Nacházíte se zde: Úvod Politický zápisník / Political diary Nad odpověďmi Michala Haška a Bohuslava Sobotky

Nad odpověďmi Michala Haška a Bohuslava Sobotky

Odpovědi kandidátů na předsedu sociální demokracie Michala Haška a Bohuslava Sobotky na deset otázek čtrnácti převážně levicově orientovaných intelektuálů jsou na české poměry výjimečné přinejmenším ze dvou důvodů: ukazují, že oba kandidáti přemýšlejí hluboce a poctivě o zásadních otázkách, které leží před sociální demokracií; ukazují velkou míru otevřenosti k lidem stojícím mimo stranu.

Zajímavý je také kontrast s poněkud intelektuálně vyprahlým světem české politické pravice, jejíž představitelé už dvacet let pracují s ekonomizujícím viděním světa, v jehož rámci redukují řešení výzev současnosti na několik (neo)liberálních floskulí. Není náhodou, že i poradní sbor současné vlády NERV se převážně skládá jen z (neo)liberálně orientovaných ekonomů. Ochota Haška i Sobotky zamýšlet se do hloubky nad otázkami, které jim položili lidé působící v oblastech sociologie, politologie, filosofie, nebo dokonce religionistiky, je osvěžující.

Stejně osvěžující je, že jejich odpovědi ukazují, že ČSSD bude mít po svém březnovém sjezdu ve svém čele skutečně přemýšlivého politika, ať už je jím kterýkoliv z obou kandidátů. Ne, že by dosavadní předsedové ČSSD, s výjimkou Stanislava Grosse, byli intelektuálně méně zdatní, ale nový předseda ČSSD povede stranu, která se bude muset vypořádat s novými výzvami včetně defenzivy, do níž se sociáldemokratismus dostal pod tlakem globálního trhu, jehož mluvčím je neoliberální ideologie.

V odpovědi na to, co působí tuto defenzivu, se Hašek a Sobotka výrazně neliší. Hašek je ve výčtu příčin o něco specifičtější, zejména když upozorňuje na to, že se pravice dostala do ofenzivy zejména používáním různých „strachů“, které často nemají racionální jádro. Nelze s ním než souhlasit, že ČSSD by se proto měla pokusit o návrat racionálního diskursu.

Oba kandidáti zdůrazňují potřebu efektivnější regulace finančních trhů, nemá-li se opakovat finanční krize. Sobotka se navíc explicitně vyslovuje pro posílení Evropské unie v podobě koordinace rozpočtových a daňových politik. Oba také zdůrazňují nutnost vytvoření nadnárodní levicové strategie, do níž je třeba zapojit nejen existující strany, ale i různá sociální hnutí.

Jak Hašek, tak Sobotka upozorňují, že se pod náporem ocitá samotná liberální demokracie. Tu lze bránit mimo jiné udržením sociálního státu. Sobotka přitom namítá, což je jedna z jeho nejdůležitějších tezí, že sociální stát tak, jak se vyvinul, nepotřebuje zásadní reformu.

Nebrání se dílčím změnám, ale neoliberální ujišťování o nefunkčnosti sociálního státu je podle něj problém, který byl vytvořen uměle tlakem na snižování daní a následnou prudce rostoucí zadlužeností států. Jako řešení nabízí zrušení rovné daně a návrat k progresivnímu zdanění, jakož i boj s korupcí, v níž se ztrácí obrovské prostředky. Je podle něho také nutné odmítnout daňový dumping.

Hašek se vyslovuje výrazněji pro možné reformy některých sociálních dávek, ale přitom zdůrazňuje, že takové reformy nesmějí stavět lidi do neřešitelných situací. Jelikož se ale případná změna v systému sociálních dávek dotýká samotné identity sociálního státu, a tím i sociální demokracie, nebylo by na škodu, kdyby byl Hašek v tomto velmi citlivém bodě konkrétnější.

