Nacházíte se zde: Úvod Politický zápisník / Political diary Kniha o Klausovi aneb Jak se stát zemským škůdcem

Kniha o Klausovi aneb Jak se stát zemským škůdcem

Napsal jsem knihu o Václavu Klausovi.

Ještě než na konci října vyšla, někteří přátelé mne varovali: Není náhodné, že o Klausovi nevyšla za dvacet let jeho působení v politice ani jediná kritická kniha, píchneš do hned několika vosích hnízd. Měli pravdu.

Prvním vosím hnízdem se ukázal být tábor skalních příznivců prezidenta. Podle nich se o Klausovi knihy psát mohou (zatím ovšem vyšlo jen několik víceméně adoračních knih rozhovorů s Klausem), ale nemají je zřejmě psát jeho kritici.

Radikálnější křídlo těchto obránců Klause považuje kritiku současného prezidenta dokonce za jakousi formu vlastizrady. Při představení knihy tak před budovou demonstrovalo několik příznivců iniciativy D.O.S.T. s nápisy „Zemský škůdce Pehe“. Vzápětí pak vyšla na nahnědle vypadajících webových stránkách nazvaných Národní myšlenka v podobném duchu se nesoucí denunciace, kterou převzala (vůči Hradu slabomyslně devótní) revue Fragmenty.

Druhým vosím hnízdem se ukázal být samotný Hrad. Mediální úderka, jejímž úkolem je bránit Klause proti jakékoliv kritice, se dala do pohybu několik dní po zveřejnění knihy. „Je to dílo lenocha a mystifikátora“, pravil známý autor konspiračních teorií a vicekancléř v jedné osobě Petr Hájek.

Třetím vosím hnízdem byli někteří novináři. Zatímco redaktor Britských listů Karel Dolejší uzavřel svoji věcnou a zajímavou recenzi slovy, že “bezesporu jde o nejlepší knihu na dané téma, jaká v České republice vyšla,“ Petr Zídek v Lidových novinách knihu s kritickou vervou cupoval: je prý nanic, neboť nepřináší „nové“ a „hlubší“ pohledy na Klause, většinu toho, o čem kniha pojednává, člověk, jenž nebyl posledních dvacet let v kómatu, prý zná.

Opravdu? Možná to znají politiku komentující novináři, ale pro většinu lidí do třiceti let věku jsou například 90. léta hluboká historie, a pro mnoho pamětníků je to minulost pozapomenutá.

Kniha nabízí metodu, která se zdála být nejpřípadnější ve světle skutečnosti, že o Klausovi neexistuje jediná kritická knižní publikace za 20 let: utřídění tisíců stran veřejně dostupných informací, Klausových projevů a dalších vystoupení tak, aby se z nich vynořil politický životopis Klause ve srozumitelné podobě a kritické perspektivě.

Zídek i Hájek knize vyčítají, že není založena na rozhovorech s Klausovými současnými a bývalými spolupracovníky nebo na rozhovoru se samotným Klausem. Taková kniha by byla legitimní a jistě i zajímavá, ale byla by to jiná kniha, než ta, kterou jsem napsal: tedy přehledný referenční materiál založený na veřejně dostupných odkazech, ovšem s kritickým ostnem.

Je v pořádku, když recenzent kritizuje faktické omyly, polemizuje se závěry, odsoudí styl psaní. Když ale dokáže napsat dlouhý text o tom, že měla být napsána úplně jiná kniha, ukazuje jen, jak bezradní čeští intelektuálové ve vztahu ke Klausovi jsou. Proč někdo, v tomto případě vystudovaný historik, kdo tak přesně ví, jaké knihy o Klausovi jsou nepotřebné, a dokáže je nemilosrdně cupovat, nenapíše knihu „hlubokou“ a „novou“?

Čtvrtým vosím hnízdem byly překvapivě reakce některých kritiků Klause. Dostal jsem několik emailů, v nichž se podivovali, že vůbec někdo může chtít nad Klausem trávit čas potřebný k výzkumu a napsání knihy. „Je to masochismus“, napsal mi jeden z nich.

Měl do jisté míry pravdu. Přiznám se, že se mi do čtení Klause a statí o Klausovi za posledních dvacet let moc nechtělo. Ale nakonec jsem tak učinil protože mne stále znovu udivovalo, že o této nejzřetelnější osobnosti české politiky za posledních dvacet let nebyla napsána jediná kritická studie, že o sobě píše převážně sám Klaus.

