Nacházíte se zde: Úvod Politický zápisník / Political diary Návrh na malou změnu Ústavy aneb co s Klausem

Návrh na malou změnu Ústavy aneb co s Klausem

Navzdory tomu, že Lisabonskou smlouvu nyní schválily obě komory Parlamentu ústavní většinou, prezident Václav Klaus odmítá v tuto chvíli smlouvu podepsat. Bez jeho podpisu nemůže být v současné ústavní konstrukci smlouva ratifikována.

 Tato ústavní konstrukce je jedním z mnoha nedostatků Ústavy. Vychází z článků 10, 39, a 63 Ústavy, které k problému ratifikace takových mezinárodních smluv, jakou je například Lisabonská smlouva, říkají:

 Článek 10

(1) Mezinárodní smlouvou mohou být některé pravomoci orgánů České republiky přeneseny na mezinárodní organizaci nebo instituci.
(2) K ratifikaci mezinárodní smlouvy uvedené v odstavci 1 je třeba souhlasu Parlamentu, nestanoví-li ústavní zákon, že k ratifikaci je třeba souhlasu daného v referendu.

 Článek 39

(4) K přijetí ústavního zákona a souhlasu k ratifikaci mezinárodní smlouvy uvedené v čl. 10a odst. 1 je třeba souhlasu třípětinové většiny všech poslanců a třípětinové většiny přítomných senátorů.

Článek 63

Prezident dále

b) sjednává a ratifikuje mezinárodní smlouvy; sjednávání mezinárodních smluv může přenést na vládu nebo s jejím souhlasem na její jednotlivé členy.

Z výše řečeného v prvé řadě vyplývá, že vyjednání Lisabonské smlouvy se dělo se souhlasem Prezidenta, který podle současné Ústavy přenesl na vládu právo tuto smlouvu za Českou republiku vyjednat. Prezident si podle Ústavy mohl teoreticky nárokovat, že se vyjednávání ujme sám. Je možná i interpretace, že když s obsahem vyjednávané smlouvy nesouhlasil, mohl do procesu vstoupit, vzít si dokončení vyjednávání na starost a v této roli smlouvu odmítnout.

I když tento výklad poněkud komplikují odstavce (3) a (4) článku 63, které praví:

 (3) Rozhodnutí prezidenta republiky vydané podle odstavce 1 a 2 vyžaduje ke své platnosti spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády.
(4) Za rozhodnutí prezidenta republiky, které vyžaduje spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády, odpovídá vláda.

 Přesto je zřejmé, že prezident je za vyjednání Lisabonské smlouvy přinejmenším spoluodpovědný, takže jeho současné výhrady ke smlouvě i vyhrožování tím, že jí nepodepíše ani navzdory schválení Parlamentem, odporují logice Ústavy.

Ještě podivnější je v tomto případě ovšem samotná ústavní konstrukce. Podle článku 62 Ústavy se totiž prezidentův podpis nevyžaduje pro zákony schválené ústavní většinou. Článek 62 pod písmenem h)  říká, že prezident

má právo vrátit Parlamentu přijatý zákon s výjimkou zákona ústavního“.

 Proč stejná konstrukce neplatí v případě mezinárodních smluv, které vyžadují souhlas ústavní většiny obou komor Parlamentu, je záhada.

Problém s Klausem, i jakýmkoliv budoucím prezidentem, který by odmítal podepsat mezinárodní smlouvu schválenou ústavní většinou v obou komorách parlamentu, by se dal vyřešit jednoduchou logickou úpravou Ústavy tak, že by se článek  63 Ústavy změnil následujícím způsobem.

Článek 63

Prezident dále

 x) podepíše mezinárodní smlouvu, s níž vyslovily souhlas ústavní většinou obě  komory  Parlamentu ČR, do 30 dnů od dne, kdy mu byla doručena; odmítne-li Prezident takovou smlouvu podepsat, považuje se po uplynutí 30 dnů ode dne doručení za ratifikovanou.

Popřípadě by bylo možné ještě jednodušeji konstatovat, že pro mezinárodní smlouvu schválenou ústavní většinou v obou komorách Parlamentu se k ratifikaci Prezidentův podpis nevyžaduje.

Tato malá úprava by nejen odstranila většinu možných obstrukcí, které v současnosti vidíme, kdy Prezident odmítá navzdory souhlasu obou komor Parlamentu některé smlouvy ratifikovat, ale odstranila by také jistou nelogičnost v Ústavě. Je totiž opravdu podivné, že u ústavních dodatků, na rozdíl od běžných zákonů, není zapotřebí Prezidentova podpisu k tomu, aby se staly součástí našeho právního řádu, zatímco u mezinárodních smluv stvrzených ústavní většinou v obou komorách Parlamentu, se Prezidentův podpis vyžaduje.

Samozřejmě si lze představit i radikálnější změnu Ústavy, která by předefinovala současný stav, v němž Prezident „sjednává a ratifikuje mezinárodní smlouvy; sjednávání mezinárodních smluv může přenést na vládu nebo s jejím souhlasem na její jednotlivé členy.“

Bylo v by totiž logické, aby v parlamentní demokracii, v níž je hlavou exekutivy premiér a vláda, Ústava konstatovala, že

mezinárodní smlouvy sjednává vláda a s jejím souhlasem její jednotliví členové nebo Prezident.  

Článek 63 by pak pouze pravil, že

Prezident ratifikuje mezinárodní smlouvy; mezinárodní smlouvu, s níž vyslovily souhlas ústavní většinou obě  komory  parlamentu ČR, Prezident podepíše do 30 dnů od dne, kdy mu byla doručena; odmítne-li Prezident takovou smlouvu podepsat, považuje se po uplynutí 30 dnů ode dne doručení Prezidentovi za ratifikovanou.

Nebo, jako už bylo řečeno výše, by bylo v článku 63 možné zcela jednoduše konstatovat, že  pro mezinárodní smlouvu schválenou ústavní většinou v obou komorách Parlamentu se k ratifikaci Prezidentův podpis nevyžaduje.