Nacházíte se zde: Úvod Politický zápisník / Political diary Kauza Drobil: Právní stát v troskách

Kauza Drobil: Právní stát v troskách

Poté, co odvolaný šéf fondu životního prostředí Libor Michálek odhalil, že si nahrával některá jednání na ministerstvu životního prostředí, z nichž vyplývá podezření na rozsáhlou korupci, do níž mohl být přímo nebo nepřímo zapleten ministr životního prostředí Pavel Drobil, stal se okamžitě terčem útoků. Nejslabším místem v Michálkově jednání, jak si jeho kritici okamžitě povšimli, byla skutečnost, že důkazy o korupčním jednání shromažďoval sám, místo toho, aby vše oznámil státnímu zastupitelství nebo policii.

Na policii se ovšem neobrátili ani politici, které Michálek kvůli svým podezřením kontaktoval. Ministr vnitra Radek John Michálkovi jen poradil, kde získat nahrávací techniku. Ministr dopravy Vít Bárta podle některých zpráv v médiích též o Michálkových obviněních věděl, ale ani on nešel na policii. Premiér Petr Nečas Michálkův návrh, aby do vyšetření možné korupce zapojil Bezpečnostní a informační službu, nevyslyšel a na policii se sám též neobrátil.

Advokát Tomáš Sokol ve svém blogu připomněl, že v České republice máme § 367 a 368 trestního zákoníku, podle kterých je krom jiného trestné nepřekažení a neoznámení trestného činu přijetí úplatku a podplácení. Z čehož podle Sokola vyplývá povinnost pro kohokoliv, kdo se hodnověrným způsobem dozví o tom, že má být nebo byl spáchán tenhle trestný čin, oznámit to státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu.

Nezbývá se zeptat, proč, když je po právní stránce všechno tak jasné, Michálek, John i Nečas policii nekontaktovali. Odpověď je bohužel nasnadě: něco takového dává smysl jen v právním státě.

Vysoká politika v České republice, jak už jsme viděli například v kauze Čunek a s ní spojené aféře kolem „justiční mafie“, dlouhodobě nerespektuje nezávislost některých institucí včetně policie. Jelikož v čele takových institucí stojí konkrétní lidé, kteří vědí, že jejich postavení a kariérní postup budou ohroženy, pokud se politikům nepodřídí, snaží se orgány činné v trestním řízení, jak se zdá, vyšetřovat závažná podezření často nikoliv tak, aby bylo učiněno zadost liteře zákona, ale aby si to „nerozházely“ s politiky.

V zemi, kde se za posledních dvacet let z těchto i dalších důvodů vyšetřil jen zlomek korupčních případů, jakož i případů tunelování či defraudace, má někdo jako je Libor Michálek na vybranou: může se zachovat podle Sokolem citovaného ustanovení trestního zákoníku, anebo raději shromažďovat důkazy sám.

Představme si, co by se asi stalo, kdyby se Michálek obrátil hned na začátku se svými podezřeními na policii. Ti, jichž se podezření z korupce týkalo, by nejspíš měli informace o Michálkově obvinění, ještě než by vyšel z policejní budovy. Vzápětí by se spustila denunciační mašinérie, důkazy by se zametly pod koberec, a pokud by byli dotčení politici rozzlobeni opravdu hodně, možná by se obvinění obrátilo proti „práskačovi“ Michálkovi.

Ve hře, jak víme, jsou přeci vyšší zájmy, například stabilita vlády. Svoje by o tom mohla vyprávět například Marcela Urbanová, která z korupce obvinila Jiřího Čunka. Scházelo málo a po mnoha tahanicích by vše neskončilo odchodem Čunka i symbolickou prohrou „justiční mafie“, ale ve vězení mohla skončit Urbanová.

Pokud by se policie do vyšetřování Michálkových obvinění opravdu pustila a přestála by všemožné politické tlaky, je docela pravděpodobné, že by ještě před skončením vyšetřování vše uniklo do médií buď proto, že někteří policisté se tak chrání před politickými tlaky, anebo proto, že někteří policisté mají nadstandardní vztahy s novináři.

Vše by tak skončilo v typicky české polobulvární „reality show“, v níž kdosi v policii, veřejnosti neznámý, pouští do médií například pečlivě vybrané nahrávky rozhovorů. Zda by takto pečlivě režírovaná „investigativní žurnalistika“ vyzněla v nahrávkách nakonec lépe pro Michálka, nebo pro Drobila, by záleželo na tom, pro koho dotyčný policejní „režisér“ pracuje.

Pokud se takový scénář zdá být nepravděpodobný, stačí připomenout, že když už se Michálek se svými nahrávkami na policii obrátil, přičemž předem pro jistotu vše medializoval, spěchal sám policejní ředitel Oldřich Martinů za premiérem Nečasem s podrobnostmi z Michálkova výslechu, jež pak denunciační mašinérie ODS okamžitě využila.

Vrátíme-li se k argumentu Tomáše Sokola, skutečnost je bohužel taková, že právní stát nevznikne jen přijetím smysluplných zákonů. Musí také existovat všeobecná vůle se takovými zákony řídit a jejich existenci nezneužívat. Kdybychom žili například ve Švédsku nebo ve Švýcarsku (kde by ostatně byly vůbec těžko představitelné podobné korupční kauzy, které hýbou naší zemí), mohl by se Libor Michálek obrátit na policii s velkou mírou jistoty, že vše bude řádně vyšetřeno, viníci potrestáni.

V neprávním státě, jakým je Česká republika, by se nejenom nic nevyšetřilo, ale dost možná by na své čestné jednání Michálek doplatil. Ostatně i poté, co si pro jistotu sám opatřil důkazní materiál, jsme svědky neuvěřitelných útoků na samotnou podstatu právního státu, když se Michálka snaží z nejrůznějších pozic očernit či zpochybnit jak obviněný ministr, tak premiér, tak dokonce prezident.

Deník Referendum, 21.12.2010