Proč se do psaní knihy o Klausovi mohlo nechtít jeho kritikům, je jasné ve světle výše popsaných „vosích hnízd“. Proč se naopak o knihu o Klausovi nepokusil nějaký jeho příznivec, je bohužel také jasné: jakkoliv tito lidé Klause obdivují, vědí podvědomě, že kdyby v knize o zhruba 300 stranách, jako je ta moje, napsali jeden jediný kritičtější odstavec, pan profesor a prezident v jedné osobě by si je vymazal z mobilu.

Pro ty, kdo knihu zatím nečetli, nabízím úryvky ze závěrečné kapitoly nazvané.
„Shrnutí: Jaký je Klaus politik?“

xxxx

Ideolog nebo pragmatik?

Jedním z klíčů ke Klausově úspěšné politické kariéře byla od okamžiku jeho vstupu do politiky schopnost kombinovat jasnou ideologickou rétoriku s notnou dávkou pragmatismu. To, že byl schopen hned na počátku své kariéry nabídnout veřejnosti poměrně jasný soubor teoretických postulátů, který lze v nejobecnější rovině popsat jako směs politického konzervatizmu a ekonomického neoliberalismu, mělo mobilizační účinek už proto, že promlouval ke společnosti odchované silně ideologickým prostředím komunistické éry.

Svými odkazy na postuláty výše zmíněných filozofií, čerpajících v jeho případě konkrétně z Fridericha von Hayeka, Miltona Friedmana a Josepha Schumpetera, Klaus nabídnul nový ideologický jazyk celé jedné generaci lidí, kteří se chtěli identifikovat s novým režimem. On sám navíc tento jazyk činil srozumitelným, protože měl neobyčejnou schopnost zjednodušovat složité teze do jednoduchých pouček. V tom se odlišoval od svého ideového soka Václava Havla, který myšlenkové koncepty, jež veřejnosti nabízel, spíše svým vyjadřováním problematizoval, takže zůstávaly srozumitelné často jen pro úzkou intelektuální elitu.

Nabídka nového ideologického jazyka celé jedné generaci lidí, kteří byli z komunistického režimu zvyklí na to, že politické jednání musí mít nějakou „ideologickou nadstavbu“, jakkoliv s ní nesouhlasili, byla tedy i jakýmsi mostem mezi „starým“ a „novým“ režimem. Klaus přitom svým jednáním dával od počátku najevo, že není doktrinář. Jinými slovy, rozlišoval mezi ideologizující rétorikou a praktickými úkoly.

Tato schopnost rozlišovat mezi rétorikou a praktickými úkoly měla ještě další dopad: většina lidí, kteří Klause následovali, byla z bývalého režimu sice zvyklá na intenzivní ideologičnost politického života, ale zároveň také na zcela cynické porušování vládnoucí ideologie politickou praxí. Jejich přístup k ideologii byl tedy zcela instrumentální: oficiální ideologii nebylo třeba skutečně věřit nebo rozumět, byla jen rituálním jazykem umožňujícím legitimní existenci v rámci systému.

Klaus dával svým politickým jednáním od začátku najevo, že mu tento způsob identifikace s novou ideologií, kterou postuloval, nevadí. Nevyžadoval po svých stoupencích, aby se stali doktrináři, stačilo mu, že přijali ideologický jazyk a politické rituály, které jim nabídnul. Neodsuzoval ani bývalé komunisty, kteří se rozhodli ho následovat.

Jeho pragmatismus se ve vztahu k ideologii projevoval na dvou úrovních. Ač vyjadřoval ideově silné názory, nedefinoval se jako antikomunista, což umožnilo mnoha lidem tak či onak spojených s bývalým režimem, nebo lidem v bývalém režimu zcela nekonformním, přejít do Klausova tábora bez toho, že by se museli podrobit jakémusi inkvizičnímu řízení. Stačilo, když příslušnost k novému režimu stvrzovali tím, že používali ideologický jazyk nabídnutý Klausem.

