Nacházíte se zde: Úvod Politický zápisník / Political diary Meze pragmatismu aneb Rakouský model u nás?

Meze pragmatismu aneb Rakouský model u nás?

Vize kandidáta na předsedu ČSSD Michala Haška, který nabízí pragmatickou komunikaci přes politický střed, slaví na dosavadních krajských a mnohých okresních konferencích relativní úspěchy. Hašek tak svým způsobem vychází vstříc politické objednávce, která v české společnosti existuje delší dobu tedy volání po zmírnění umělé politické polarizace, která stojí dlouhodobě v cestě stabilním řešením zásadních společenských problémů.

Hašek zároveň svým neideologickým přístupem nabízí řadě sociálních demokratů naději, že navzdory volebnímu vítězství nezůstane ČSSD opět „na ocet“ při formování vlády a že stranu nebude tak snadné už dopředu znemožňovat poukazy na jediného údajně možného koaličního partnera v podobě KSČM.

Vstřícnější postoje Haška k možné spolupráci s ODS, popřípadě s dalšími pravicovými subjekty, a to i na centrální úrovni, vybízejí ke srovnání současné situace u nás a dřívější dlouhodobé situace v Rakousku, kde spolu sociální demokraté a pravicoví lidovci vládli celá léta ve velkých koalicích. I když tento systém nakonec zkolaboval, a dal vzniknout silné populistické alternativě v podobě Svobodných Jörga Haidera, Rakousko v době velkých koalic ekonomicky prosperovalo a vytvořilo poměrně stabilní sociální systém.

Orientace na spolupráci přes politický střed u nás má ovšem několik zásadních problémů. Tak především se zdá být pět minut po dvanácté.

Česká politika se od dob privatizace dostala natolik do područí korupce a klientelismu, s nimiž jsou spojovány především ODS a ČSSD, že případné koaliční spojenectví mezi oběma stranami vzbuzuje u velké části voličstva odpor nikoliv kvůli dříve tolik akcentovaným ideovým rozdílům, ale kvůli strachu, že korupce a klientelismus by byly do politického systému ještě více zacementovány.

Řečeno jinak: ačkoliv klientelistické a korupční praktiky lze najít v obou stranách, přece jenom mají voliči naději, že když je jedna z nich v opozici a druhá ve vládě, do jisté míry se navzájem hlídají.

I v rakouském systému velkých koalic samozřejmě existovala jistá míra klientelismu a korupce, ale nikdy nedosáhla míry srovnatelné s tím, co vidíme v současné České republice. Rakouští voliči byli ochotni po dlouhou dobu velké koalice tolerovat, protože, jak se zdálo, pozitiva převažovala v daném politickém kontextu nad negativy. Teprve když velké koalice neměly Rakousko už kam posunout, nastoupil Haider.

Dalším problémem případné spolupráce ČSSD přes politický střed je, že v podobě stávajících subjektů nemá napravo od středu věrohodného partnera. ODS je ve stále větší vnitřní krizi, její předseda a premiér v jedné osobě Petr Nečas se stále více jeví jen jako politická figurína snažící se neutopit v dravých vnitrostranických proudech ovládaných kmotry a ustát vliv, který má na stranu otec-zakladatel na Hradě. Nečas nemá prostě stranu pod kontrolou a spolupracovat s ním v případné koalici je něco zcela jiného než spolupracovat s ODS v některých krajích a na některých radnicích.

Pokud se ODS vnitřně nezkonsoliduje a neobmění radikálně své vedení, které by dostalo stranu pod kontrolu a oprostilo ji zároveň od klientelských vazeb, nemá Hašek, pokud by se dostal do čela ČSSD a chtěl uskutečnit svou vizi, v ODS skutečně věrohodného partnera. Koalicí se současnou ODS by ČSSD „umazal“ ještě více než už je, přinejmenším od dob opoziční smlouvy.

