Nacházíte se zde: Úvod Politický zápisník / Political diary Komické střípky z irského fiaska českých euroskeptiků

Komické střípky z irského fiaska českých euroskeptiků

Čeští oponenti Lisabonské smlouvy vzhlíželi k Irsku jako k jedné z posledních nadějí na odmítnutí tohoto mezinárodního dokumentu, který má více integrovat Evropu. Skutečnost, že Irové smlouvu na podruhé schválili velkým rozdílem, posloužila jako užitečný kontrast k české situaci. Zejména obnažila v plné nahotě, jak zdecimované jsou šiky českých euroskeptiků.

 Po podpisu polského prezidenta Lecha Kaczynského bude proti údajnému zrození evropského superstrátu v podobě Lisabonské smlouvy stát jen český prezident Václav Klaus a sedmnáct jeho věrných následovníků v Občanské demokratické straně, kteří podali stížnost k Ústavnímu soudu. Ti jsou u nás doma povzbuzováni poněkud komickou sbírkou skalních odpůrců Lisabonu, pro které byla i Topolánkova ODS příliš eurooptimistická, a založili si tudíž několik vlastních straniček. Ty všechny zcela propadly ve volbách do Evropského parlamentu—navzdory nepřímé podpoře prezidenta.

 Evropu tedy bude několik měsíců držet jako rukojmí nepočetná směska lidí, kteří si připadají jako novodobí husité, stojící coby strážci národních zájmů sami proti zkorumpovanému evropskému molochovi. Václav Klaus se v jejich očích jeví jako Hus připravený k upálení na hranici v Kostnici. Tito lidé si vybrali právě den, kdy byly oznámeny výsledky irského hlasování, k protestu proti Lisabonské smlouvě.

 Jak toto komediální představení vypadalo, vyjádřil vtipně ve svých internetových Událostech politolog Bohumil Doležal: Klaus však není úplně opuštěn na domácí scéně. O tom svědčí masový průvod Prahou a následně demonstrace odpůrců EU na Hradčanském náměstí. Očekávalo se tři sta lidí, ale přišlo jich dokonce celých sto. Primátor Bém, který chtěl rovněž demonstrovat, se nakonec nezúčastnil, zřejmě se bál, že by se v tom davu ztratil. Průvod cestou provolával hesla "vazalské jho není svoboda", "Lisabon je plíživý Mnichov" a "EU je čtvrtá říše", jakož i hanbu ODS a Topolánkovi. Když to člověk srovná s podporou, které se Klausovi dostalo např. v době „sarajevského atentátu“, je to dosti legrační.

 V podobném duchu absurdity se nesla prohlášení některých českých euroskeptiků. Například europoslanec za ODS Jan Zahradil prohlásil, že se okolo schvalování Lisabonu hrála v Bruselu špinavá hra. Měl tím na mysli především opakovaní irského referenda, jakož i ústupky a záruky, které EU Irsku poskytla, aby hlasování dopadlo napodruhé lépe. Skutečným demokratům prý připadá opakování referenda „nepřirozené“.

 Je dojemné, že až politik z postkomunistické České republiky, jehož strana klidně „vládla“ s pomocí kdovíjak sehnaných přeběhlíků a prosazovala americký radar v Česku, aniž by si dokázala zajistit většinovou podporu (přičemž se referendu, které by radar jednoznačně odmítlo bránila jako čert kříži), dává EU a Irsku lekce z demokracie. Možná i u nás mohlo být o Lisabonu referendum, jenže zejména zásluhou občanských demokratů nemá Česká republika zákon, který by pořádání referend umožňoval.

 Sluší se také dodat, že podobná „špinavá“ hra, jaká se prý hrála okolo Lisabonu, se už hrála v EU několikrát. Referenda se opakovala v Dánsku při přijímání Maastrichtské smlouvy a v Irsku při přijímání smlouvy z Nice. To vše před vstupem Česka do EU. Měl-li Jan Zahradil tak silný pocit, že vstupujeme do společenství, v němž se pro skutečného demokrata z České republiky odehrávají nepřirozené, nedemokratické špinavosti, měl ze všech sil bojovat proti vstupu naší země do EU.