Jako pragmatik se Klaus projevoval i ve vztahu k reformní agendě, kterou v prvních letech prosazoval. Jakkoliv tuto agendu zaštiťoval výše zmíněnou ideologickou rétorikou, v praxi mu nedělalo problém činit kroky, které by při skutečně důsledném naplňování idejí filozofů a ekonomů, které vzýval, jen těžko mohl přijmout. Nešlo přitom jen o často zmiňovaný „bankovní socialismus“, ale o celou řadu dalších kroků, jejichž cílem bylo udržet co největší míru centralizace, a tudíž moci v rukou reformátorů, v čele s Klausem.

Důležitá také byla Klausova neobyčejná schopnost vykládat po svém „klasiky“, jejichž myšlenky údajně tvořily páteř jeho ideového světa. Jeho postupné odmítání tu občanské společnosti, tu decentralizace, tu příliš silné soudcovské moci nevycházelo z klasiků, jimiž se zaštiťovali on i jeho stoupenci, ale z Klausova zcela pragmatického výkladu konzervativních a liberálních idejí tak, aby reflektovaly jeho politické potřeby.

V tom mu pomáhal mediálně vytvořený „profesorský“ obraz, v němž byl portrétován jako neobyčejně vzdělaný politik, jenž ve svých interpretacích politických a ekonomických teorií „ví, o čem mluví“. Zároveň Klaus se značnou dávkou umu „vytlačil“ intelektuálnější protagonisty liberalismu a konzervatizmu do okruhu Občanské demokratické aliance, kterou na jedné straně používal jako spojence, ale na druhé straně cíleně zmenšoval její vliv.

Populismus

Stejně ambivalentní jako Klausův přístup k ideologii byl i jeho údajný populismus, z něhož jej kritici opakovaně obviňovali, zatímco jeho zastánci tvrdili, že Klaus měl vždy jasné názory, které neváhal prosazovat proti většině, když bylo třeba.

Klaus vskutku nikdy nebyl populista v klasickém slova smyslu. Jeho zastánci měli pravdu, když tvrdili, že v řadě oblastí šel proti veřejnému mínění. Jinými slovy: ve většině případů nebyl prvoplánovým populistou, který se řídí náladami společnosti a veřejným míněním.

Klausův populismus byl vždy kombinací několika přístupů, v němž hrála roli i jeho schopnost nastolovat s pomocí médií vlastní agendu. Stejně jako byl schopen od počátku své politické dráhy vnutit médiím obraz reformátora vycházejícího z jasné politicko-ekonomické koncepce, zatímco v praxi se touto koncepcí často neřídil a mnohé jeho reformy skutečnými reformami nebyly, byl také schopen pracovat ve veřejném prostoru s podivuhodnou ambivalencí sdělovaných poselství ve vztahu k tématům, která jsou v politologii označovaná jako populistická.

Mohl tak například opakovaně kritizovat „elitáře“ nebo „nikým nevolené elity“, popřípadě útočit na intelektuály, ačkoliv byl sám na špičce pyramidy nově vznikající elity a bezpochyby též intelektuálem. Antielitářské postoje jsou klasickou výzbrojí populistů, ale jen málokterý dokázal takové postoje vyjadřovat z pozic nejvyšších stupínků moci.

Klaus toho byl schopen. Údajné elitáře spojoval s občanskou společností nebo s lidmi, kteří se podle něj pokoušeli ovlivňovat politické dění, aniž by k tomu měli „demokratický mandát“. Takovým mandátem byl podle Klause vítězný volební souboj, v němž se prosadily jedny „zájmy“ na úkor jiných.

V tomto ohledu Klaus navazoval zejména na rakouského ekonoma Josepha A. Schumpetera, otce tzv. demokratického revizionismu. Schumpeter byl kritikem klasických teorií, v nichž je demokracie považována za „vládu lidu, skrze lid a pro lid“. Skutečná vláda lidu je podle něj jen iluze. Demokracie je procedura, instituční rámec pro zabezpečení politických rozhodnutí. Nemůže být cílem sama o sobě.

Schumpeter považoval za rozhodující prvek demokracie konkurenci mezi různými skupinami elit--zejména pravidelné volby, v nichž se ucházejí o přízeň voličů politické strany a jejich vůdci. Pro kapitalismus je podle Schumpetera největším nebezpečím vrstva frustrovaných intelektuálů. Tato exponenciálně rostoucí skupina, zplozená úspěchem kapitalismu, je ke kapitalismu silně kritická a vytváří podle Schumpetera sebedestruktivní potenciál.

