, 30.11.2009