Nacházíte se zde: Úvod Politický zápisník / Political diary Konec kapitalistické normalizace

Konec kapitalistické normalizace

Prezident i pravicová média mohou stokrát zesměšňovat stávku zaměstnanců ve státní správě a veřejném sektoru, vláda může do omrzení opakovat, že zaměstnanci ignorují nutnost šetřit, nebo že zbytečně destabilizují společnost. Současná vlna protestů je koncem jedné éry v české společnosti.

 Tuto éru bychom mohli nazvat „kapitalistickou normalizací“. Nikoliv posměšně, tak jak se pojem „normalizace“ používal pro nenormální poměry Husákova režimu, ale jako uznání skutečnosti, že se u nás v posledních dvou desetiletích (znovu)zabydloval jako „normální“ kapitalistický systém, který měl být předchozím režimem navždy zrušen coby nenormální.  

 Kapitalistická normalizace proběhla ve dvou fázích, jimž každé dodával opodstatnění jiný příběh. Legitimizující příběh byl zapotřebí, protože znovuzrození kapitalismu u nás bylo provázeno nemalým plýtváním, ekonomickým zločinem, tunelováním a korupcí.

 V první fázi kapitalistické normalizace většina společnosti tyto excesy tolerovala, protože si osvojila příběh rozchodu z komunismem. Lidé tak byli ochotní považovat četné excesy za nutnou cenu transformace. V oficiální analýze ministerstva financí z roku 2005 se dokonce dočteme, jak velká ona cena transformace (sanace bank, dluhy z tunelů zaparkovaných v Konsolidační agentuře, atd.), symbolizované jménem Václav Klaus, byla: i s úroky zhruba 700 miliard korun.

 Příběh druhé fáze kapitalistické normalizace se trochu podobá té husákovské. Ačkoliv většina občanů, jak ukazují průzkumy, si byla vědoma rozsáhlé korupce a předražování státních zakázek, toto přímé tunelování státních financí ve prospěch části nové kapitalistické třídy s pomocí politických konexí tolerovala, protože země i navzdory tomuto pouštění žilou v letech 2000 až 2008 bohatla, a s ní i průměrný občan.

 Nový režim si „koupil“ loajalitu průměrného občana podobně jako ten předchozí: slušná životní úroveň výměnou „za klid k práci“. Významnými přidanými  hodnotami byla osobní svoboda a stabilizující se politická demokracie.

 Ekonomická krize ovšem logiku tohoto příběhu nabourala. Současná pravicová vláda se ho ke své smůle pokouší převyprávět tak, že z něj dělá frašku, když tvrdí, že růst životní úrovně byl z větší části financován deficity, jež vznikly prý proto, že si obyčejný občan žil nad poměry. Na tomto občanu je teď třeba šetřit.

 Občan si ovšem může po právu myslet, že nad poměry si žili především ti, kteří po stamiliardách pouštěli státu žilou v podobě systémové korupce tolerované politikou. Hrozivé státní deficity máme v první řadě nejenom proto, že stát musel sanovat oněch 700 miliard z Klausovy éry, ale i proto, že podle odborných odhadů se z několika set miliard, které stát ročně vydá na veřejné zakázky, až jedna pětina poztrácí v systémové korupci. V posledních letech pak k deficitům přispívají i nízké „rovné“ daně, které ve své kapitalistické horlivosti zavedly především postkomunistické země východní Evropy.

 Když nyní vláda krátí sociální dávky těm nejchudším a  platy státním zaměstnancům, začíná se psát nový příběh, v němž se kapitalistický systém najednou mnoha lidem začíná jevit jako o dost méně „normální“. V tomto novém příběhu má životní úroveň většiny lidí klesat, ale nesmí klesat zisky těch nejbohatších. Systémovou korupci vláda příliš neřeší, takže nikdo nemá jistotu, že miliardy ušetřené na státních zaměstnancích neskončí v kapsách kmotrů.

 Do rukou novodobých oligarchů byla zprivatizována i demokracie, kterou si většina lidí nerozlučně spojovala s „kapitalistickou normalizací“. V době krize, kdy lidé  čekají od politiky rázná, ale v rámci možností společensky solidární řešení, najednou vidí, že politické strany jsou jen firmy obchodující s mocí ve prospěch ekonomických zájmů.

 Příběhy, které legitimizovaly budování kapitalismu u nás, jsou tak u konce. Vláda může se svou  pohodlnou většinou pokračovat v „reformách“, ale zároveň tak posiluje společenskou frustraci.

 Na jedné straně ukazuje značnou neloajalitu k zaměstnancům státu, který vede, a na straně druhé se ve své v absurdní neoliberální logice neviditelně tržních (přesto prý zářných) zítřků chystá jak v podobě oklešťování a privatizace sociálního státu, tak v podobě změn v pracovním právu přeměnit i lidi v soukromém sektoru v disponibilní pracovní zdroje globálního kapitálu. To, že „zatím“ stávkovalo jen 140 tisíc lidí, a že „zatím“ demonstrovalo jen několik tisícovek, by nemělo nikoho mást.

Právo, 11.12.2010