Nacházíte se zde: Úvod Politický zápisník / Political diary Nemožnost politiky v Česku

Nemožnost politiky v Česku

Češi, jak se zdá, mají velký problém s demokratickou politikou. Už první republika, onen bájný ostrov demokracie uprostřed Evropy, praktikoval demokracii zvláštního ražení: hned několik úřednických vlád, které nahrazovaly skutečnou politiku; „velká pětka“, která rozhodovala o řadě důležitých věcí za scénou; monarchické postavení prezidenta.

Hned po druhé světové válce pro změnu nastoupila Národní fronta. Některé strany byly zakázány, demokracie sešněrována.

Období od roku 1989 do roku 1992 bylo v mnoha ohledech specifické, „porevoluční“, takže jisté zvláštnosti československé politiky jsou vysvětlitelné neustáleností demokratických procedur a neexistencí skutečných politických stran, které tehdy začaly teprve vznikat. Volání některých bývalých disidentů po „nepolitické politice“ nebo existence amorfního Občanského fóra byly v daném kontextu mnohem menšími problémy, než za jaké je dnes vydávají kritici tohoto období.

Anomáliemi mnohem většími byly naopak dvě „polo-politické“ vlády expertů, jakož i opoziční smlouva, kterých jsme byli svědky od roku 1992 do současnosti. Dohromady zatím strávila česká politika v zajetí těchto nestandardních politických aranžmá šest a půl roku tedy více než třetinu existence českého státu.

Neméně příznačné je, že ve zbývajícím čase údajně „standardní“ politiky probíhal politický provoz tak, že vlády byly de facto paralyzované. Ač se často tvrdilo, že hlavním důvodem jsou povolební paty, které dovolují vznik jen velmi slabých vlád, a že tedy politickou paralýzu produkují křehké vládní většiny, ve skutečnosti nestabilita vznikala především uvnitř vládních táborů. Řečeno jinak, ve vládních koalicích to vždy vřelo, vždy se našla strana, která jednala i v rámci vládní koalice jako opozice.

Až do vzniku současné vlády se mohlo zdát, že tento jev souvisí právě s povolebními paty, neboť velmi křehké vládní většiny neobyčejným způsobem zvyšovaly vliv menších vládních stran. Jenže nyní máme nejsilnější vládní koalici v dějinách České republiky, a koaliční vření je dokonce ještě silnější, než bylo například za časů vlád sociální demokracie po boku menších stran pravého středu.

Za zmínku též stojí neobyčejná míra politické polarizace mezi levicí a pravicí. Oč větší byla ideová vyprázdněnost obou táborů, oč dutější byla jejich ideologická rétorika, o to větší mezi sebou vedly oba tábory bitvy, nesoucí se téměř v duchu třídního boje.

Tento jev je vysvětlitelný částečně tak, že ideologická urputnost a různé „nulové tolerance“ měly zakrýt skutečnou podstatu české politiky, v níž, přinejmenším od dob opoziční smlouvy, spolu za scénou čile spolupracovala různá politicko-ekonomická bratrstva.

Částečně je také vysvětlitelný tak, že politické strany neměly skutečnou ideovou identitu. Byly především agenturami pro obchodování s politickým vlivem v zájmu různých ekonomických skupin. Voličům ovšem musely nějakou vlastní tvář nabízet. A co je při absenci vlastní identity lepšího než nulová tolerance vůči všemu, co nabízí hlavní politický protivník?

Na straně pravice pak byl tento postoj ještě vylepšován i jakousi nulovou tolerancí vůči minulému režimu, tedy opožděným antikomunismem. Oč méně toho byly tyto strany schopny programově a ideově nabídnout současnosti, o to více bojovaly s minulostí.

Celková pokřivenost české demokratické politiky tak má nepochybně mnoho různých příčin. Jednou z nich, možná tou nejobecnější, je tradiční slabost politických a dalších společenských elit, které byly během dvacátého století opakovaně decimovány. Silná míra politické diskontinuity má ovšem i další dopady: například nedůvěru k dlouhodobějším výhledům, plánování a vizím.

Plebejský charakter národa zbaveného (a opakovaně zbavovaného) svých elit se projevuje mimo jiné i ve velké míře nedůvěry mezi těmi „nahoře“ a těmi „dole“, přičemž většina těch dole si je jistá, že by byla schopná stát řídit lépe než ti, co jsou momentálně nahoře. Zatímco na Západě přicházejí s anti-elitářstvím coby programem čas od času populistické strany, u nás je anti-elitářství většinovým postojem národním.

Výsledkem není jen nedůvěra těch „dole“ k těm „nahoře“, ale i jev opačný, totiž že ti „nahoře“, když už se tam dostanou, nemají příliš důvěry ve skutečnou demokracii, která by zahrnula i ty „dole“. Mají tendenci se ve svých pozicích opevňovat, a jelikož jsou si vědomi pravděpodobné dočasnosti svého postavení ve společnosti diskontinuit a anti-elitářství, využívají či přímo zneužívají svého postavení k ekonomickým výhodám.

