Nacházíte se zde: Úvod Politický zápisník / Political diary Není Topolánek schizofrenik?

Není Topolánek schizofrenik?

Předseda Občanské demokratické strany Mirek Topolánek buď trpí rozdvojením osobnosti anebo osobnost žádnou nemá, protože svoje postoje k některým zásadním otázkám, jako je Lisabonská smlouva, evidentně formuluje podle toho, s kým zrovna mluví a komu se chce zalíbit.

Ačkoliv dlouho brojil proti Lisabonské smlouvě, a její předchůdkyni, Evropskou ústavu (s níž je Lisabonská smlouva do značné míry totožná) označil anglickým výrazem pro exkrementy „shit“, nakonec Lisabonskou smlouvu podepsal a své jméno nechal slavnostně vtesat v Lisabonu do kamene.

Po návratu do České republiky se ovšem choval, jako by byl při podpisu jen jakýmsi notářem, který nenese za podpis tohoto dokumentu odpovědnost. Možná vlastně skutečně nenesl, protože podle české ústavy mezinárodní smlouvy sjednávaná a ratifikuje prezident, který ovšem může tímto pověřit vládu. Jenže kdybychom přijali tuto konstrukci, museli bychom usoudit, že v daném období stali v čele České republiky dva blázni.

Na jedné straně premiér, který z pověření prezidenta vyjednal a podepsal zásadní mezinárodní smlouvu, s níž nechce mít nic společného; na druhé straně prezident, který sice nechce mít nic společného s Lisabonskou smlouvou a aktivně vystupuje proti ní, ale přesto pověří premiéra, aby jí vyjednal a podepsal. Když jí pak premiér vyjedná a podepíše, prezident kvůli tomu na premiéra útočí, aby nakonec kvůli nesouhlasu s přílišným „euro-optimismem“ premiéra rezignoval na post čestného předsedy ODS.

Je zřejmé, že léčit se měli jít—zřejmě už v okamžiku podepsání Lisabonské smlouvy—oba tito čelní politici. Jenže nešli, takže psychodrama pokračovalo.

Topolánek nechal smlouvu, kterou vyjednal a podepsal, poslat k Ústavnímu soudu. Prezident, který—viděno z ústavního hlediska—premiéra podepsáním smlouvy pověřil, a smlouvu by měl tedy hájit, nakonec přišel osobně na zasedání Ústavního soudu, aby učinil proti smlouvě plamennou obžalobu.

Ústavní soud poměrem 15:0 nenašel nic, co by napadnuté části Lisabonské smlouvy činilo neslučitelnými s českou ústavou. Zjevně rozpolcený Topolánek ovšem nejenže rozhodnutí soudu nevyužil k tlaku na ratifikaci smlouvy, ale na sjezdu ODS v prosinci 2008 jen pasivně přihlížel, když sjezd odhlasoval rezoluci, která svazovala případnou ratifikaci Lisabonu s ratifikací smluv o umístění amerického radaru v České republice.

Odchodu neméně rozpolceného prezidenta z pozice čestného předsedy ODS stejně nezabránil. Václav Klaus, který, jak už bylo řečeno, de facto i de jure Topolánka vyjednáním a podpisem, jakož tudíž i usilováním o následnou ratifikaci Lisabonské smlouvy pověřil, odešel z čela ODS. Kvůli čemu? Vlastně kvůli tomu, že Topolánek naplnil jeho zadání.

Od začátku roku 2009 se ovšem Topolánek ujal předsedání Evropské unii, a když zjistil, že někteří z evropských lídrů, kteří se po jeho a Klausových předešlých vystoupeních, dívali na Českou republiku jako na banánovou republiku, jsou ochotni ho mezi sebe přijmout a říkat mu familiárně „Mirku“, začal k Lisabonské smlouvě zaujímat poněkud smířlivější postoj. Navíc si uvědomil, že Lisabonská smlouva se v ODS  stala kolbištěm pro souboj mezi ním a Václavem Klausem.

Schizofrenie v tomto okamžiku zdánlivě dostoupila vrcholu. Politicky schizofrenní byl evidentně Topolánek, schizofrenní byl Klaus, přičemž tito dva političtí schizofrenici bojovali o vliv v schizofrenní ODS.

Topolánek se ve funkci prezidenta EU postupně stával stále více „eurorealističtěšjím“, a i když byl nakonec v hlasování o nedůvěře ve svoji vládu z této funkce odvolán, přesto 6. května, před hlasováním českého Senátu o Lisabonské smlouvě, v zásadním projevu k senátorům mimo jiné pronesl tato státnická slova:
<i>Lisabonská smlouva, na rozdíl od předchozí Ústavní smlouvy, není pouze výplodem nějakého shora nadiktovaného Konventu, její definitivní podoba je výsledkem těžkého vyjednávání a kompromisů legitimně zvolených demokratických vlád…je v konečném důsledku vyjádřením politické vůle evropských státníků…
Především musím sám za sebe říci, že odmítnutí Lisabonské smlouvy v té podobě, v jaké jsme ji vyjednali, bych považoval za znak pasivního přístupu k Evropské unii…
V situaci, kdy na východě stále asertivnější Rusko posiluje své sféry vlivu, není vůbec odpovědné zpochybnit rozšiřování Evropské unie. A navíc vyvolat hrozbu štěpení na jádro a periferii. Všem zemím na východ od Německa a Rakouska by pak hrozilo oslabení jejich postavení.</i>

Jenže přišla kampaň před volbami do Evropského parlamentu, v níž se ODS snaží opět nabízet svoji známou euroskeptickou tvář, a když se Topolánek ocitnul vedle šéfa britských konzervativců Davida Camerona, který by chtěl spolu s ODS a polskými nacionalisty vytvořit po volbách v Evropském parlamentu společný euroskeptický klub, zase se mu začalo před očima proti-lisabonsky tmít.

Spolu s Cameronem odcestoval po jeho návštěvě Prahy 30.května do Varšavy, kde na sjezdu  populisticko-národnické strany Právo a spravedlnost řekl, že Lisabonská smlouva je mrtvým dokumentem-- bez ohledu na to, zda bude ratifikována, nebo ne. Lisabon podle Topolánka neodpovídá realitě 21. století.

To je stanovisko podobné postoji Václava Klause, který též tvrdí, že smlouva je vlastně mrtvá, a ačkoliv je největším známým zastáncem české suverenity, čeká s podpisem na rozhodnutí Irů v druhém referendu. Pokud Irové usoudí, že smlouva mrtvá není, nejspíš se prezidenr suverenního Česká podvolí vůli voličů v této vzdálené zemi a usoudí totéž. Co ale usoudí Topolánek, není jisté, protože u něj evidentně záleží na tom, zda mu zrovna říká „Mirku“ Barroso nebo Cameron.

Není divu, že mezitím někteří přední představitelé britských konzervativců varovali před snahami Camerona spojit síly s Topolánkovou ODS a Právem a spravedlností bratrů Kaczynských, neboť jsou to podle nich nevypočitatelní extremisté. Člověk znalý středoevropského kontextu by je opravil: extremisté to možná nejsou, jsou zde i horší, ale „nevypočitatelní“ je slabé slovo.

Topolánek totiž může klidně při nějaké jiné přlížistosti říct, že Lisabonská smlouva je největším dílem evropské politiky za posledních sto let. To kdyby zrovna stál vedle třeba Angely Merkelové.