Nacházíte se zde: Úvod Politický zápisník / Political diary Jak jsme na tom v jednadvaceti?

Jak jsme na tom v jednadvaceti?

Jednadvacáté výročí pádu komunismu, jež o rok překonává období dvaceti let, které historie dopřála demokratické první republice, je příležitostí k bilancování. I proto, že v mnoha zemích je 21 let považováno za hranici dospělosti. 

 Na straně aktiv je pravděpodobně nejpozoruhodnější historicky bezprecedentně rychlá institucionální transformace. Země, v níž v roce 1989 neexistovala politická demokracie, tržní hospodářství, právní stát a občanská společnost, je dnes z institucionálního hlediska fungující demokracií.

 Rychlé  transformace se podařilo dosáhnout  mimo jiné i díky pomoci mezinárodních organizací. Zejména Evropská unie, na níž je dnes v módě žehrat, nabídla kandidátským zemím z bývalého komunistického bloku zásadní pomoc v procesu rychlé instituční modernizace.

 Tento zvenčí akcelerovaný proces měl ovšem i svoji stinnou stránku: rozevřely se tak ještě více nůžky mezi demokracií chápanou coby instituční i procedurální rámec a demokracií chápanou jako kultura chování. Přijetí určitých hodnot, jež tvoří „demokratického ducha“, je běh na dlouhou trať. I proto dnes lze s pomocí parafráze Masaryka konstatovat, že ve svých jednadvaceti je česká demokracie zatím ještě stále bohužel více méně „demokracií bez demokratů“.

 Dosvědčují to nízká úroveň veřejného i politického diskurzu, slabost občanské společnosti či neúcta k vládě zákona. K tomu patří přílišné spoléhání na institucionální projevy demokracie, jako jsou volby, které bez potřebného tlaku občanské demokracie zdola logicky nepřinášejí radikální řešení či očistu, v než mnozí doufají.

 V politické teorii panuje shoda, že vytvoření a skutečné zakořenění demokratické kultury vyžaduje zhruba dvou až tří generací, takže jsme nyní někde v polovině cesty. K mnohým nedostatkům ale přispěla konkrétní selhání a omyly.

 Jedním z nich byl nepochybně zbytečný odpor mnoha politiků první polistopadové generace k občanské společnosti, což vyústilo do jakési fetišizace politických stran. Ty ovšem byly v českých poměrech vytvořeny většinou shora a zůstávaly v zemi poznamenané odporem ke stranictví malé.

 Staly se tak postupem času poměrně snadným terčem vlivu mocných ekonomických zájmů stvořených procesem privatizace. Veřejný prostor byl  víceméně zprivatizován. Nedominuje v něm, jak je zvykem na Západě, občanská společnost, ale neduživé politické strany, ovládané nejrůznějšími kmotry a podřizující se zájmům novodobých oligarchů.

 K vytvoření podnikatelských oligarchií, jež nemají úctu k vládě zákona, ani k demokracii, pro změnu přispěl způsob, jakým u nás proběhla ekonomická transformace. Privatizace „pod zhasnutým světlem“, doprovázená útěkem před právníky, vyústila nejen do neobyčejně vysokých nákladů transformace, ale  vedla také k propojení nejsilnějších podnikatelů s politikou. 

 Výsledky tohoto zhoubného jevu vidíme dnes a denně. Například ve způsobu, jakým politické strany ignorují poselství nedávných komunálních voleb a formují povolební koalice nikoliv v souladu s přáním voličů vytrestat různá korupční bratrstva, ale především tak, jak to vyhovuje zaběhnutým „kmotrovským“ strukturám.

 Součástí tohoto zprivatizování české demokracie do rukou neprůhledných struktur je pak český postoj k nadnárodním organizacím, zejména EU. Jakkoliv můžeme této instituci leccos vyčítat, hlavním zdrojem odporu vůči ní je nevůle akceptovat  jasnější standardy než ty, které vládnou v českém podnikatelském „přítmí“,  jehož chapadla prorostla do politických stran.

 Na druhou stranu posledních 21 let ukázalo i neobyčejnou schopnost mladé generace osvojit si trendy, které s sebou přináší proces globalizace i nové technologie. Ta je nadějí, že se česká demokracie nezapouzdří v patologických vzorcích chování, které jsou často jen pokračováním traumat tzv. období normalizace, jež shodou okolností také trvalo zhruba jednu generaci.

Deník, 16.11.2010