Nacházíte se zde: Úvod Politický zápisník / Political diary Lisabonská past Slovenska na Čechy

Lisabonská past Slovenska na Čechy

Dokončení ratifikace Lisabonské smlouvy se může značně zkomplikovat po oznámení slovenského premiéra Roberta Fica, že pokud si Česká republika vyjedná coby podmínku ratifikace Lisabonské smlouvy prezidentem Václavem Klausem požadovanou právně závaznou výjimku z Evropské listiny základních práv (což by mělo Čechy údajně ochránit před případnými majetkovými nároky sudetských Němců), bude Slovensko žádat stejnou výjimku i pro sebe.

 Fico uvedl, že slovenský postup bude záviset na tom, jakým způsobem je česká výjimka formulována a jakou má právní závaznost. Pokud by byla jen deklaratorní, Slovensko nemá důvod žádat výjimku i pro sebe. Výjimka, která by naopak dávala Česku právní záruky, by ovšem Slovensko, které už Lisabonskou smlouvu ratifikovalo, donutila žádat totéž, protože by jinak země, jež byla v době odsunu sudetských Němců a etnických Maďarů po 2. světové válce součástí Československa, zůstala bez záruk osamocená, a tudíž i zranitelná.

 Takový postup ze strany Slovenska by ovšem značně zkomplikoval rovnici, v níž zatím na jedné straně stojí požadavky českého prezidenta, které se chce pokusit vyjednat česká vláda, zatímco na druhé straně stojí zbytek Evropské unie, která chce ratifikaci Lisabonu stůj co stůj dokončit.

 V této rovnici se dá předpokládat, že nakonec i Rakousko a Německo, kterých by se český dodatek nejvíce týkal, ustoupí a češi dostanou na příštím summitu Unie záruky, že jejich požadavek bude vtělen například do přístupové smlouvy s Chortvatskem. A to navzdory skutečnosti, že všechny právní analýzy ukazují, že Lisabonská smlouva nemá s možnými majetkovými nároky sudetských Němců nic společného.

 Rovnice, kterou nastínil Fico, je o poznání komplikovanější. Znamená, že by stranou nemohlo zůstat Maďarsko, neboť slovenská účast na československém odsunu po 2. světové válce se dotkla především právě etnických Maďarů, jakkoliv jejich celkový odsun nebyl nakonec zdaleka tak masivní jako odsun etnických Němců z Čech. Vezmeme-li v úvahu špatné slovensko-maďarské vztahy, jakož i skutečnost, že v nedávných třenicích mezi Maďarskem a Slovenskem, se český prezident Klaus postavil jednoznačně za Slovensko, nabízí se Maďarsku příležitost, jak Slovákům i Čechům jejich postup přinejmenším ztížit.

 Mohlo by se tak stát, že český požadavek bude nakonec odmítnut ze dvou důvodů. Za prvé na jeho odmítnutí mohou Němci i Rakušané trvat mnohem rezolutněji ve světle možného maďarského odporu vůči slovenským výjimkám; za druhé se může Unie zaleknout, že slovenská karta otevírá již zmíněnou Pandořinu skříňku s dalšími požadavky.

 V tomto kontextu se nedá obejít otázka, zda byl správný postup české vlády, když téměř okamžitě souhlasila s Klausovým požadavkem, ač s ním přišel až po ukončení ratifikačního procesu v šestadvaceti zemích, jakož i poté, co za Českou republiku Lisabon už dříve podepsal--bez vyjednaných výjimek--český premiér a ústavními většinami ho schválily obě komory českého parlamentu.

 Zatímco z počátku se totiž mohlo zdát, že vyjednání Klausova požadavku bude snadné, a že je tudíž pro vládu  lepší neriskovat ústavní konflikt s prezidentem, nyní se vláda (a potažmo parlamentní strany) konfliktu možná tak jako tak nevyhnou. Pokud totiž slovenský požadavek zmaří v konečném důsledku šance na přijetí Klausova dodatku, prezident, který si stanovil českou výjimku z Evropské listiny základních práv jako podmínku svého podpisu, bude jen těžko moct Lisabonskou smlouvu podepsat.

 Kdyby vláda a politické strany šly do střetu s prezidentem už v okamžiku, kdy svojí podmínku—bez předchozí konzultace s vládou—oznámil, byly by nyní v mnohem lepší situaci. Mohly by počkat na rozhodnutí Ústavního soudu o slučitelnosti Lisabonské smlouvy s českou Ústavou s tím, že v případě kladného rozhodnutí soudu pokládají prezidentův podpis za formalitu. A že jakkoliv mohou sympatizovat s prezidentovými obavami, přišel se svým požadavkem nejen pozdě, ale i způsobem, který je přinejmenším mimoústavní, když už ne přímo neústavní.

 Tím, že vláda, jakož i někteří političtí lídři, vyjádřili ochotu se za prezidentovy požadavky na evropském poli zasazovat, budou mít značně ztíženou pozici, pokud budou chtít v případě nepřijetí Klausova dodatku, a jeho následné neochoty Lisabonskou smlouvu podepsat, zvolit konfrontaci. Jinými slovy: ochota vlády o prezidentově opožděném požadavku vůbec jednat značně oslabila vládní pozici, pokud by se například vláda chtěla obrátit k Ústavnímu soudu s kompetenčním sporem.

 Tahanice okolo ratifikace Lisabonské smlouvy byly přitom původně především vnitřní českou záležitostí. Šlo o to, jak v České republice vykládáme pravidla demokracie i základní ústavní principy.

 Jestliže prezident zvolil konfrontaci s vládou i parlamentem, které Lisabonskou smlouvu podpořili, byla by nejlogičtějším krokem žádost k Ústavnímu soudu, aby spor vyřešil a nastavil tak pravidla naší domácí politické hry i do budoucnosti. Tím, že vláda souhlasila o Klausově požadavcích vyjednávat se ovšem těžiště problému přeneslo na mezinárodní scénu, kde se věci začínají notně komplikovat. Pokud se nakonec dodatek nepodaří vyjednat, a notně zašmodrchaný problém se nakonec vrátí na české domácí hřiště, budou české ústavní instituce v mnohem složitější pozici, pokud ho budou chtít vyřešit.