Nacházíte se zde: Úvod Politický zápisník / Political diary Mýty o smrti neoliberalismu

Mýty o smrti neoliberalismu

Vliv neoliberalismu na současný svět se přehání, argumentují někteří teoretici a komentátoři. Například na nedávném diskusním fóru nad iniciativami ProAlt a Manifest radikálního liberalismu nabídla tuto tezi Tereza Stöckelová. Petr Holub zase před časem publikoval na Aktuálně.cz text nazvaný „Neoliberalismus zemřel, všichni jsme keynesiánci“, kterým reagoval na Manifest radikálního liberalismu.

 Jen těžko prý můžeme mluvit o nadvládě neoliberalismu v situaci, kdy státy nejen sanují ztráty soukromého sektoru, ale také nabízejí masivní injekce v podobě záchranných balíčků, či přímo přebírají kontrolu nad některými bankrotujícími soukromými firmami. Navíc systémy sociálního zabezpečení zůstávají ve většině západních zemí i nadále přebujelé do té míry, že je státy nejsou schopny financovat, proto teď musí škrtat v rozpočtech.

 Potíž s těmito argumenty spočívá v tom, že zdánlivě keynesiánská opatření západních demokracií, která jsme viděli po začátku krize v roce 2008, už dávno nejsou autonomní hospodářskou politikou států, které jsou pány na svých národních hřištích. Jinými slovy: keynesiánství už delší dobou není rovnocenný soupeř neoliberalismu, je zcela v jeho područí.

 Moderní státy byly v posledních dekádách globálním kapitálem, pod praporem neoliberalismu, do té míry zprivatizovány, že přestalo být zřejmé, kdy ještě reprezentují veřejné zájmy a kdy jednají coby vykonavatelé zájmů soukromých. Když tedy například USA zachraňují velké penzijní fondy nebo banky, nelze už vůbec rozeznat, do jaké míry sledují veřejný zájem, a  do jaké míry slouží jen zájmům soukromým.

 Důvodem je skutečnost, že postupnou privatizací důležitých veřejných statků, státních funkcí a služeb, včetně dokonce bezpečnosti státu, srostly státy a (povětšinou nadnárodní) soukromé zájmy do té míry, že vznikl jakýsi „post-demokratický“ model korporativismu, v němž politiku státu do značné míry určují právě mocné soukromé zájmy. Ani země, jako jsou USA, tak nemohou nechat padnout velké penzijní fondy nebo investiční banky, popřípadě další velké korporace, protože by se mohl zhroutit celý systém, a to dokonce globálně.

 „Keynesiánství“ je tímto neoliberálním režimem, v němž neviditelná ruka trhu kontroluje stát, povoleno jen v případech, kdy je třeba z veřejných peněz sanovat ztráty zapříčiněné neodpovědným podnikáním soukromých aktérů. Jelikož ovšem soukromý sektor ve většině zemí donutil vlády, aby v zájmu podnikání (trhu) snižovaly daně, nezbývá nakonec státům nic jiného, než se masivně zadlužovat, když mají ztráty soukromého sektoru sanovat.

 Všimněme si, že jakmile státy ztráty soukromého sektoru převedly na daňové poplatníky v podobě masivního nárůstu státních dluhů, neoliberální propaganda se opět obrátila proti nim, a na ty slabší globální kapitál přímo zaútočil, když mu nejprve připravily půdu ratingové agentury. Státní dluhy, které by mohly být ve svých důsledcích nebezpečné i pro globální soukromý sektor,  je prý třeba začít platit. Jelikož je ale větší zvyšování daní a posilování státu pro neoliberální režim nepřípustné, je třeba stát dále osekat, tedy především jeho sociální funkce.

 Toto „šetření“ na státu plní nejméně dvě funkce: činí státy ve vztahu k „neviditelné ruce trhu“ ještě bezmocnějšími, a zároveň v podobě vyvázání lidí z ochranných sociálních sítí přeměňuje údajně „zpohodlnělou“ střední třídu ve flexibilní zdroje námezdní práce. To vše je doprovázeno neoliberální propagandou o nástupu nového věku, v němž si prý každý může (například v podobě několika částečných pracovních úvazků) svobodně formovat svůj osud.

