Nacházíte se zde: Úvod Politický zápisník / Political diary Jak je na tom liberální demokacie u nás po 20 letech

Jak je na tom liberální demokacie u nás po 20 letech

Hodnocení stavu liberální demokracie v České republice dvacet let po pádu komunismu hodně závisí na tom, jaký úhel pohledu zvolíme. Liberální demokracii lze totiž posuzovat buď spíše skrze institucionální nebo spíše skrze kulturně-hodnotové prizma.

 Samotný pojem liberální demokracie je navíc složitý, protože se snaží skloubit dva protichůdné jevy: demokracii coby projekt do jisté míry kolektivistický (závisející na pravidelně projevované vůli většiny) a liberalismus coby projekt individualistický, zdůrazňující roli jedince a svobody.

 V liberální demokracii je navíc přítomno i napětí mezi demokracií coby vládou lidu a liberalismem coby vládou zákona. I proto je někdy liberální demokracie označována synonymy jako je liberální konstitucionalismus nebo konstituční demokracie.

 Problémy s chápáním liberální demokracie

 Vzhledem ke složitosti pojmu liberální demokracie není divu, že první generace politiků i občanů po roce 1989 přijala poměrně zjednodušenou verzi demokracie. Ta byla chápána jako především volná soutěž politických stran, které se jednou za čas utkají ve volbách o moc. Občané vyjádří ve volbách svojí vůli, vítězné politické strany pak mají po několik let možnost řídit stát. Demokracie byla redukována na kolbiště skupinových zájmů.

 V chápání liberální demokracie u nás měl tak poměrně dlouhou dobu převahu pojem „demokracie“ nad pojmem „liberalismus“, který vyvažuje demokracii coby vládu lidu důrazem na pravidla hry, jež mimo jiné chrání individuální svobody. K těmto pravidlům hry patří ve vyspělých liberálních demokraciích nejenom již zmíněný konstitucionalismus v podobě respektované a těžko měnitelné ústavy, ale také důraz na dodržování lidských práv, ochrana práv menšin a respektování nezávislosti některých institucí na politických většinách, jež vynáší k moci demokratické volby.

 Ještě jinak bychom mohli liberální demokracii definovat i tak, že není jen vládou lidí nad lidmi, ale především vládou zákona nad lidmi. Z toho pak vyplývá důraz na občanskou rovnost jako jeden ze základních definičních prvků liberální demokracie. Zatímco volná soutěž, umožněná svobodou, vytváří sociální a ekonomické nerovnosti, všichni občané jsou si rovni před zákonem. Takové prostředí pak umožňuje svobodné střetávání různých názorů bez nároku kteréhokoliv z nich na monopolní postavení.

 Takové názorové střetávání vyžaduje nejen jisté kulturně-politické předpoklady, které se někdy také zjednodušeně označují jako demokratický duch—například toleranci a respekt k druhým. Vyžaduje také určité veřejné ctnosti, které se formují především v prostředí občanské společnosti.

 Jinými slovy: liberální demokracie nebude plnohodnotně fungovat, když nebude prodchnuta určitými hodnotami. Dobré zákony  a rozumná pravidla hry samy o sobě nestačí, pokud ve společnosti nepřevažuje respekt k nim, ochota je dodržovat. Tyto ctnosti mohou vyrůstat ze sdíleného etického podhoubí nebo mohou být výsledkem postupné internalizace určitých pravidel členy dané společnosti.

 Rychlá institucionální modernizace versus stav mysli

 Ne všem těmto poměrně komplikovaným předpokladům liberální demokracie česká společnost rozuměla. Věci byly o to komplikovanější, že budování institucionální stránky liberální demokracie bylo mnohem rychlejší než změna stavu „společenské mysli“—tedy kulturních předpokladů demokracie.

 Bylo tomu paradoxně tak i proto, že Česká republika, stejně jako ostatní postkomunistické země, byla na své cestě k zavedení potřebných změn v politice, ekonomice a právu aktivně podporována masivním transferem know-how z Evropské unie a dalších demokracii podporujících mezinárodních institucí. Rychlost institucionální modernizace v bývalých sovětských satelitech, které se vydaly na cestu k demokracii a zároveň na cestu „do Evropy“, byla v historickém srovnání bezprecedentní.

 Byl tak poměrně rychle vytvořen více méně fungující institucionální rámec liberální demokracie, od potřebných ústavních a právních předpokladů fungování demokratického systému až po ochranu lidských práv. Jenže proces internalizace žádoucích demokraticko-liberálních hodnot jedinci byl mnohem pomalejší.

