Nacházíte se zde: Úvod Politický zápisník / Political diary Jsme na cestě k post-materialistickému světu?

Jsme na cestě k post-materialistickému světu?

Současná globální krize není jen krizí ekonomiky, je krizí určitého systému hodnot, které se prosadily nejprve na Západě a pak se prostřednictvím globálního kapitalismu rozšířily do celého světa. Zmíněný systém hodnot lze poněkud zjednodušeně, tedy jen na jedné úrovni, popsat jako konzumní materialismus.

 Opíral se o víru v neustálý pokrok, který nám zajistí lidský rozum. Víra v pokrok se přitom týkala nejenom vědy a techniky, ale i globálního hospodářství. I ekonomie se stále více tvářila jako věda, ačkoliv, jak se ukázalo, „vědeckého“ bylo na jejích předpovědích velmi málo.

 Ve zpětném pohledu se to jeví jako logické: v globálním kapitalismu bylo ponecháno mnoho prostoru „neviditelné ruce trhu“. Tedy víře, že jakási ekonomická racionalita může vzniknout nekonečným množstvím kombinací často i velmi neracionálních, například spekulativních činů na svobodném trhu, které jsou regulovány—tedy racionálně řízeny--jen do určité míry.

 Víra v neustálý pokrok je založena na racionálním předpokladu, vzniklém v osvícenství, že lidský rozum je schopen s pomocí metody pokusu a omylu se poučit z toho, čeho již dosáhnul a posunovat hranice poznání stále vpřed. To ovšem platí především ve vědě, kde se uplatňuje kritické poznání.

 Přitom i na vědu jsou často kladeny nároky, které jsou ve své podstatě iracionální, tedy druhem víry. Mnozí zastánci racionalismu totiž nevěří jen v postupný pokrok, ale často i v to, že lidský rozum přijde vždy včas s potřebnými objevy. Spoléhají se tedy na prozřetelnost, což je vlastně náboženství svého druhu.

 V tržní ekonomice ale neplatí dokonce ani ony limitované racionální předpoklady postupného a neustálého pokroku, které platí ve vědě. Je sice zřejmé, že nové vědecké a technické objevy obecně přispívají i k ekonomickému růstu, ale míra racionality, s níž jsou takové objevy v ekonomice využívány je omezená.

 Snad se podařilo dosáhnout jisté míry ekonomické racionality v některých společnostech, ale globální kapitalismus vytváří zcela jiné  nároky. Už proto, že zatímco na úrovni nejvyspělejších národních států lze s pomocí národních politických institucí vytvářet pro kapitalismus jisté regulační rámce, na globální úrovni zatím takové politické instituce nevznikly.

 Navzdory tomu, že na globální kapitalismus lze uplatňovat jen minimum racionálních nároků, uvěřila většina lidí ve vyspělých společnostech, že nejenom věda a technika, ale i hospodářství je pod kontrolou rozumu, a že na něj lze tudíž uplatňovat stejné nároky: například ho spojovat s předpokladem neustálého pokroku, který se v případě hospodářství projevuje jako idea nestálého růstu.

 Víra v ekonomický růst tak byla v posledních desetiletích úzce spjata s obecnou vírou v pokrok, což lze převést do jednoduché poučky: až na malá zaškobrtnutí bude zítra lépe než dnes. Tento zdánlivě racionální předpoklad se pak promítal do fungování hospodářství zejména tak, že je možné se v podstatě na všech úrovních zadlužovat, neboť bohatší zítřek zaplatí naše dnešní dluhy.

 Část našich dnešních problémů spočívá i v tom, že přestalo být patrné, do jaké míry je „bohatší“ zítřek bohatší zásluhou skutečného rozvoje a pokroku, a do jaké míry je „bohatší“ především proto, že tento zítřek financujeme s pomocí dnešních dluhů.

 Ať tak či onak, v posledních několika desetiletích se prosadila kultura konzumního materialismu. Globální tržní hospodářství chrlilo stále nové produkty, které si stále „bohatší“ státy i jednotlivci mohli ve stále větší míře dovolit. Zdálo se, že neustálé bohatnutí--působené naší zdánlivě racionální činností, ve spojení s dobře naolejovaným strojem globálního kapitalismu--nemá hranice.

 Není divu, že stále větší množství lidí podlehlo iluzi, že hlavním smyslem života je spotřebovávat. Že ve světě, v němž může lidský rozum zajistit více méně bezstarostnou existenci pro stále větší množství lidí, je nakonec hlavním smyslem spotřebovat—pokud možno co nejpříjemněji a co nejbezstarostněji—i náš život.

 Skutečnost, že globální kapitalismus narazil na limity živelného vývoje, nevyústí jen do hledání větší racionality v podobě regulačních rámců na globální úrovni. Způsobí, vlastně už působí, i otřes, pokud jde o víru mnoha lidí, že konzumní materialismus je jakési bezpečné přístřeší.

 Zdá se, že se tak cosi zásadního mění i ve společensko-psychologických předpokladech, na nichž stojí celý náš systém bezuzdného konzumu, jenž zdánlivě nepotřebuje vyšší hodnoty. Modla růstu dává jistý smysl pouze v případě, že hospodářství—a tím i naše osobní bohatství—neustále roste na základě racionálních faktorů.

 Nyní se ukazuje, že racionality bylo v globálním systému kapitalistického růstu velmi málo. A i když se podaří motor globální ekonomiky znovu nastartovat, víra, že nám jakési bezpečí zajistí právě konzumní materialismus, opírající se o předpoklad lepších zítřků, je otřesena.

 Možná jsme tedy na prahu celkové změny paradigmatu, na němž spotřebitelské společnosti pozdního dvacátého a začínajícího jednadvacátého století stály. Není otřesen jen ekonomický systém, ale je zásadně otřesen celý systém hodnot, který se pojil se způsobem fungování tohoto konkrétního ekonomického systému.

 Na předpověď, do čeho tato změna systému hodnot vyústí, je příliš brzo. Jisté ale je, že už nic nebude stejné—jako třeba ještě před rokem.

 Průvodním znakem každé takové zásadní společenské změny je neklid, někdy i erupce radikalismu a násilí. Výsledkem je restrukturace hodnot. Právě v tom je současná krize mnohem komplexnější, než mnozí soudí. Je totiž nejspíš začátkem poslední fáze toho, co jsme dosud nazývali modernitou.

 Ta se opírala o stále bezuzdnější materialismus, založený na přesvědčení, že konečným soudcem a zárukou všeho je lidský rozum. Možná nás čeká cesta k post-materialistickému chápání světa, ať už se za tímto pojmem skrývá cokoliv.