Nacházíte se zde: Úvod Politický zápisník / Political diary Manifest radikálního libralismu (s Janem Šternem)

Manifest radikálního libralismu (s Janem Šternem)

MANIFEST  RADIKÁLNÍHO  LIBERALISMU

spoluator Jan Štern

Evropou obchází neoliberalismus. Neoliberální ideologie je falešným vědomím společnosti v éře globálního kapitalismu.

Přeměnila se také už v reálné politické hnutí, které slouží globálnímu kapitalismu v prosazování jeho cílů.  Součástí tohoto hnutí jsou myslitelé, novináři, politikové, bankéři, podnikatelé, úředníci, elity i zástupci středních vrstev. Ti všichni umetají cestu globálnímu kapitálu.

Globální kapitalismus má tendenci přeměňovat lidi i přírodu v disponibilní, recyklovatelné zdroje pro průmyslovou výrobu za účelem zisku. Nezná jiné kriterium než ziskovost. Jeho ekonomizující přístup ke světu redukuje vše na slovník „ztrát a výnosů“. I politika a společenské vědy, které by měly nabízet širší pohled na svět, jsou kolonizovány ekonomickými zájmy.

Neoliberální ideologie tento proces ospravedlňuje a zasazuje ho do myšlenkového systému opírajícího se o řadu axiomů. Například že kapitalismus, založený na neviditelné ruce trhu, je nejenom zdrojem bohatství, ale i demokracie. Člověk je údajně plně odpovědný za svůj osud, má ho ve svých rukou, pokud mu nepřekáží nadměrná státní regulace. Všichni mají stejnou šanci bez ohledu na majetek, postavení nebo původ.

Výsledkem naplňování těchto axiómů je společnost zcela atomizovaných jedinců, plně vydaných napospas globálnímu kapitálu. Ty pravicové politické strany, jež neoliberalismus vyznávají, odstraňují globálnímu kapitálu z cesty v rámci logiky efektivnosti a utilitárnosti nejrůznější překážky, převážně neekonomického rázu. Za oběť tomuto tažení padají kulturní, ekologické i konzervativně rodinné hodnoty a pravidla. Namísto nich se v lidech podněcuje chamtivost a touha po moci.

Neoliberální ideologie je pokleslou variantou liberálního myšlení, v níž byla ekonomická kritéria a individuální sobectví nadřazeny ostatním hodnotám, které klasický liberalismus vyznával. Zatímco klasický liberalismus vyrostl organicky z víry v Boha a chápal svobodu v kontextu pokory před „vyšším řádem“, neoliberalismus je projevem nepokorné pýchy. Je náboženstvím svého druhu, v němž byl na boha povýšen Trh.

Věří proto, že tržní ekonomika je nejen motorem efektivnosti a produktivity společnosti (a tudíž vše vyřeší), ale je údajně i základem demokratických poměrů. V tomto zjednodušujícím pohledu vede jakákoliv regulace trhu nejen k snížení efektivnosti a produktivity, ale údajně i k omezení demokracie a svobody.

Věří také, že neexistují špinavé peníze. Proto jakékoliv opatření vedoucí k omezení korupce a hospodářské kriminality--protikorupční agent, finanční policie, korunní svědek, majetkové přiznání--je vnímáno neoliberály jako útok na svobodu občanů.

Podle neoliberálů nejlépe vyřeší všechny neduhy nebo problémové sféry moderního světa neviditelná ruka trhu. Poradí si prý s ekologickými problémy, oteplováním, vzděláním, zdravotnictvím, kulturou.  

V neoliberálním myšlení se svět se dělí na schopné, kteří podnikají, a neschopné, kteří se proto musí dávat zaměstnat. Veškerý myslitelný svět je chápán jako zboží. Globálnímu kapitalismu je tudíž ponechána volná ruka, aby kolonizoval veřejný prostor i veřejné statky. Samotné pojmy „veřejnosti“ a „veřejných zájmů“ jsou podezřelé, protože v neoliberálním chápaní světa má smysl jenom to, co je „soukromé“.

Nestojí-li v cestě těmto tendencím osvícená politika, ba se naopak politika kvůli nadvládě neoliberální ideologie stává nástrojem globálního kapitálu, stát a jeho instituce nedokáží čelit dravé moci kapitálu a zajistit pro všechny rovné podmínky. I státní aparát se stává terčem „privatizačních“ snah.

