Nacházíte se zde: Úvod Politický zápisník / Political diary Koaliční jednání jako fraška

Koaliční jednání jako fraška

Z jednání možné vládní koalice o její společné koaliční smlouvě se opět stává fraška, která nás možná bude bavit celé léto. Předáci Občanské demokratické strany, Věcí veřejných a TOP 9 ustavili několik vyjednávacích týmů, které mají najít shodu nad spornými otázkami.

 Až ji najdou, vtělí jí do dokumentu, který má mít podle některých zpráv několik desítek stran. Je to naprosto směšné.

 Možná samotná jednání mohou posloužit k vzájemnému objasnění postojů jednotlivých stran, ale hladké fungování koalice a její vlády nezaručí žádný detailní dokument, navíc napsaný v podobě jakési „smlouvy“.

 Politika přeci nespadá do oblasti soukromoprávních vztahů, je to věc veřejná. Vše záleží na schopnosti se dohodnout a držet slovo. Pokud bude kterákoliv strana chtít z koalice odejít, stejně jí v tom žádná smlouva nezabraní. Pokud jednu ze stran dvě ostatní obviní, že porušuje koaliční smlouvu, jistě nám její představitelé vysvětlí, jak moc se ostatní dvě strany mýlí.

 Ve snaze vtěsnat to, co by mělo být jen gentlemanskou dohodou (tak jak jsme to viděli po volbách ve Velké Británii mezi konzervativci a liberály), že se v rámci vládní koalice shodneme na reformách toho a toho druhu, se odráží tendence privatizovat politiku. Takováto smlouva dělá z politiky jakousi kvazi-soukromoprávní záležitost.

 Představme si, že skutečně vznikne koaliční smlouva o několika desítkách stran, která se pak stane páteří programového prohlášení vlády. Máme se těšit na potenciálně absurdní situace, v nichž  se politici hádají, zda ta která strana nedodržela například ustanovení na straně 24, odstavec 2. písmeno a?

Z něčeho takového mohou mít voliči, popravdě řečeno, jen bohapustou legraci.

 Ve skutečnosti se zdá, že jednání o koaliční smlouvě jsou sama o sobě především představením pro voliče, v němž se jednotlivé strany „bolestně“ vzdávají některých svých požadavků v zájmu kompromisů anebo naopak slaví vítězství prosazením svých požadavků.

 Některé z těchto požadavků pak jsou údajně natolik zásadní, že je ta která strana nemůže v žádném případě obětovat. Například test korupční odolnosti je prý pro VV záležitostí natolik zásadní, pravila pětadvacetiletá studentka politologie a vyjednavačka za VV v jedné osobě Kristýna Kočí, že by strana raději v případě neprosazení svého požadavku raději ve vládě nebyla.

 Ten, kdo si myslí, že detailně vypracovaná koaliční dohoda vytvoří stabilní koalici, se mýlí. Už samotný způsob vyjednávání totiž naznačuje, že si tři budoucí vládní partneři nevěří. „Čestné slovo“ jim nestačí, navzájem se zřejmě podezřívají z toho nejhoršího.

 Navíc se vkrádá otázka, zda to vše není jen záminka k protahování jednání, možná až na několik měsíců, protože zejména TOP 09 a VV riskují, že vstupem do vládní koalice, která by se rychle pustila do pravicových reforem, ztratí naději uspět v podzimních volbách do místních zastupitelstev, zejména pak v Praze, tak jak si obě strany plánovaly.

 Koaliční jednání jsou navíc doprovázena typickými politicko-folklorními výjevy, jako je například „ohromující“ zpráva, že koaliční strany chtějí přímou volbu prezidenta. Je roztomilé, že se v úporných koaličních jednáních dokáží všechny tři strany rychle shodnout právě na věci, nad níž nemají žádnou kontrolu. K přijetí takové změny je totiž třeba ústavního dodatku, a potenciální koalice tedy bude potřebovat buď KSČM nebo ČSSD, aby tento slib mohla splnit.

 Takové sliby ovšem pěkně vypadají. Jejich účelem je odvést pozornost od jiných problémů. Navíc se zdá, že už se zase rozhořívá předvolební boj. U občanů populární volba prezidenta je přeci skvělé téma—zvláště pak, když koalice nenese za jeho prosazení skutečnou odpovědnost.

 Jak vážně to s přímou volbou prezidenta ODS, VV a TOP 09 skutečně myslí, si lze ověřit například na tom, že, jak se zdá, tato potenciální koalice změnila názor na to, že by předsedou Poslanecké sněmovny měl být sociální demokrat, tedy zástupce strany, jež volby vyhrála. Pro prosazení přímé volby, i některých jiných zásadních změn, bude přitom koalice potřebovat ČSSD.

 Už teď ale kope příkopy. Petrem Nečasem slibovaná nová politická kultura, v níž prý vláda bude mnohem více hledat řešení společně s opozicí, se evidentně nebude konat.

 Je typicky české, jak v tomto špektáklu účinkují některá média. MF Dnes, která tuto vládní koalici podporuje, nás ohromila obrovským titulkem na titulní straně: Klausova nástupce už zvolíte vy. Neméně angažované Hospodářské noviny pro změnu tvrdí v jiném obrovském titulku: Češi budou volit prezidenta přímo. Ten přijde o vliv.

 Předáci rodící se koalice, kteří chtěli evidentně jen odvést pozornost od složitých jednání, jakož i od skutečnosti, že se nemohou shodnout na společném prezidentském kandidátovi (Nečas například vyloučil podporu ODS pro Karla Schwarzenberga, který by byl logickým společným kandidátem), hodí médiím návnadu, a ta ji buď spolknou i s navijákem anebo konají pro ně typickou propagandistickou práci. Teď tedy budeme několik dní svědky nekonečných tirád na téma přímé volby prezidenta, případné zádrhele s tímto „skvělým“ návrhem budou připsány „nekooperativní“ ČSSD.

 V obecné rovině lze říci, že ani většina 118 hlasů, kterou potenciální koalice má v Poslanecké sněmovně, nepovede, jak se zdá, v českém kontextu k rychlému ustavení vlády, která by se pustila do reforem, jež prý chtějí všechny tři strany. To, se dá vysvětlit různě.

 Například tak, že ve skutečnosti nezvítězila „pravice“, jak o tom mluví některá média, a přinejmenším VV si musí po svém překvapivém úspěchu, který je katapultoval až do možné vládní koalice, ujasnit, co vlastně jsou. Nebo tak, že privatizace české politiky politickými stranami dosáhla bodu, kdy nikdo nevěří nikomu, a všechno musí být „ošetřeno“ detailními smlouvami, jež jsou ovšem nakonec v českém kontextu často jen kusy papíru, neboť ve skutečnosti rozhodují nejrůznější „kmotři“ a bratrstva v pozadí.