Oba kandidáti odmítají „třetí cestu“ Tonyho Blaira, která podle nich byla výrazem konformismu s logikou neoliberalismu. Hašek je v tomto směru explicitnější a požaduje „návrat ke kořenům“, přičemž zdůrazňuje potřebu oslovit střední vrstvy, jejichž některým částem hrozí propad do chudoby, dalším nestabilita.

Zásadní je Haškova teze o tom, že v současnosti máme co do činění se dvěma ekonomikami: prosperující pro lidi s vysokou kvalifikací a bohaté; a chřadnoucí pro ty ostatní, kam podle něj patří až 90 procent obyvatel. ČSSD musí hledat program právě pro těchto 90 procent a bránit rostoucím nerovnostem.

Sobotkovou zásadní tezí je potřeba obrany „veřejného“ v nejširším slova smyslu. Vezmeme-li v úvahu snahy kapitálu privatizovat veřejné statky a kolonizovat veřejný prostor, je právě tato teze čímsi, co by ve více rozpracované formě mělo tvořit podstatnou část identity moderních sociálně demokratických stran.

Zajímavé jsou odpovědi obou kandidátů na otázku po smyslu hodnot, z nichž sociální demokracie vyrostla. Zatímco Hašek mluví o již zmíněném návratu ke kořenům, Sobotka staví tržní hospodářství, jehož se ČSSD nemůže zřeknout, proti tržnímu pojetí společnosti, které odmítá. ČSSD by se prý měla více zaměřit na kvalitativní aspekty růstu jako je podpora koncepcí udržitelného rozvoje, důraz na kvalitativní ukazatele rozvoje společnosti, podporu diskusí o etickém rozměru ekonomického života. Cílem má být sociálně-ekologická ekonomika.

V kontextu současné české situace jsou naprosto zásadní odpovědi obou kandidátů, pokud jde o boj s korupcí. Sobotka se sice vyslovuje pro boj s korupcí, přičemž by prý ČSSD měla začít u sebe, ale není příliš konkrétní, pokud jde o zásadní opatření. Soustřeďuje se nicméně na jeden důležitý zdroj korupce, což je situace v politických stranách.

Ty jsou podle něj malé, snadno se mění spíše v olivová uskupení. ČSSD podle něj trpí přílišnou decentralizací, což neumožňuje vedení strany účinně bojovat s různými lobbistickými vlivy na lokální úrovni nebo umělými nábory členů. Z této odpovědi by se dalo vydedukovat, že pokud se Sobotka stane předsedou, bude s přílišnou decentralizací ve straně bojovat.

Haškova odpověď na otázku korupce je pravděpodobně jeho největší slabinou. Též zdůrazňuje, že ČSSD musí začít u sebe, ale vzápětí upozorňuje, že korupce v České republice je systémová záležitost, a že jednotlivá opatření jako je regulace lobbingu nebo snaha o větší transparentnost státních zakázek nebudou dávat smysl, pokud se nepodaří potlačit právě tuto systémovost korupce, k čemuž prý musí přispět všechny strany i veřejnost. ČSSD sice může tento boj iniciovat, ale sama korupci nezničí.

Hašek v tomto kontextu pak poněkud nešťastně připomíná slova sociologa Pavla Friče, podle nějž je síla systémové korupce taková, že vytváří prostředí, v němž je výhodnější být zkorumpovaný než nezkorumpovaný. Ač to Hašek tak nejspíš nemyslí, kombinace Fričova citátu a Haškových pochybností o smyslu jednotlivých protikorupčních opatření, nepodaří-li se omezit nejprve systémovou korupci, působí jako by říkal, že ČSSD může sice boj s korupcí iniciovat, ale dokud se nepodaří potlačit systémovou korupci, k čemuž musí přispět i ostatní strany, je i pro ČSSD výhodnější být zkorumpovaná než nezkorumpovaná.

Vezmeme-li v úvahu, že Haška podporují v jeho kandidatuře někteří sociálnědemokratičtí politici, nad nimiž se neodbytně vznášejí znepokojivé otázky o tom, do jaké míry ze systémové korupce právě oni profitovali a profitují, mělo by být v zájmu Haška tento bod rozvést a vyjasnit.