 Politické strany se v takovém prostředí mění v komerční organizace obchodující s vlivem, státními zakázkami a pozicemi ve státní správě.  Ve zprivatizované politice se podsvětí a jeho mafiánské struktury propojují s politikou, hledají cesty do nejvyšších pater společnosti a stávají se součástí politického rozhodování.

 Hlavní role se ujímá nový hráč na dějinné scéně – politickoekonomická oligarchie. Politické strany se v takovém prostředí mění v instituce, které, předstírajíce politickou činnost, jsou především agenturami na získávání státních a veřejných zakázek a významných pozic ve státní správě. Politické programy a koncepce jsou jen jakýmsi šidítkem pro voliče, kteří bláhově volí tu či onu (pravou nebo levou) koncepci, aby pak v praxi strany dělaly v podstatě tutéž politiku. Ideologický obsah politiky vůbec už není důležitý: podstatné je využít a „zobchodovat“ politický vliv a rozhodování.

 Tento systém legitimizuje rozsáhlou korupci. A korupce ve velkém rozsahu, to je vlastně utajený státní převrat. 

 Každý má svobodu a právo říkat, co chce. V systému zprivatizované demokracie je ovšem slyšet pouze mocné a vlivné, nikoliv ty chytré. Politicko-ekonomická oligarchie ovládá měkkým nenásilným způsobem i média, která hlásají její (neoliberální) hodnoty.

 Paradoxní je, že střední vrstva, která v systému vytvořeném globálním kapitálem, za asistence politického neoliberalismu, strádá nebo přímo upadá, dává většinou své sympatie pravici. Přitom jsou to právě globální procesy podporované neoliberální pravicí, které střední vrstvu decimují. Étos, v němž je jedinec údajně pánem svého osudu díky své píli, schopnostem a vysoké kvalifikaci nebo vysokoškolskému vzdělání, který si střední vrstvy nechaly neoliberální ideologií vnutit, se ukazuje jako stále více falešný.

 Stále více lidí ze střední vrstvy propadá mezi tzv. deklasované nebo je tím přímo ohroženo. Stále méně lidí ze střední vrstvy má také šanci vystoupat směrem „nahoru“ a dostat se mezi skutečnou elitu. Navíc upadají i tradiční hodnoty života středních vrstev, jako jsou seberealizace v práci nebo občanská angažovanost. Rostoucí ekonomický tlak zužuje prostor pro dlouhodobý kariérní růst, který je i základem růstu kvalifikace a odbornosti, neboť podniková sféra se přeměňuje z klasických pyramidálních institucí na síťovou organizaci založenou na outsourcingu a najímání námezdních pracovníků na dočasný pracovní poměr. Příslušníci střední třídy jsou stále více využíváni jednorázově, nemají před sebou jasnou profesní perspektivu.

 Střední vrstva se nechala navzdory tomuto nepříznivému vývoji přesvědčit neoliberální propagandou, aby volila politiku škrtů, které bez doprovodu rozumné hospodářské politiky povedou ke zhoršení postavení právě střední třídy.

 Zde je shrnutí toho, co vytýkáme dnešnímu politickému neoliberálnímu režimu.

 1.      Nejvyšší hodnotou je mantra ekonomického růstu, které jsou podřízeny všechny ostatní hodnoty. Z horizontu člověka se postupně vytrácí jakákoliv jiná hodnota než ekonomický kalkul.

2.      Náboženství růstu, coby logický produkt ekonomizujícího přístupu ke světu,  redukuje společnost i jedince na konzumenty.

3.      Tento konzumní pseudosvět je vyztužován kýčovitou zábavou a bezduchým infotainmentem, jehož cílem je vytlačit  z horizontu člověka jakékoliv jiné hlubší hodnoty a způsoby pohledu na svět.

4.      Člověk je v tomto systému zbavován přirozené odpovědnosti za svůj domov, krajinu nebo vlast. Průmyslové plundrování krajiny a přírodních zdrojů je ospravedlňováno potřebou dalšího růstu. Lidé jsou tak programově postupně odcizováni svému domovu, svým kořenům, tradici a přirozenému zakotvení v řádu světa

5.      Společenská atmosféra, v níž jsou nejvyššími hodnotami zisk a narcistické opojení sebou samým,  oslabuje u občanů společenské vazby,  jako jsou smysl pro rodinu, smysl pro obec a stát. Tím ovšem oslabují demokratický systém.

