Nacházíte se zde: Úvod Politický zápisník / Political diary Kdo jsou nepřátelé sociální demokracie

Kdo jsou nepřátelé sociální demokracie

Předseda sociální demokracie Jiří Paroubek nedávno zveřejnil stať, v níž obviňuje novináře deníku Právo Jiřího Hanáka a Alexandra Mitrofanova z cílené kampaně proti své osobě. Právo pak ze snah oslabit ČSSD. Svůj text nazval leninsky „Kdo jsou přátelé sociální demokracie?“

Předseda ČSSD na svojí otázku ovšem neodpovídá tak, že by nám sdělil, koho lze podle něj považovat za skutečné přátele sociální demokracie, ale tak, že si vyřizuje účty s několika domnělými nepřáteli v podobě levicových novinářů, kteří dle něj sešli z cesty. Odpovídá tedy vlastně na oficiálně nepoloženou otázku, „Kdo jsou nepřátelé sociální demokracie?“

Vedle poněkud paranoidní definice z Paroubkovy dílny, jež dělá nepřátele ČSSD z lidí, kterým jde o skutečný sociálně demokratický projekt možná více než současnému předsedovi ČSSD, bychom samozřejmě mohli nabídnout i definice skutečných nepřátel ČSSD: pravicová média, občanské demokraty, nebo komunisty.

O ty ovšem Paroubkovi ve výše zmíněné stati nejde. Jeho text je „proselytický“, což je počeštělá verze pojmu, který se v církevní Latině vztahuje k obracení na víru.

Jiřímu Paroubkovi prostě nejde do hlavy, že ho mohou kritizovat lidé a periodika, které si veřejnost spojuje s demokratickou levicí. A na otázku, jak je to možné, si neodpovídá tak, že by využil nastaveného zrcadla k sebekritice, ale tak, že je třeba přivést zbloudilé zpět k víře, protože v podstatě vše, co dělá ČSSD pod jeho vedením je správné. A pokud to úplně správné není, měli by jeho levicoví kritici využít svého práva mlčet, protože svou kritikou nahrávají výše zmíněným skutečným nepřátelům ČSSD.

Jelikož se Paroubek se svými kritiky, jak se zdá, úplně míjí v chápání toho, co sociální demokracii opravdu škodí, není od věci nabídnout mu několik tezí. Tak především straně, jejíž historická identita je spojována s pojmy, jako je solidarita a humanismus, škodí, když nemá lidskou tvář. Tedy když je naopak identifikována s papaláškou nabubřelostí, útočnou nasupeností, demagogií a populistickou nevěcností.

Sociálně demokratické strany historicky nabízely alternativy k politickým programům zdůrazňujícím roli kapitálu, neviditelné ruky trhu, nebo nacionalismu. Byly to většinou strany internacionalistické, otevřené a sociálně cítící. Odmítaly rétoriku třídního boje komunistické levice, jakož i sociálně-darwinistickou rétoriku pravice. A vymezovaly se i proti bezbřehému populismu, často založeném na zneužívání nacionalistických pudů.

S tím souvisí i určitý styl. Sociálně demokratické strany byly, a ještě pořád jsou nositelkami modernity (jakkoliv by jim neoliberálové rádi tuto nálepku sebrali). Nikoliv modernity utopické, s níž přišli komunisté, ale modernity založené na poznání, že při respektování hospodářského systému, který se opírá o tržní soutěž, je nutné se starat nejen o sociálně slabé, které takový systém zákonitě produkuje, ale i o to, aby se rozvíjely i neekonomické dimenze společnosti, a aby existovaly účinné regulatorní rámce pro činnost tržních institucí.

Na západ od nás jsou sociálně demokratické strany mluvčími nejenom lidí manuálně pracujících, ale především středních tříd. Základnu jejich voličstva tvoří vzdělaní profesionálové z velkých měst.

Je samozřejmě možné uvést mnoho důvodů, proč tomu u nás zatím tak není, včetně těch historických, k nimž patří i diskreditace levice v podobě komunistické diktatury. Dvacet let po pádu komunismu by se ovšem dalo předpokládat, že ČSSD bude schopná začít oslovovat mladší generace voličů, jakož i tvořící se střední třídu.

To, že toho není schopná, jistě částečně souvisí se sociální strukturou společnosti, která je poznamenána například tím, že vpád globálního kapitálu částečně přeměnil zemi ve velkou montovnu. Bohužel to ale také souvisí s programem, jazykem a stylem ČSSD.

Ať se Jiří Paroubek nezlobí, ale jeho dosavadní politický styl se hodí spíše pro boj o voliče nerozhodnuté mezi ČSSD a komunisty. Jeho téměř permanentní nasupenost, časté arogantní vystupování, jakož i neustálé zdůrazňování průzkumů veřejného mínění mohou přitáhnout některé vzdělanější voliče, kteří zatím preferují občanské demokraty nebo zelené, a v poslední době i TOP 09, jen za okolností, kdy se pravicová vláda mohutně diskredituje sama svojí politickou zkorumpovaností a sociálně necitlivými „reformami“.

Vzdělanější volič nechce, aby politici vládli podle průzkumů veřejného mínění, ale aby naopak dokázali veřejnost přesvědčit, že se v daném bodě většinové veřejné mínění mýlí. Vzdělanějšímu voliči se také příčí zupácké metody a zbytečné konflikty o nic, jakož i trapné ideologizování věcných problémů. A vzdělanější volič prohlédne, když politická strana zneužívá nacionalistických témat.

Když tedy právě od předsedy sociální demokracie, která má být z definice stranou nenacionalistickou, najednou slyšíme, že „politicky a lidsky“ rozumí požadavku prezidenta na českou výjimku z Evropské listiny základních práv, jež nás má prý ochránit před neexistující hrozbou sudetoněmeckých požadavků na vrácení majetku, vzdělanější volič se otřese nevolí.

Zvlášť pokud jde o voliče sociálně cítícího, který tudíž jen těžko může chápat, že ČSSD je ochotná se účastnit nacionalisticko-politické šarády, v níž se kvůli neexistující hrozbě obětuje Evropská listina základních práv. A tentýž volič není dostatečně hloupý nato, aby nebyl rozhořčen, že předseda ČSSD obviňuje vládu, že výjimku vyjednala špatně, místo toho, aby se hned na začátku principiálně postavil proti prezidentově populismu a obcházení Ústavy.

Nepřáteli sociální demokracie coby historicky osvědčeného konceptu u nás nejsou novináři Hanák a Mitrofanov, nebo deník Právo. Jsou jimi bohužel především politici, kteří si ČSSD osedlali jako nástroj svých mocenských ambici, a pod jejichž vedením se ČSSD příliš neliší od klientelsky provázaných stran ovládaných „kmotry“.

Vezmeme-li v úvahu tristní situaci občanské pravice i křesťanských demokratů u nás, musela by ČSSD, jež by se chovala jako skutečná moderní sociální demokracie s lidskou tváří, mít více než čtyřicetiprocentní voličskou podporu. Je docela dobře možné, že i s Jiřím Paroubkem v čele ve volbách vyhraje, ale zároveň je jisté, že taková výhra bude hluboko pod skutečným potenciálem strany.

Psáno pro Deník Referendum, 7.12.2009