Nacházíte se zde: Úvod Politický zápisník / Political diary Klaus by měl podepsat Lisabon nebo rezignovat

Klaus by měl podepsat Lisabon nebo rezignovat

Český prezident zůstane po 2. říjnu, kdy se koná druhé irské referendum o Lisabonské smlouvě, zřejmě poslední překážkou dokončení ratifikace Lisabonské smlouvy v rámci celé Evropské unie. Polský prezident Kaczynski už řekl, že v případě irského „ano“, smlouvu podepíše, německý prezident tak hodlá učinit v příštích dnech.

 Pokud Irové smlouvu neodmítnou, v což Klaus podle svých vyjádření doufá, dostane se český prezident do naprosto neudržitelné situace: ratifikace Lisabonské smlouvy bude dokončena ve dvaceti šesti z dvaceti sedmi členských zemí, přičemž i v České republice doporučily ústavními většinami prezidentovi smlouvu k ratifikaci obě komory parlamentu.

 Václav Klaus by tak stál sám proti zbytku celé EU i proti vůli českého parlamentu. Zapomínat bychom neměli ani na loňské rozhodnutí ústavního soudu, který poměrem 15 soudců k žádnému neshledal rozpory mezi napadnutými částmi Lisabonské smlouvy a českou ústavou.

 Pokud se skupinka senátorů za ODS skutečně obrátí na Ústavní soud s dalším podáním (tentokrát ve věci posouzení souladu Lisabonské smlouvy jako celku s českou ústavou) jen těžko lze předpokládat, že soud napodruhé najde mezi smlouvou a českou ústavou závažné rozpory. Navíc je od začátku zřejmé, že mnohaměsíční „příprava“ výše zmíněného podání není nic jiného než zdržování, kterým se mají legitimizovat Klausovy obstrukce.

 Zvážíme-li, že se český prezident coby představitel desetimiliónové země (v níž veřejné mínění není většinově proti ratifikaci Lisabonu) za několik dnů nejspíš ocitne v situaci, kdy půjde proti vůli projevené v 26 zemích EU (které mají dohromady nějakých 450 miliónů obyvatel), jakož i proti vůli projevené ústavními většinami českého parlamentu, měl by coby hlasitý zastánce fair play rezignovat na svou funkci.

Má-li Klaus ještě jakoukoliv osobní integritu, nejpozději by tak měl učinit, pokud se skupinka senátorů za ODS skutečně obrátí na Ústavní soud a ten znovu rozhodne, že Lisabonská smlouva není v rozporu s českou ústavou. Jelikož ale je prezident už teď v čelním střetu se zbytkem EU i českým parlamentem, přičemž na Ústavním soudu nenechá nitku suchou, nikdo by se mu nedivil, kdyby z principu opustil svůj úřad ještě před rozhodnutím Ústavního soudu.

 I z hlediska legitimity je věc poměrně jasná: po 2. říjnu, pokud Irové smlouvu neodmítnou, by proti smlouvě schválené ve 26 zemích i v českém parlamentu stál politik, který byl do své funkce zvolen v trapné frašce nejtěsnějším možným rozdílem. Bylo to hlasování, které se svojí vahou (prostá většina přítomných poslanců a senátorů) nedá srovnat s vahou ústavních většin obou komor českého parlamentu, jež se vyslovily pro ratifikaci Lisabonu, a vůbec už se nedá srovnat s faktem, že po 2. říjnu bude smlouva nejspíš ratifikována ve 26 zemích EU.

Rezignace prezidenta by měla za takových okolností smysl i proto, že pokud Lisabonská smlouva opravdu způsobí EU problémy, o kterých je Klaus přesvědčen, nebude za ní odpovědný. Pokud naopak smlouvu samojediný zablokuje, nebudeme si nikdy schopni ověřit sílu jeho prorockých předpovědí o zhoubnosti Lisabonu. Navíc tím způsobí vážné problémy svojí zemi. Francouzský deník Liberation už nyní píše, že Klausovo případné odmítnutí podpisu Lisabonu dá Česku katastrofální image banánové republiky.