6.      V prostředí neoliberální ideologie a jejího systému pervertuje liberálně demokratická společnost v systém oligarchické vlády jedné politicko-ekonomické vrstvy rozprostřené napříč demokratickými politickými stranami.

7.      Velice tristní je činnost justice v oblasti korupce a velkých podvodů spojených s politickými špičkami. Jako kdyby byly orgány činné v trestním řízení uštknuté, když jde o zločiny spojené s politikou a korupcí. Pokud jim nejsou usvědčující důkazy přineseny doslova pod nos, tak se nedaří je přimět k činnosti. Často to vypadá, jako kdyby policie a státní zastupitelství byla od toho, aby korupci kryly. Výjimkou zůstávají soudy, které přeci jenom díky své nezávislosti na politické sféře fungují, ovšem pouze pokud se před soud taková kauza vůbec někdy dostane.

8.      Neoliberální politika postupně demontuje sociální stát s cílem co nejvíce zlevnit pracovní sílu a zesílit tak konkurenceschopnost ekonomiky. Tím podemílá institucionální podstatu sociální soudružnosti, na níž je založen liberálně demokratický kapitalismus. Sociální soudružnost v systému liberálního kapitalismu je přitom založena na obecně sdíleném přesvědčení, že majetková i mocenská nerovnost je ve výsledku výhodná pro všechny. Neboli jak říká John Rawls: „Nerovnosti bohatství a pravomocí, jsou spravedlivé pouze tehdy, jestliže vyúsťují v kompenzující blaho pro kohokoliv, zvláště pak pro nejméně zvýhodněné členy společnosti“

9.      Výsledkem neoliberální politiky, včetně jejího útoku na sociální stát, je, že se zvětšují se nůžky mezi bohatými a zbytkem společnosti. Životní úroveň bohatých se stává nesouměřitelnou s ostatními vrstvami společnosti. Nejde už o pouhou nerovnost, ale o nesouměřitelnost, a to ve všech ohledech.

10.  Neoliberalismus je nebezpečím pro demokracii, protože ta je založena nejen na mimoekonomických, netržních hodnotách, ale také na rovnosti v rámci vlády zákona.

*****

 Jsme liberálové a se smutným údivem sledujeme, jak se společnosti za pomoci neoliberální klaky a ohlupující moci televizní propagandy zmocňuji oligarchie, jak liberální demokracie založená původně na zastupitelské demokracii a svobodném trhu pervertuje v oligarchický mafiánský kapitalismus.

 Víme, že kapitalismus je velmi efektivní ekonomický systém, ale současně nebezpečná síla schopná v zájmu zisku podmanit si celou společnost. Kapitalismus je nutné kultivovat a stále bojovat s jeho temnými stránkami.

 Kapitalismus je dobrý sluha, ale zlý pán. Moderní dějiny Západu jsou vlastně bojem o to, aby kapitalismus nedeformoval společnost, ale současně aby si zachoval svojí produktivitu a efektivnost. Dnes se situace opět vymkla z kontroly.

 Skuteční liberálové by neměli takovému procesu nečinně přihlížet. Je třeba radikálních činů, je třeba ukázat, že liberalismus coby komplexní systém hodnot, v němž ekonomická svoboda (zakotvená v etice) a individualismus (zakotvený v pokoře před „vyšším řádem“) jsou jedněmi z mnoha jeho dimenzí, nemá nic společného s neoliberalismem, který si od liberalismu vypůjčil své jméno. 

 Skuteční liberálové se musejí radikalizovat. Konfrontovat neoliberalismus z pozic takového radikálního liberalismu mimo jiné znamená přestat nečinně přihlížet tomu, jak se ztrácí svobody, jak se svobodná společnost dusí v objetí mafiánského kapitalismu. Pasivní přihlížení se stalo svým způsobem druhem spoluúčasti.

 Smutným hrdinou tohoto procesu je sociální demokracie. Ze svého principu by tato strana měla být přirozenou politickou protiváhou tlaku, který na společnost vyvíjí globální kapitalismus a neoliberální ideologie prostřednictvím pravicových stran mechanicky uplatňujících neoliberální politiku. Bohužel tomu tak není, sociální demokracie se dostala do vleku neoliberální politiky a jistým způsobem se stala její součástí. Strana byla „zprivatizována“ mocnými ekonomickými zájmy stejně jako strany tzv. pravicové.