K tradicím některých malých národů ovládaných v minulosti dlouhodobě jinými, k nimž se Češi řadí, bohužel také patří slabost vlastního veřejného prostoru a veřejnosti. Historie takové národy naučila, že skutečná „národní“ politika se dělá za scénou. Veřejný prostor je jenom jeviště, na kterém se hraje často fraškovité představení, zatímco skutečnou hybnou silou politiky je konspirace nebo neveřejná domluva. K tomuto stylu ostatně patří nejenom různá institucionální pokřivení zmíněná výše, ale i nedávno uzavřená tajná dohoda z Hradu.

Jelikož Parlament má být ze své podstaty jedním z jevišť veřejné politiky, kde panují jasná pravidla hry, má politika založená na konspiraci, navíc politika ovládaná mocnými soukromými zájmy ekonomické povahy, pochopitelnou snahu parlamentní demokracii obcházet, k čemuž přispívají i snahy médií prezentovat Parlament jako sbor šašků, zatímco vysoká míra společenské i mediální adorace se soustřeďuje na instituce jako je ústavně neodpovědný prezident.

Vedle dlouhodobých jevů jako jsou slabé elity a provincialismus (jenž je pochopitelný v zemi, která byla v posledních téměř 400 letech téměř 350 let provincií ovládanou z Vídně, Berlína a Moskvy) přispívá k pokleslosti demokratické politiky u nás nepochybně i naprosté oddělení privátní a veřejné sféry během komunismu, kde veřejná sféra byla pro většinu lidí pouze jevištěm, na němž se účastnili povinných režimních rituálů a na němž se komunikovalo s pomocí komunistického „speaku“ a zcela instrumentálně vyznávala vládnoucí ideologie.

Toto vše nepochybně ovlivnilo průběh budování demokracie a tržního hospodářství u nás po roce 1989 a přispělo k rychlému prorůstání ekonomických zájmů a politiky. Jinými slovy: politika se po roce 1989 nikdy neustavila jako skutečná veřejná sféra hájící veřejné zájmy, ale spíše jako napůl konspirativní činnost, v níž politické strany, které vlastně nejsou skutečnými stranami tak, jak je známe z vyspělých demokracií (neboť jsou slabé a bojí se občanské společnosti), fungují především jako převodové páky mezi mocnými ekonomickými zájmy a „politikou“.

Tržní reformy prováděné „shora“ navíc neustavily ani skutečnou tržní ekonomiku, která by mohla podporovat občanskou společnost a liberální chápání demokracie, ale hospodářství kontrolované skupinami lidí, kteří zbohatli přes noc zásluhou politických a dalších konexí, jakož i hospodářství později kontrolované nadnárodním kapitálem. Skutečný veřejný prostor se tak vůbec nevytvořil nejenom proto, že většina lidí pojem „veřejného“ nechápala, ale též proto, že většina zárodků veřejného prostoru byla rychle zkolonizována soukromými zájmy mnohem mocnějšími než pomalu vznikající občanská společnost.

Nefunkčnost české politiky tak souvisí i s vysokou mírou mafianizace státu, kdy veřejné prostředky systémově rozkrádají politicko-ekonomické skupiny v pozadí, přičemž ovlivňují chod politiky ku svému prospěchu. Politika v tomto mafiánském kapitalismu není primárním hybatelem společnosti, jsou jím nečitelné zákulisní zájmy.

Pokud se nepodaří obrodit politické strany na základě skutečných idejí a autentických programů, a zároveň se tak nepodaří rozetnout patologické propojení politiky s byznysem, bude pokračovat styl politiky, který vidíme na příkladu současné vládní koalice: tedy na jedné straně formální, ale špatně vysvětlený program údajných reforem, na straně druhé (pro koaliční strany mnohem důležitější) boj o území v politicko-ekonomickém zákulisí, projevující se diskreditačními kampaněmi a nízkou mírou schopnosti artikulovat jakékoliv veřejné zájmy.

I proto je tak důležitá současná diskuse mezi kandidáty na předsedu ČSSD, jež se v některých svých aspektech pokouší, možná poprvé u nás v rámci jakékoliv politické strany, nadřazovat ideje technologii moci. Pokud by tento pokus uspěl, a spíše ideově než mocensky by se snažily vymezit i pravicové strany, existuje jakási naděje na obrodu české politiky. Pokud se to nezdaří, v naší zemi se nadále bude dělat politika, která má se skutečnou demokratickou politikou jen málo společného a Česká republika za to eventuálně draze zaplatí.

Deník Referendum, 7.2.2011