Bez zajímavosti není, že se oba kandidáti vyslovili pro postupné posilování globálního vládnutí, zejména coby odpovědi na neregulované působení finančního kapitálu v globálním měřítku. Oba v tomto kontextu, jakož i odpovědích na jiné otázky, zdůrazňují význam občanské společnosti, a to jak té národní, tak té nadnárodní. To je bezpochyby sympatický posun od v minulosti často nepřátelských postojů českých politiků včetně některých sociálnědemokratických k občanské společnosti.

V mnohem konkrétnější rovině stojí za pozornost odpovědi obou kandidátů na možnou spolupráci ČSSD s křesťanskými sociály, zelenými a levicovými liberály. Ani jeden se této spolupráci nebrání, Hašek právě zde zdůrazňuje nutnost ČSSD se otevřít spolupráci s různými proudy v občanské společnosti.

Sobotka tuto otázku uchopil i jako příležitost vymezit se proti tomu, co bylo v médiích v uplynulých měsících interpretováno jako Haškův přílišný pragmatismus, pokud jde o možnou spolupráci ČSSD s pravicovými stranami. Šlo zejména o Haškova prohlášení, že ČSSD musí být konstruktivní opozicí, která nemůže ve Sněmovně urážet potenciální koaliční partnery. Pokud ČSSD vyhraje volby, není prý možné, aby se její koaliční potenciál smrsknul na komunisty a Marťany.

Hašek si zřejmě vzápětí uvědomil, že by mohl být obviněn se snah připravovat půdu pro velkou koalici s ODS nebo pro nějakou formu spolupráce s Věcmi veřejnými, a proto své vyjádření upřesnil tak, že jako možné koaliční partnery má na mysli „lidovce, zelené, nebo nějakou budoucí středovou stranu“. Ti ovšem ve Sněmovně momentálně nejsou.

Sobotka, zdá se, uchopil problém koaličního potenciálu poněkud taktičtěji, když se vyhnul konkrétním otázkám „kdo s kým“, a tvrdí, že hlavním úkolem ČSSD v občasné situaci je být „radikální alternativou“ vůči neoliberální koalici. Takové jasné postoje podle něj mohou přinést ČSSD až 40 procent hlasů, což nakonec zvyšuje její koaliční potenciál. Zároveň dodává, že jenom takové principiální postoje mohou vést k tomu, že ČSSD vytlačí z parlamentní politiky komunisty, kteří dle něho z politické scény zmizí.

Shrneme-li, je třeba znovu zdůraznit, že kvalitní vizi pro ČSSD nabízejí oba kandidáti. Zdá se, že ve srovnání s desaterem, které Hašek publikoval na konci minulého roku, se jeho názory výrazně přiblížily Sobotkovým. Když mluví o dvou ekonomikách a jejich nesouměřitelnosti nebo jinde zase o tom, že spíše než mechanické snižování deficitů je třeba přijmout prorůstová opatření, zní občas levicověji než Sobotka.

Větší či menší levicovost, ba dokonce větší nebo menší pragmatismus kandidátů na předsedu ČSSD po zveřejnění odpovědí na otázky intelektuálů jen těžko mohou být brána jako směrodatná kritéria, koho mezi oběma kandidáty vybrat. Znějí velmi podobně.

Účinnějším měřítkem spíše bude, kdo patří do jejich táborů, a tudíž co jim lidé, kteří jim svou podporou eventuálně do křesla předsedy pomohou, „dovolí“ z jejich poměrně idealistických vizí realizovat. A tam, pokud jde o možnost ČSSD skutečně obrodit a vytáhnout z bahna systémové korupce, se na tom zdá být zatím lépe Sobotka, jehož karavana je mnohem méně zalidněna politiky jako jsou Petr Hulinský, Jaroslav Palas, Roman Houska, Jaroslav Tvrdík nebo Milan Urban.

Deník Referendum, 14.2.2011