Chce-li se sociální demokracie z tohoto obětí „mafiánského kapitalismu“ vymanit, nesmí (jak to činila dosud) zapomenout v okamžiku volebního vítězství na předvolební sliby, jako jsou majetková přiznání, boj s korupcí a klientelismem, a spokojit se pouze s mechanickou obranou nebo zvyšováním sociálních dávek, jež v takovém kontextu vypadají jen jako snaha korumpovat potenciálně nespokojené oběti systému globálního kapitalismu, v jehož službách pracuje neoliberální pravice.

Sociální demokracie v současném pojetí nezvládá souboj o sociální stát s neoliberální pravicí, protože otázku sociální spravedlnosti a fungování liberální demokracie přestala nahlížet „eticky“, v kontextu jasného hodnotového systému. Navíc svým jednáním otevírá prostor dokonce i pro kritiku sociálního státu „zleva“, v níž je sociální stát, zredukovaný na pouhou technologii distribuce statků, viděn jako nástroj pro vyztužování vlády globálního kapitalismu, jako opium moderního věku, jehož cílem je umlčet kritiku nespravedlivého systému.

Dokud bude sociální demokracie odsouvat na vedlejší kolej „nemateriální“ cíle, jako je prosazování lidských práv, svobod nebo ekologických požadavků, bude—nahlíženo optikou radikálního liberalismu--jen součástí systému mocensko politických struktur, jenž stvořila neoliberální ideologie.

 Co je třeba udělat a jaké jsou naše možnosti to prosadit

 Kritika neoliberální ideologie je intelektuální a morální úkol pro skutečné liberály. Nabízí se ale také celá řada konkrétních korků, jež by občanská společnost a osvícenější část politické elity v České republice mohly a měly začít prosazovat hned. Zde je jejich výčet.

 Majetkové přiznání, legálně nedoložený majetek zdanit osmdesáti procentní daní. Majetkové přiznání je jediným nástrojem, jak alespoň částečně napravit obrovskou majetkovou křivdu z divoké privatizace v 90.letech, kdy velká část majetků byla získána různými podvody a rozkradením společného majetku.

 Ombudsman volený občany pro každý kraj, větší pravomoci pro něj. Vzhledem k velké aroganci moci politické, ale i ekonomické, je třeba posílit ochranu řadových občanů před zvůlí mocných. Ombudsman volený lidem a nikoliv politiky pro každý kraj bude zárukou, že se běžný člověk dovolá spravedlnosti.

 Zrušit anonymní akcie na majitele. Klíčové opatření proti podstatě mafiánského kapitalismu, anonymnímu vlastnictví. Anonymní vlastnictví je čiré zlo umožňující majetným lidem provádět podvody a podnikat zcela bez ohledu na dopady na ostatní občany, aniž by byli jakkoliv vystaveni právní nebo prostě lidské odpovědnosti. Odpovědné vlastnictví, o němž tak pochvalně pějí ódy různí konzervativci, je v přímém rozporu s anonymní formou vlastnictví. Proto je třeba nekompromisně anonymní akcie na majitele zrušit.

 Omezení příspěvku politickým stranám jen na fyzické osoby a stanovit maximální strop. Je třeba vrátit politické strany na úroveň občanské aktivity a nikoliv cíleně dělaného marketingového byznysu. Příjem politické strany by měl odpovídat počtu jejích členů nebo sympatizantů. Je třeba vyloučit to, že byznys si udělá prostřednictvím svých finančních investicí z politických stran svojí služku.

 Delegování členů Rad veřejnoprávních médií přímo důležitými společenskými a občanskými sdruženími z oblasti kultury, vědy, školství, církví, ekologické sféry a politiky. Veřejnoprávní média jsou jediná média, která si mohou dovolit být nezávislá na politice i byznysu. Jenomže dnes jsou díky systému volby svých Rad zcela v područí politiků. Jediným způsobem,  jak je rozumně organizovat a vrátit jim jejich původní smysl, je delegovat jmenování Rad přímo do rukou důležitých společenských a kulturních organizací, jako je tomu např. v Německu.

 Přímá volba prezidenta, hejtmanů a starostů. Prezident, hejtmani a starostové by měli primárně fungovat věcně a nadstranicky a neměli by být produktem neprůhledných a podezřelých stranických dohod a intrik. Z tohoto důvodu je v jejich případě daleko lepší, když budou voleni přímo občany.