 Autor tohoto textu si naopak myslí, že EU v podobě staré patnáctky měla přijmout euroústavu ještě před vstupem nových členů z Východu, a měla jim pak dát jednoduše na vybranou: ber nebo nech být. Mohla si ušetřit diskuse s politickými exoty, jako je Zahradil nebo současný český prezident, kteří mají s demokracií asi tolik zkušeností, jako má batole konzumující převážně ještě mléko z láhve s konzumací steaků.

 Neméně zábavné jsou útoky euroskeptiků na předsedu Ústavního soudu Pavla Rychetského kvůli tomu, že se sešel s německým velvyslancem. Ten chtěl prý vědět, jak rychle může ÚS projednat ústavní stížnost na Lisabonskou smlouvu a jak to může dopadnout. Rychetský prý před námi něco držel v tajnosti, když hned neuspořádal přinejmenším tiskovou konferenci, kde by zákulisní čachry německého diplomata vyjevil veřejnosti.

 Je přitom zcela přirozené, že zástupce největší evropské země chce vědět z informovaného zdroje přinejmenším to, jak rychle asi ÚS může o ústavní stížnosti rozhodnout.

 Méně, přirozené—a tom euroskeptici nemluví—je, že prezident Václav Klaus několik měsíců tajil před veřejností, že dostal začátkem léta dopis od předsedy britských konzervativců Davida Camerona, který Klause žádá o zdržování ratifikace Lisabonu až do britských voleb na jaře příštího roku. Dozvěděli jsme se o tom až z britského tisku!

 Nabízí se tak otázka, zda prezident zdržoval podpis pod smlouvou, kterou mu ústavními většinami doporučily k ratifikaci obě komory českého parlamentu, kvůli výsledku opakovaného hlasování v Irsku (jak tvrdil nejdříve), nebo kvůli několik měsíců nepodané stížnosti skupinky senátorů za ODS na Lisabonskou smlouvu (jak tvrdí nyní), anebo kvůli žádosti šéfa jedné politické strany v úplně jiné zemi, než je ta, jejíž suverenitu Klaus neustále údajně hájí. Toto jednání českého prezidenta je mnohem skandálnější než oběd předsedy ÚS s německým velvyslancem.

 Komickou tečku udělal za schválením Lisabonské smlouvy v Irsku, jak jinak, prezident Klaus, když přirovnal druhé irské referendum k opakovanému fotbalovému zápasu, protože se výsledek toho prvního prý nelíbil. Nezaujatý pozorovatel by si přitom mohl myslet, že zastánce národní suverenity, jakým je Klaus, bude argumentovat, že suveréní evropská demokracie, jakou je Irsko, má právo se svobodně rozhodnout, zda si chce hlasování zopakovat.

 Když už náš nejvyšší zastánce fair play mluví o fotbalu, možná by se v situaci, kdy stojí sám proti celé Evropě, jakož i proti rozhodnutí obou komor vlastního parlamentu, přičemž se schovává za ústavní stížnost malé skupinky senátorů (kteří si stěžují vesměs na stejné věci, jež byly Ústavním soudem už jednou odmítnuty vloni, a to poměrem 15:0), hodil jiný forbalový příměr.

 Jednání českého prezidenta a s ním spolupracujících senátorů ve věci LS připomíná hráče fotbalového klubu, kteří se v 90. minutě zápasu, v němž jejich mužstvo prohrává se zbytkem Evropy vysokým rozdílem (26:1), snaží nesportovně oddálit konec zápasu tím, že předstírají zranění, válí se po trávníku, a přitom se snaží přesvědčit rozhodčí, že soupeř vede nezaslouženě, a měl by na poslední chvíli zápas stornovat. Největší naděje vkládají přitom do domácího rozhodčího, na němž jinak nemůžou nechat nitku suchou (Ústavního soudu).

 Jako skvělá  ilustrace tristního stavu českých eurobijců mohou posloužit obrázky senátora Jiřího Oberfalzera, který přinesl kopie ústavní stížnosti na Lisabonskou smlouvu na podatelnu ÚS v Brně v jakési igelitové tašce potištěné reklamami! Všimnul si toho i komentátor Jan Macháček, který ve svém blogu nabídnul těm, kdo se chtějí na toto truchlivé představení podívat i link na příslušné video.