 Důvodů byla celá řada. Především takový proces závisí na kvalitě a robustnosti občanské společnosti, která je, jak už bylo řečeno, prostředím, v němž si občané osvojují veřejné ctnosti. Občanskou společnost ovšem není možné vytvořit „shora“, jako tomu je v mnoha případech ústavních i politických a tržně-ekonomických institucí. Ustavuje se svým vlastním tempem, zdola. Dobré zákony mohou toto tempo urychlit, ale nemohou občanskou společnost stvořit.

 Přijetí hodnot liberální demokracie coby formy jisté kultury chování a stavu mysli je také proces generační. Když Tomáš G. Masaryk kdysi popsal nově vzniklé Československo v podstatě jako demokracii bez demokratů a žádal pro zakořenění demokracie nejméně dvě generace (40 až 50 let), projevil značnou jasnozřivost.

 I dnes, dvacet let po pádu komunismu, jsme ještě stále do jisté míry demokracií bez demokratů. Lze argumentovat, že než zatím poměrně mizerná „demokratická kultura“dožene rychlou a relativně úspěšnou institucionální modernizací, uplyne dlouhá doba.

 Projevy této diskrepance mezi institucemi a demokratickou kulturou lze vidět dnes a denně. Není patrná jen v nízké úrovni veřejné diskuse, která ještě stále funguje jako jakási karikatura nepřetržitého třídního boje, nebo v nízké veřejné angažovanosti občanů, ale i v pokusech politiků omezovat nezávislost institucí, jako jsou justice, centrální banka, nebo veřejnoprávní média, jež mají v liberální demokracii zůstat nezávislé.

 Další komplikace

 Aby komplikací nebylo málo, zakořeňuje se liberální demokracie u nás v kontextu revolučních celosvětových změn, které si vynucuje především proces globalizace. Ten sám je do značné míry poháněn revolučními změnami v (komunikačních) technologiích a vědě.

 Národní stát, který dal liberální demokracii vzniknout, se ocitá pod stále větším náporem, přičemž není zatím úplně jasné, do jaké míry lze liberální demokracii transplantovat z úrovně národních států na úroveň nadnárodní integrace. Například prozatímní vývoj v Evropské unii ukazuje, že je snadnější na nadnárodní úroveň přenést onu dimenzi liberální demokracie, která je spojena s pojmem konstitučního liberalismu—tedy vládu zákona a ochranu individuálních práv. Procedurální stránka demokracie naopak pokulhává. Velmi pomalu se také tvoří „kulturní“ předpoklady demokracie, jako je například vznik politického národa na celoevropské úrovni.

 Proces globalizace nabourává i některé další tradiční dimenze liberální demokracie. Všude ve světě upadá role politických stran, volit chodí stále méně lidí. Naopak roste role expertních byrokracií.

 Stále více komplikovaný je i vztah mezi médii a politikou. Moderní média se, zejména  v podobě televize, stala spoluhráčem na politické scéně. Často sama nastolují politickou agendu, přičemž se o to více vydávají za hlas lidu, oč více jsou ve skutečnosti jen nástrojem privátních zájmů.

 Veřejný prostor, který v tradiční liberální demokracii fungoval jako předpoklad existence veřejnosti coby formy občanské společnosti, mizí--tak jak je kolonizován (často neprůhlednými) soukromými zájmy. Ty přitom stále více souvisí s procesem globalizace a vymykají se kontrole národní politiky.

 Mění se tak do jisté míry samotné paradigma liberální demokracie. Například občanská společnost, která má sloužit jako protiváha politické moci a zároveň prostředí, v němž se tvoří občanské ctnosti, se „virtualizuje“ pod náporem nových technologií, takže veřejný diskurs i mobilizace veřejnosti stále méně probíhají v prostředí setkávání konkrétních lidí a stále více se odehrávají s pomocí technologií, jako je Facebook.

 Jaké dopady bude tento vývoj mít na liberální demokracii, není zatím úplně jasné. Zřejmé ovšem už je, že se ve světle nových technologií, jež umožňují okamžitou a přímou komunikaci mnoha jedinců, zmenšuje role zastupitelské demokracie, založené na politických stranách.

 Pro vývoj české liberální demokracie to bude znamenat, že změny, které ještě stále musí proběhnout, zejména v „ne-instituční“ (kulturní) dimenzi, aby naše liberální demokracie byla srovnatelná s vyspělými demokraciemi, se budou odehrávat v prostředí revolučních změn, které už teď do jisté míry mění samotné paradigma liberální demokracie.

Přítomnost, léto 2009