 Zvýšení trestních sazeb za korupci a za trestní čin zneužití pravomoci veřejného činitele. Trestní sazby za korupci a zneužití pravomoci veřejného činitele evidentně neodstrašují úředníky trestné činnosti, a proto je namístě je zvýšit.

 Zabavení majetku získaného z trestné činnosti. Toto opatření zcela zásadně chybí v rejstříku trestů hlavně za velké podvody. Zločinci se nám smějí, protože po odsezení trestu, si užijí plody svých podvodů a zločinů.

 Trestní odpovědnost právnických osob. Máme-li seriosně postihovat korupci a nekalé praktiky různých firem, pak se bez trestní odpovědnosti právnických osob neobejdeme.

 Zákon o státní službě. Zákon o státní službě byl před vstupem do EU pro formu schválen parlamentem, aby byl vzápětí zaparkován s tím, že se odložilo datum jeho účinnosti. Je to z toho důvodu, aby politické strany mohly bez omezení dosazovat do státní správy své lidi a aby jim úředníci, kteří nejsou vybaveni ochranou definitivy, byli zcela po vůli při dojení státního majetku.

 Progresivní daň z příjmu.

 Jmenování Nejvyššího státního zástupce předsedou Soudcovské unie na návrh ministra spravedlnosti. Ze všech tří pilířů justice se soudci ukázali jako jediní odolní vůči politickému nátlaku a manipulaci. Předseda Soudcovské unie jako jejich reprezentant je zárukou toho, že na místo Nejvyššího státního zástupce jmenuje nejen stoprocentního odborníka, ale i mravní osobnost.  Současně bude mít Nejvyšší státní zástupce jistotu, že nebude vystaven politickým tlakům, protože bude na politicích nezávislý.

 Zřízení zvláštního policejního útvaru pro potlačování korupce a organizovaného zločinu a rovněž tak specializovaného státního zastupitelství.

 Stanovení povinnosti státních úředníků a veřejných činitelů okamžitě nahlásit korupční návrhy pod sankcí okamžitého propuštění. Státní úředník musí vědět, že ho i náznak korupce bytostně ohrožuje. Povinnost nahlásit korupční nabídku pod sankcí okamžitého propuštění vytvoří atmosféru hrůzy nejen z korupce, ale i z jejího náznaku. To by do velké míry omezilo zejména drobou korupci.

 Proplácení veřejných zakázek až na základě detailního vyúčtování podrobeného kontrole finančního úřadu. Zcela nepochopitelně je zavedená praxe, že státní zakázky se proplácejí na základě vyhrané ceny a předběžných rozpočtů. Většině předražení by se předešlo jednoduchým opatřením (zcela běžným a standardním v soukromé sféře), že se proplatí jenom skutečné náklady plus marže (zisk ve výši 4-7%). Pokud totiž firma vysoutěží nadsazenou cenu, pak jí stejně nebude moci vykázat do nákladů, pokud se nebude chtít dopustit podvodu.

*****

Uvedená opatření by ve svém souhrnu razantně narušila korupční aktivity, takže by se korupce stala spíše výjimkou a selháním jednotlivce. Přispěla by též k odbourání dělení společnosti na oligarchickou elitu a bezmocné běžné občany, takže by veřejná moc ztratila svůj výlučný a elitářský charakter. Spojí-li se občané v boji proti politicko ekonomické oligarchii a stanou se tak skutečnou střední třídou, pozvedne-li se střední třída tímto radikálním obratem na dominantní třídu a zruší-li jako panující třída staré oligarchické a mafiánské struktury, zruší tím i podmínky rozdělení společnosti na elitu a podřadný zbytek.

Místo staré pseudodemokratické společnosti s jejími třídami a třídními protiklady nastoupí společenství, v němž svobodný rozvoj každého je podmínkou svobodného rozvoje všech.

*****

 Manifest vyvolal po svém zveřejnění řadu reakcí, zde jsou odkazy na některé z nich:

Ivan Štampach

Deník Referendum

Jakub Patočka

Jiří Dienstbier, Jaroslav Šabata, Lukáš Jelínek

Lubomír Zaorálek

František Kostlán

Petr Holub

Adam Boržič

Jan Černý

Milan Kroh