Nacházíte se zde: Úvod Politický zápisník / Political diary Jak je na tom naše demokracie po 20 letech?

Jak je na tom naše demokracie po 20 letech?

V tomto roce, kdy uplyne dvacet let od pádu komunismu, se koná, a ještě konat bude, celá řada sympozií a konferencí, které hodnotí stav demokracie, právního státu, tržního hospodářství a občanské společnosti v zemích, které od Západu kdysi oddělovala železná opona. Téma, které se jeví v těchto hodnoceních stále více jako ústřední, je poměrně propastný rozdíl mezi dosaženým stavem demokracie coby politicko-ústavního systému, a demokracie coby, řekneme-li to poněkud nadneseně, stavu individuální i společenské mysli.

 V politologické hantýrce bychom řekli, že jde o střet mezi institucemi a kulturou. Zatímco vytvoření fungující institucionální demokracie byl úkol pro jednu generaci, přijetí demokracie coby stavu mysli je běh na delší trať.

Masaryk říkal, že to trvá dvě generace, tedy zhruba čtyřicet až padesát let, někteří současní politologové argumentují, že rychlost, s níž se podaří vytvořit skutečnou demokratickou kulturu, odvisí od charakteru režimu, který demokratickému zřízení předcházel, jakož i od délky jeho trvání. Jiní upozorňují na tradice občanské angažovanosti, tedy na stav občanské společnosti.

 Ať tak či onak, je dnes zřejmé, že se během prvních dvaceti let od pádu komunismu podařilo vcelku úspěšně vytvořit systém institucionální demokracie. Velkou zásluhu na tom přitom mají mezinárodní organizace,  v nichž se od 2. světové války sdružují západní demokracie. Ty svým know-how, jakož i pobídkami a nabídkou členství při splnění potřebných kritérií tento proces notně akcelerovaly. V tom se naše současná situace značně liší například od situace, v níž bylo Československo před 2. světovou válkou, kdy se ve Střední Evropě snažilo udržet demokracii jako ostrov v moři autoritářských režimů.

 Na druhé straně je možné argumentovat (a na mezinárodních konferencích lze tyto argumenty skutečně slyšet), že právě historicky bezprecedentně rychlá modernizace institucí, jíž bylo dosaženo zejména s pomocí Evropské Unie a Severoatlantické aliance, vlastně paradoxně prohloubila rozdíl mezi dosaženou úrovní institucionální demokracie a demokracií jako jistou kulturou chování.

 Zatímco totiž modernizaci institucí lze provádět takříkajíc shora, zažité šablony lidského chování nelze rychle změnit ani zákony, ani vládními rozhodnutími, ani přijatými normami Evropské unie. My jsme požadované právní a další standardy v době přistupování k Unii velmi rychle ve snaze stát se členem Unie přijali, jenže  skutečná demokratická kultura se etablovala mnohem pomaleji.

 Masaryk už kdysi popsal tento stav jako „demokracie bez demokratů“. Většina lidí sice přijala pravidla demokratického systému i jeho jazyk a rituály, které je legitimizují coby demokraty. Podíváme-li se ale hlouběji, zjistíme, že s autentickými způsoby chování, které patří k demokratické kultuře, jako je tolerance pro názory jiných, hledání konstruktivních kompromisů skrze dialog, či respekt pro menšiny, to už tak slavné není.

 Tento deficit se projevuje na nejrůznějších úrovních. Vidíme ho v současnosti například i v chování prezidenta, který odmítá ratifikovat některé mezinárodní smlouvy, ačkoliv sjednáním těchto smluv podle ústavy teoreticky sám pověřil vládu. Předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský nedávno argumentoval, že z ducha ústavy jasně vyplývá, že tam, kde ústava nestanoví žádné lhůty, má se zato, že prezident má jednat bez otálení. Když tedy například ústava nestanoví, dokdy má prezident podepsat mezinárodní smlouvu schválenou parlamentem, měl by ji podepsat co nejdříve.

 Tento spor ukazuje, jak neusazené jsou nejrůznější demokratické a ústavní zvyklosti. Vyjevuje, že pro fungování demokracie nestačí mít jen zákony, včetně ústavního rámce, ani nejrůznější demokratické instituce, ale důležitý je také respekt k určitým nepsaným pravidlům.

 Dobrým příkladem je chování lidí v anonymitě. Právě když člověk jedná anonymně, ukazuje se, zda zákony a normy společenského chování chápe primárně jako něco, co je mu vnuceno zvenku systémem, co dodržuje jen tehdy, když je takříkajíc viditelný, nebo jako něco,  co internalizoval, s čím je vnitřně ztotožněn, a proto taková pravidla dodržuje, i když mu nehrozí bezprostřední postih.

 V českém prostředí se opakovaně setkáváme s tím, že v situacích, kde jsou lidé víceméně anonymní—například při řízení automobilu, v internetových diskusích, při volání do různých diskusních pořadů v rozhlasu i televizi—panuje značná míra neúcty k pravidlům i značná dávka neslušnosti.

 Ve srovnání s první republikou máme štěstí přinejmenším v tom, že zatím poměrně nízká demokratická kultura zásadním způsobem neohrožuje demokratický systém, protože jsme na rozdíl od let 1918 až 1938 součástí pevného nadnárodního rámce, který aktivně demokracii i její instituce podporuje.

 I proto lze 20 let po pádu komunismu být, pokud jde o budoucnost demokracie, optimistický, že se tentokrát dočkáme oněch zhruba 40 let, které kdysi Masaryk žádal pro pevné zakořenění demokracie u nás.

ČRo 6, 3.6.2009