Klaus na tuto myšlenku ve svém antielitářském populismu navazoval, a jeho rétorika byla poměrně úspěšná. Byla zakotvena v představě, že demokratický systém stojí především na politických stranách, které podstupují risk volebního klání, zatímco „nikým nevolené elity“ jsou jen jakýmisi nezvanými kibici, navíc s tendencí házet písek do reformního soukolí. Důležité bylo, že to, zda někdo patří mezi onu kritizovanou elitu nebo ne, definoval sám Klaus.

Tato metoda se Klausovi politicky osvědčila natolik, že později rozšiřoval okruh údajně povýšených, planě kibicujících elitářů, kteří prý hledají nedemokratické cesty, jak prosadit svoji agendu, na zastánce agresivního ekologismu, humanrightismu, nebo bojovníky proti globálnímu oteplování. V některých případech pak dostávali v rámci Klausovy ideologické „nadstavby“ tito aktivisté nálepky hrozeb pro demokracii, jež—jako například protagonisty tzv. environmentalismu—bylo možné srovnávat s katastrofickými „ismy“ minulosti, například s totalitním komunismem.

Jinou větví Klausova populismu byla jeho schopnost pracovat s emocionálně výbušnými tématy. Téma, které opakovaně použil, zejména v pro něj rozhodujících politických bitvách, byla například kritika údajných sudetoněmeckých požadavků na revizi minulosti.

Klausův populismus spočíval v tomto případě zejména v tom, že inteligentní politik, navíc tak analyticky nadaný jako Klaus, navzdory určitým možným obavám z „otevírání“ sudetoněmecké otázky, si byl docela jistě vědom toho, že ve svých veřejných vystoupeních různá údajná nebezpečí spojená se sudetoněmeckou otázkou vysoce nadsazuje. Nicméně také věděl, že zvedá téma, v němž má okolo 70 procent občanů nekompromisní postoj.

Sudetoněmecké téma se vynořilo v Klausově arsenálu jak v politických bitvách z první poloviny 90. let minulého století, tak před volbami v roce 2002, jakož i před referendem o vstupu do Evropské unie a pozdějším boji proti Lisabonské smlouvě. Tento druh populismu ovšem také naznačil Klausovy meze.

Zatímco v „anti-elitářském“ populismu mohl spoléhat na svůj image vzdělaného politika, který má autoritu k tomu, aby kritické mase lidí vnutil svůj koncept demokracie či světového dění, v prvoplánovém využívání—či zneužívání--emocionálně nabitých témat, jako byla sudetoněmecká otázka, Klaus několikrát pohořel. Jakoby i mezi většinou české společnosti, která společně s Klausem odmítala například jakoukoliv revizi Benešových dekretů, bylo zároveň dost těch, kteří byli schopni vidět, že Klaus toto téma používá velmi účelově.

Téměř ve všech případech, kdy se Klaus rozhodnul využít sudetoněmecké téma a spojit ho s bojem za údajné národní zájmy, Klaus nakonec utrpěl politickou porážku: ve volbách v roce 2002, před hlasováním o vstupu do EU, při ratifikaci Lisabonské smlouvy. Je sice pravda, že v posledním případě si vymohl s pomocí sudetoněmecké karty jakousi českou „výjimku“, ale celkově byl jeho podpis smlouvy, vzhledem k rozehrané politické hře, jeho porážkou.

Jazyk

Jelikož si Klaus programově budoval obraz moderního politického konzervativce, národnictví ve stylu 19. století nebo v lepším případě ve stylu Národních demokratů či Národních socialistů první republiky se dostávalo s tímto obrazem do jistého konfliktu. Snaha skloubit tyto dvě polohy po sarajevském atentátu v roce 1998, skutečně vytvořila jakousi specifickou odéesovskou ideologii, kterou Mirek Topolánek pojmenoval „klausismus“.

Jenže schopnost spojovat zdánlivě nespojitelné polohy byla vždy nejsilnější Klausovou zbraní. Střelným prachem, jimž tuto zbraň nabíjel, byla jeho neobyčejná schopnost pracovat s jazykem. V českém politickém kontextu často dosahoval převahy nad svými kritiky v politice i v médiích právě proto, že veřejnému diskurzu vnutil nějaký svůj novotvar nebo emocionálně zabarvené výrazivo.

