Nacházíte se zde: Úvod Politický zápisník / Political diary Jak pravice slavně zvítězila nad komunisty

Jak pravice slavně zvítězila nad komunisty

Rodící se vládní koalice rozhodla, že ve vedení Poslanecké sněmovny nebude po osmi letech zástupce komunistické strany. Několik komentátorů a ústavních expertů už napsalo, že je toto rozhodnutí popřením principů poměrného zastoupení stran zvolených do PS, a tudíž i ranou demokratické politické kultuře--nepředstavitelné třeba v sousedním Německu. Zmínit je ovšem třeba ještě jeden aspekt celé záležitosti: neuvěřitelnou míru pokrytectví české pravice.

 Komunistická strana totiž existuje jako legální součást české demokratické politiky především zásluhou české pravice. Ačkoliv se s oblibou tvrdí, že komunisty mohl a měl zakázat hned po listopadu 1989 Václav Havel (jako kdyby byl nějakým monarchou), nebo později politicky amorfní Občanské fórum (jež se ostatně také hlásilo spíše k pravici), jisté je, že potřebnou parlamentní většinu, a tedy i sílu, k případnému zákazu KSČM měla především koalice pravicových stran vedená Václavem Klausem.

 Neučinila nic kromě toho, že v roce 1993 parlament přijal deklaratorní zákon „o protiprávnosti komunistického režimu“. Ačkoliv pravicoví antikomunisté s jistotou tvrdili, že KSČM je jen pokračováním zločinné KSČ, jejíž režim byl výše zmíněným zákonem oficiálně označen za protiprávní, KSČM ani tehdy nikdo nezakázal.

 Nahlédneme-li problém KSČM prizmatem nyní už více než dvacetileté praxe polistopadové české politiky, lze tvrdit, že pravice KSČM nezakázala především proto, že si komunisty v parlamentní politice důsledně hýčká. Za prvé jí to opakovaně umožňovalo, aby se při programové vyprázdněnosti v minulých letech definovala jako „antikomunistická“ a před volbami tak měla proti komu mobilizovat.

 Za druhé to umožňuje opakovaně zahánět sociální demokracii do společného ghetta s „nepřijatelnými“ komunisty, a  přitom už dopředu bořit mosty k případné spolupráci s ČSSD přes politický střed. Současná vládní koalice, vedená stranou, která skončila ve volbách až druhá, je dobrým příkladem tohoto pokryteckého rituálu.

 V něm se na jedné straně dopředu varuje, že se ČSSD v případě volebního úspěchu tentokrát už určitě spojí s komunisty, ale zároveň se také dopředu říká, že s ČSSD nelze údajně spolupracovat přes politický střed: například kvůli prý nepřijatelné osobě lídra ČSSD nebo kvůli příliš levicovému programu. Co na tom, že se ČSSD, když už menší strany napravo od středu jednou (v roce 2002) souhlasily s koaliční spoluprací, chovala pragmaticky, včetně ústupků ze svých některých programových pozic.

 Za třetí, komunisty bylo v minulosti také možné k lecčemus pragmaticky využít: například ke zvolení prezidenta Klause nebo k protievropským a k proti(sudeto)německým kampaním. Navíc, kdyby KSČM zmizela, její voliči by nejspíš volili převážně ČSSD.

 Pokrytecká je pravice i proto, že i ta její část, která tvrdila a tvrdí, že zakázat KSČM by bylo nedemokratické, a je třeba jí porazit v politickém boji, se na jedné straně ohání demokracií, na druhé straně, když 12 procent voličů stranu ve volbách podpoří, zcela nedemokraticky odmítne komunistům proporční zastoupení ve vedení Sněmovny. Přitom nejsou jasná kritéria takového jednání.

 Protože se KSČM od roku 1989 nedopustila ničeho výrazně nedemokratického (takže je dokonce téměř jisté, že by ji pro nedostatek „důkazů“ nemohl v současnosti zakázat ani Nejvyšší správní soud), musí být důvod pro vyloučení komunistů z vedení Sněmovny zřejmě „morální“. Jenže takový údajně morální důvod je velmi chabý ve světle skutečnosti, že KSČM byla ve vedení PS už v předešlém období, včetně pravicových vlád Mirka Topolánka, nebo že v ODS nikomu nevadilo, když její hlasy napomohly zvolení Václava Klause prezidentem.

 Rodící se vládní koalice, opírající se o většinu 118 hlasů, může samozřejmě prosadit všechno, co chce. Je trapné, že to první, na čem se dokáže shodnout, je pokrytecké „antikomunistické“ gesto, které si navíc plete vládní většinu s poměrným zastoupením stran zvolených do PS v jejím vedení. Spolu s dobrým vojákem Švejkem nelze než zvolat: Co mi záleží na smrti, když jsme dobyli slavného vítězství a císaři vrácena jeho zem!

Rozšířená verze článku publikovaného v Právu, 24.6.2010