Nacházíte se zde: Úvod Politický zápisník / Political diary Kapitalismus, demokracie a svoboda nejsou synonyma

Kapitalismus, demokracie a svoboda nejsou synonyma

Po roce 1989 se u nás zakořenil poměrně zjednodušený pohled na vzájemný vztah mezi kapitalismem, demokracií a svobodou. Nejčastěji se argumentovalo, že demokracie není možná bez kapitalismu (potažmo tržního hospodářství), zatímco kapitalismus si v některých případech vystačí bez demokracie. Jako příklady jsou nejčastěji uváděny Chile, Čína nebo Singapur.

 Vztah mezi demokracií a kapitalismem je ovšem ve skutečnosti komplikovanější. Už Alexis de Toqueville v 19. století upozorňoval na vzájemné kontradikce, které v tomto vztahu existují. Celá řada politologů se později tomuto komplikovanému vztahu věnovala podrobněji.

Zároveň je ale také zřejmé, že liberalismus a demokracii lze od sebe oddělit. Existují proto demokracie, které někteří politologové nazývají neliberální, a naopak existují kapitalistické systémy, které spoléhají na některé aspekty liberalsimu v hospodářské sféře, ale nepotřebují liberální demokracii.

 Demokracie versus kapitalismus

 Na vině jsou přitom obě strany pomyslné rovnice, tedy jak kapitalismus, tak demokracie. Skutečné tržní hospodářství je ze své podstaty individualistický projekt, v němž se klade důraz na liberální dimenzi systému liberální demokracie, jež vznikla na konci 18. století. Demokracie coby vláda většiny (či lidu) je ovšem projekt kolektivistický (nebo kolektivní), který má v sobě zakódovány silné tendence k prosazovaní takových opatření, které vyhovují právě většině. De Toqueville mluvil o tyranii většiny, my bychom dnes mohli mluvit o populismu.

 I proto většina západních demokracií, zejména po druhé světové válce, modifikovala systém liberální demokracie vytvořením celé řady nezávislých institucí i práv, které jsou chráněny liberálním konstitucionalismem, a jejichž hlavním úkolem je bránit systém před jednorázovými, účelovými nájezdy většinové vůle. Instituty jako jsou lidská práva, nebo instituce, jako jsou nezávislé centrální banky, (veřejnoprávní) média, justice nebo různé kontrolní i regulatorní úřady, mají za úkol chránit demokracii takříkajíc před tyranií většiny.

 Chrání ovšem také tržní hospodářství, protože i to se může dostat pod nekontrolovatelný tlak většinové vůle. Anebo naopak: kapitalismus, založený ze své podstaty na akumulaci a expanzi kapitálu, může snadno začít požírat sám sebe, například v podobě vzniku nekontrolovatelných monopolů.

 Kapitalismus versus demokracie

 Stejně jako může ohrožovat demokracie v podobě tyranie většiny kapitalismus, má i kapitalismus v sobě zakódovány tendence, které naopak ohrožují demokracii. Tak především trh má tendenci kolonizovat veřejný prostor, a to jak v podobě privatizace veřejných statků, tak v podobě vytlačování veřejnosti coby jedné z forem občanské společnosti z veřejného prostoru.

 Demokracie je ovšem založena na existenci veřejného prostoru, a bez strukturovaného diskursu ve veřejném prostoru nemůže existovat. Je-li veřejný prostor zkolonizován soukromými zájmy, stává se dění ve veřejném prostoru formou soukromého podnikání. I ty nejdůležitější veřejné zájmy jsou pak často soukromými médii i politikou pojednávány ve stylu, který má málo společného se skutečnou diskuzí.

 Kapitalismus má také tendenci podmaňovat si demokratickou politiku, která se v moderním pojetí neobejde bez masivních finančních injekcí. K ovládnutí ekonomickými zájmy jsou navíc náchylní i individuální politici. S tím je pak spojena celá řada demokracii-ohrožujících jevů, jako jsou korupce, klientelismus, nebo přílišná závislost demokratických voleb na vlivu peněz.

 Jelikož nekontrolovaný kapitalismus má tendenci privatizovat politiku ve svém zájmu, vytvořily si vyspělé demokracie celou řadu obranných institučních mechanismů, jako je regulace financování volebních kampaní, protikorupční zákony, nebo co největší transparentnost při zadávání veřejných zakázek.

 Jak jsme se přesvědčili v nedávné ekonomické krizi, kapitalismus v deregulované podobě může také ohrožovat demokracii i jinak. Jakkoliv mohou znít přesvědčivě argumenty neoliberálů, že krize byla způsoben přílišným zasahováním státu do tržního hospodářství, a že řešením krize dozajista není větší regulace, nýbrž naopak dání průchodu jakémusi ekonomicko-sociálnímu darwinismu, jsou tyto argumenty problematické hned z několika důvodů.

 Ty ekonomické, v podobě souboje mezi neoliberilsmem a neokeynesiánstvím, ponechme ekonomům. Důležitější je skutečnost, že kapitalismus ponechaný svým cyklickým krizím, ohrožuje demokracii. Problémy, například v takových rozměrech, jaké jsme zažili nedávno, ohrožují stabilitu demokratického systému. Ten je zhruba od poloviny 20. století založen na pracně vybudované rovnováze mezi třemi navzájem antagonistickými hesly francouzské revoluce: svobodou (reprezentovanou liberalismem), rovností (míněnou jako rovnost před zákonem, tedy jako právní stát), a bratrstvím (reprezentovaném sociální solidaritou, tedy sociálním státem).