 Útok na stát v podobě „šetření“ má pak ještě jednu funkci: otevírá prostor pro masivní privatizaci veřejných statků a služeb tam, kde ještě zprivatizovány nebyly. „Měkké“peníze, které plynou do penzijních fondů a soukromých pojišťoven, jsou snem všech globálních podnikatelů. Nejenže je není třeba tvrdě vydělat, ale když je různé finanční společnosti nakonec prošustrují kvůli neodpovědnému spekulování či hrám s matematickými modely na trhu s „deriváty“, stát „keynesiánsky“ zakročí, aby neoliberální režim zachránil.

 Nezbývá mu ostatně nic jiného, protože co ještě má být jeho rolí, než ochránit jisté základní jistoty a investice průměrných občanů? A jak takové občany ochránit, a nevyvolat rozsáhlé nepokoje, které by mohly ohrozit celý systém, než právě ochranou firem, do jejichž rukou stát zprivatizoval sociální služby i veřejné statky,  a přenechal jim ke spekulativním hrám úspory, akcie a hypotéky malých střadatelů?

 Obrovské rozevření nůžek mezi mocným globálním trhem na jedné straně a stále bezradnějšími národními státy, které nejsou schopny vytvořit vůči globálnímu trhu společný systém globální politiky, jež by umožnila politice v podobě globálních regulačních rámců převzít nad globálním trhem rozumnou míru kontroly, má všechny ingredience budoucí globální krize, proti které ta v roce 2008 byla jen zaškobrtnutí.

 Národní státy, včetně těch největších, přestávají být rovnocennými partnery trhu, jsou jeho součástí. Byly už vesměs zprivatizovány do rukou kapitálu. Řeči o nutnosti zeštíhlování sociálních států coby nutného kroku k šetření a k údajné ekonomické racionalitě, jsou směšné.

 Sociální stát je přitom levný ve srovnání s tím, co ze státních pokladen vysává stále mocnější globální kapitál—ať už v podobě sanování svých ztrát, nebo v podobě privatizace zbývajících segmentů veřejné sféry, či systémové korupce (například manipulací státních zakázek). Zničen musí být především proto, že ho kapitál už nepotřebuje.

 Zatímco v minulosti tlumil sociální stát sociální konflikty a zároveň vytvářel třídu lidí, kteří fungovali jako spotřebitelé, čímž udržovali národní kapitalismus v chodu, v současnosti globální kapitalismus potenciální konflikt i spotřebu přenesl do jiné roviny: střední třídy ve vyspělých státech soupeří s levnou pracovní silou v zemích, kde žádný sociální stát nefunguje, a kde stamilióny nových spotřebitelů vynahradí ekonomické ztráty způsobené upadající poptávkou decimovaných středních tříd na Západě.

 Toto ovšem není příliš stabilní situace. Udržovat jistou stabilitu se v západních zemích daří zejména proto, že zprivatizovaná byla už i demokracie, která—stále více  v podobě jakési prázdné politické „reality show“--vytváří iluzi, že se problémy řeší v zájmu občanů.

 Neoliberální propaganda vykresluje nový svět jako postmoderní trh lákavých možností a svobodného utváření vlastního osudu, což prý vyžaduje opustit „nemoderní“ vzorce chování, jako je spoléháni na stát. Zároveň se jim nabízí „zapomnění“ v podobě masivních dávek kýčovité zábavy, která ovládla zprivatizovaný veřejný prostor, a jemuž stále více podléhá i seriózní zpravodajství.

 V neposlední řadě se jim také nabízí  demokratické rituály, v nichž ovšem už o nic nejde, protože politické strany jsou vesměs jen zprivatizované agentury na zprostředkovávání vlivu kapitálu. Abychom byli konkrétní: občané klidně mohou kroužkovat,  plkat si co chtějí na internetu, třeba i demonstrovat, a pak se na chvíli po volbách upokojovat tím, že dosáhli změny. Nakonec zjistí, že dál vládnou ti samí kmotři, nebo politici ve službách kmotrů, reprezentující zájmy ekonomických sil daleko za horizontem průměrného občana.

Deník Referendum, 9.11.2010