Od Klause tak během let bylo možné slyšet, že se ho například něco (například údajný politický či mediální faul) „hluboce dotklo“, nebo že byl je tím či oním „velmi znepokojen“, popřípadě považoval to či ono „za naprosté neštěstí“. Jindy veřejnosti sděloval, že chápe určité jednání jako „neuvěřitelně neférové“, nebo mu připadají některé myšlenky „strašlivě cizí“. Chtěl-li zdůraznit závažnost vyjadřované myšlenky, neřekl, že je „skutečně“ důležitá, ale použil výrazu „opravdu, ale opravdu…“

Klaus si také občas stěžoval, že ho různé věci „velmi trápí“, některé ho přímo „bolí“. Jiné věci považoval „za nesmírnou hrůzu“. Jak už bylo zmíněno v jedné z kapitol, při státní návštěvě Španělska pro změnu varoval, že odbourávání národních hranic „"je tragický a strašný omyl, který může Evropu zničit." Kdyby se v rámci snah o vytvoření jakési evropské kultury začaly psát europohádky, raději by prý emigroval do Patagonie nebo na Madagaskar.

Takové Klausovy výroky byly často vysmívány nebo ironizovány (z hlediska jakési výrazové estetiky ostatně po právu), ale byly ve skutečnosti velmi efektivní politickou zbraní, s jejíž pomocí dostával soupeře do defenzivy nebo si vynucoval mediální pozornost tam, kde by se mu jí jinak nedostalo.

Klaus měl také vždy slabost pro zdrobněliny, takže zejména v televizních a rozhlasových vyjádřeních používal k ironizování soupeřů „větičky" a „slovíčka“, popřípadě mluvil o ostatních politických subjektech jako o „straničkách“. Jindy zdrobněliny používal k apelu na emoce. Například, když mluvil o naší „zemičce“.

Někdy mohly zdrobněliny sdělovat několik poselství najednou. Například v TV Prima 23.12. 2007 Klaus řekl: „Po 68. roce (.) jsem studoval v Americe. Shodou okolností na stejné škole, kde studoval také pan doktor Švejnar... Pro mě odpověď na otázku, zda bych tam chtěl přežívat jako profesůrek na té či oné univerzitě, nebo být tady s jasným vědomím, že život tady nebude růžový, byla vždycky jasná."

Jak poznamenal v analýze Klausova slovního projevu Jaromír Slomek, v tomto případě byl výraz "profesůrek" výrazem blahosklonnosti a přezíravosti. Takto podle Slomka nemluví muž, který si věří a je mu rozkoší jít do duelu se silným soupeřem na poli věcné polemiky. “Toto je lexikum vhodné leda pro nervózního dědečka lpícího na své funkcičce, držícího se křečovitě svého úřádku a shánějícího pro další obdobíčko co nejvíce hlásků do urničky pokud možno už v prvním kolečku první volbičky.”

Slomek a další kritici měli jistě díl pravdy, ale skutečností též je, že Klaus tento druh výraziva používal nikoliv jen v defenzivě, ale často zcela promyšleně. Inteletuálům byl tento způsob vjadřování protivný a vzbuzoval odmítavé reakce i výsměch, ale ve vztahu k české veřejnosti i mediální onci byl poměrně účinný.

Možná neúčinější Klausovou zbraní při používání jazyka byly nejrůznější novotvary a nové pojmy či hesla, které se obecně ujaly, a veřejné debatě o určitých tématech dávaly už dopředu konotace obsažené v Klausově verbiáři. Některé z nich, jako třeba “sarajevský atentát” byly vymyšleny jeho spolupracovníky, a v případě jiných výrazů, jako jsou “opoziční smlouva”, “duhová koalice”, “superkoalice” nebo “tolerační patent” není Klausovo autorství nesporné. Tak či onak tyto výrazy s ním zůstaly spojeny. Do této kategorie patří i “zpětné zrcátko” transformace, nebo posilování české ekonomiky v “rehabilitační místnosti”.

Specifikem pak byly výrazy, jimiž se naopak pokoušel zmírnit dopad silnějších výrazů, jako například “nedohoda”, “nevítězství”, apod.

Klausovo kroucení jazyka a vytváření novotvarů či pojmů by bylo kontraproduktivní, kdyby vždy nesloužilo konkrétnímu politickému účelu. V kontextu nějakého emocionálně zabarveného poselství nebo snah o vykázaní poliitckých soupeřů do patřičných mezí ovšem toto používání jazyka většinou Klausovi dobře sloužilo.