 Výrazné porušení této rovnováhy, způsobené krizemi, jež údajně vyřeší neviditelná ruka trhu, může mít pro moderní společnosti nepředvídatelné následky.

 Demokracie a kapitalismus u nás

 I na Západě se demokracie opakovaně ocitá pod tlakem kapitalismu (viz. například rostoucí závislost politických stran na penězích či ochabování veřejnoprávních médií), stejně jako se ocitá tržní hospodářství stále více pod tlakem populistických tendencí zakódovaných v samotné podstatě demokratického procesu. V nově vzniklých demokraciích v našem regionu je ovšem situace o poznání horší.

 Tak především v nejstarších západních demokraciích tržní hospodářství vznikalo postupně jako forma občanské společnosti. Spolu s ní se ve stále větší míře prosazovala vláda zákona, která měla, mimo jiné, chránit, ale také regulovat prostor, který si občanská společnost i tržní hospodářství vydobyly na státu. Navzdory enormnímu tlaku kapitálu na privatizaci veřejných statků a kolonizaci veřejného prostoru tak na západ od nás ještě stále existuje autonomní veřejný prostor, v němž jako protiváha státu i kapitálu funguje veřejnost coby forma občanské společnosti.

 U nás byla ovšem občanská společnost po pádu komunismu příliš slabá na to, aby dokázala veřejný prostor uchránit před jeho privatizací. S trochou nadsázky tak můžeme říci, že zprivatizována byla samotná demokracie. To se ovšem rovná do značné míry popření demokracie, která je z definice veřejným dílem.

 Žijeme ve společnosti, v níž komplikovaný vztah mezi demokracií a kapitalismem byl vážně vychýlen ve prospěch tržního principu. Takové vychýlení pak v konečných důsledcích deformuje i samotný kapitalismus, protože „demokratický“ stát není schopen vykonávat potřebné kontrolní a regulatorní funkce. Zejména dochází ke srůstání státu a kapitalismu do groteskních podob, jako je u nás například nekontrolovatelné postavení polostátní firmy ČEZ, naprostá netransparentnost stáních zakázek, nebo závislost politických stran na černých fondech.

 Výsledkem je pochopitelné znechucení většinové části společnosti jak z „demokratické“ politiky, tak i z domácí verze „kapitalismu.“ Situace je o to komplikovanější, že značná část hospodářství byla u nás rychle zprivatizována mezinárodním kapitálem. Mluvíme-li tedy o závislosti české politiky na kapitálu, jde ve velké míře o kapitál nadnárodní. Výsledkem kombinace slabé domácí demokracie, včetně právního státu, a silné role kapitálu, ponejvíce mezinárodního, je stát, který--ač jeho politici neustále mluví o suverenitě a národních zájmech—je z větší části nesvéprávný.

 A co svoboda?

 Když mluvíme o svobodě, je užitečné připomenout, že v politické filozofii ji lze definovat pozitivně nebo negativně. Jinými slovy, svobodu lze chápat jak ve smyslu svobody „od“ něčeho, tak svobody „k“ něčemu. Ve vyspělých společnostech existuje jistá rovnováha mezi oběma druhy svobody. Vymezení svobody jako pozitivní nebo negativní souvisí úze s demokratickým procesem, protože o tom, od čeho nebo k čemu máme být svobodní, demokratická společnost neustále vede složitou diskuzi.

 Ve zprivatizované demokracii, která se prosadila u nás, je ovšem tato rovnováha narušena. Vezmeme-li jako příklad zákaz kouření v restauracích a dalších veřejných prostorech, je zřejmé, že v zemích, které takový zákaz přijaly, se rovnováha mezi svobodou kouřit a svobodou nekuřáků být před škodlivým kouřením chráněn vychýlila po dlouhé debatě ve směru negativní svobody, tedy ochrany „veřejnosti“ před ochranou kuřáků zapálit si, kde chtějí.

 V našem případě opakovaně vítězí svoboda k něčemu, v tomto případě právo kuřáků tyranizovat nekuřáky i ve veřejných prostorech, jakými jsou restaurace. Není tomu tak proto, že by politici a občané nechápali v tomto případě prospěšnost nadvlády svobody od něčeho nad principem svobody k něčemu, ale prostě proto, že ve společnosti, v níž kapitalimus vládne nad demokracií, vítězí opakovaně soukromé zájmy kapitálu nad zájmy veřejnými.

 Absurdní chápání dilematu mezi pozitivní a negativní svobodou u nás je ovšem nejenom výsledkem vlivu, který má kapitál na demokratický proces. Má logicky také svoje ideologické epigony v podobě některých význačných osobností a komentátorů. Součástí výše zmíněné nerovnováhy je neúnosná, svým způsobem primitivní ekonomizace toho, co ještě zbylo z veřejného diskurzu, doprovázená v extrémních příkladech jakousi podivnou formou anarchického libertinství. Už samotná skutečnost, že „veřejný“ diskurs u nás je takto pokřiven, ukazuje jak vážně může nadvláda trhu nad demokracií a občanskou společností pokřivit samotný smysl liberální demokracie.

Deník Referendum, 8.2.2010