Spolupracovat ve vládě s TOP 09, která v současnosti útočí na pozici nejsilnějšího pravicového subjektu, může být složité pro změnu proto, že identita TOP 09 je mnohem více založena na ideologii než je identita dnes cynické ODS, a než by byla identita ČSSD, pokud si do čela zvolí Haška. Řečeno jinak, TOP 09 nemůže opustit svůj konzervativní profil v politice a neoliberální profil v ekonomice, pokud chce nadále lákat ideověji založené voliče na pravici, takže by v případné koalici s ČSSD nepochybně nutila sociální demokraty k ústupkům, které by nedokázal z hlediska levicového profilu ČSSD strávit ani Haškův pragmatismus.

Věci veřejné, k jejichž zakladateli Vítu Bártovi se zdá mít Hašek blízko, pro změnu nejsou seriózní strana. Navíc je to strana na sestupu, která jen těžko při své současné politice získá dostatek hlasů, aby s ní mohla ČSSD sama sestavovat vládu.

Problémem pro pragmatický přístup Haška je i skutečnost, že ve světle nedávné ekonomické krize a celé řady velmi matoucích trendů, jakož i ve světle ofenzivy neoliberální ideologie, veřejnost od sociální demokracie očekává víc než jen pragmatické přežívání po boku ODS. Po právu od demokratické levice očekává zásadnější odpovědi na celou řadu otázek jako jsou budoucnost sociálního státu, naše role v procesu globalizace nebo udržitelný rozvoj.

Nebude-li ČSSD, jakož i sociální demokracie obecně, schopna takové odpovědi nabídnout, nebude jako alternativa k neoliberální pravici zapotřebí. Věci se prostě změnily. Zatímco ještě před pěti lety si řada voličů přála méně ideologické pojetí politiky a více pragmatismu, nyní mnoho z nich, zejména levicově orientovaných, očekává ideovou ofenzivu demokratické levice, která se nechala zahnat neoliberály do defenzivy.

Ve světle výše řečeného je případná snaha ČSSD o spolupráci s ODS na centrální úrovni velkým rizikem nejenom pro ČSSD, ale pro českou politiku vůbec. Mnoho voličů by totiž takovou spolupráci po právu vnímalo jako snahu dvou upadajících subjektů, které utrpěly v minulých volbách velký odliv voličů ve prospěch nových stran, zabetonovat nejrůznější výhody, klientské sítě a korupční schémata s pomocí vzájemné spolupráce.

Přenést tento model pražské koalice na centrální úroveň je jistě možné, pokud jde o pouhou technologii moci, ale taková spolupráce jaksi ignoruje voliče. Politici mohou stokrát vysvětlovat, že tak to v politice prostě chodí i že takové jsou mechanismy a pravidla parlamentní demokracie, jenže pokud většina voličů vnímá takovou zdánlivě „standardní“ spolupráci jako dekadentní a cynický pokus jistých politických elit udržet si nebo získat moc za každou cenu, výsledek může být nakonec dost tristní.

Nebezpečí hrozí celá řada. Pokud jde o politické strany, které si s důvěrou voličů takto zahrávají, mohou být jednoduše příště ve volebním souboji zcela zdecimovány a nahrazeny novými politickými subjekty. K jistému pokusu o to již došlo v loňských volbách, a skutečnost, že ani TOP 09, ani VV se neukázaly být přesvědčivými alternativami, neznamená, že to voliči nezkusí znovu. Jisté je, že loňské volby naznačily, že se prudce mění zavedený vzorec chování českých voličů, kteří navzdory vysoké nespokojenosti s politikou volili znovu a znovu ODS a ČSSD do pozice nejsilnějších stran.

Pokud jde obecně o českou politiku, skutečným nebezpečím, i ve světle prozatímní neschopnosti TOP 09 a VV osvědčit se jako skutečné alternativy k ODS a ČSSD, je, že se prosadí skutečně populistický politický subjekt haiderovského typu. Hašek by tedy měl svůj „pragmatický“ postoj ke spolupráci s pravicí ještě promyslet. Mohlo by se stát, že po takové spolupráci, nebo už jen ve světle její možnosti, se nakonec prosadí jako silný politický subjekt strana vedená nějakou Bobošíkovou.

Deník Referendum, 18.1.2011