Nacházíte se zde: Úvod Politický zápisník / Political diary Odcházení Václava Klause

Odcházení Václava Klause

Mluvit o odcházení Václava Klause dva roky před koncem prezidentského mandátu, navíc v době,  kdy jsou média v souvislosti s Odcházením plně zaujata jeho předchůdcem, se může leckomu zdát nemístné. Jenže je stále zřejmější, že sám Klaus si začíná uvědomovat, že je na odchodu, a činí tudíž stále více politických kroků a gest jen proto, že v březnu 2013 na něj čeká nepředstavitelné: po dvaceti letech bude poprvé bez vysoké funkce.

 Ačkoliv do funkcí ministra financí, předsedy strany, vicepremiéra, premiéra, předsedy parlamentu a prezidenta ho nepochybně vynesl demokratický proces, přesto se jeho situace v lecčems podobá hlavám různých autoritářských států, které si po letech vládnutí už nedokáží představit život bez moci a „dvora“—tedy bez lidí, kteří svému lídrovi zajišťují nejen jeho každodenní „provoz“, jenž je zcela mimo kontext starostí běžného života, ale také ho svým oddaným přitakáváním zbavují případných pochybností nad kritikou a opozicí vůči němu.

 Pro Klause je vidina politického prázdna v březnu 2013 nepochybně o to děsivější, že se svou mocenskou rolí splynul mnohem více než Václav Havel, který si i proto dělá z odcházení od moci ve své hře a filmu tak trochu legraci. Klaus nemá na rozdíl od Havla příliš mnoho toho, co by mohl české veřejnosti a světu nabídnout jako „nepolitik“. Historie si ho nebude pamatovat jako odvážného disidenta, ani jako nadaného dramatika, ba ani jako výjimečného ekonoma.

 Byl především nadaným politikem, jenže i v této oblasti už dávno vystřílel veškerou intelektuální munici a jeho reformní elán se už dávno změnil jen v machiavelistické udržování moci. Ve své současné podobě, v níž si ve světě vysloužil pověst politického výstředníka, je „nepoužitelný“ i pro jakoukoliv čestnou funkci v rámci mezinárodního společenství.

 Jeho různé teorie o škodlivosti tzv. europeismu, humanrightismu, NGOismu, radikálního environmentalismu, politické korektnosti nebo multikulturalismu by v podání člověka, který není zároveň prezidentem, měly asi takovou váhu, jako kdyby je veřejnosti sděloval Ladislav Bátora, Petr Hájek nebo Ladislav Jakl. Jinými slovy: byly by považovány za okrajové a poněkud bizarní výstřelky.

 Klausovi příznivci namítnou, že je přeci nejpopulárnějším politikem v zemi, a tuto popularitu si s sebou nepochybně vezme do politického důchodu. Problém je v tom, jak správně podotýká jeden český politolog, že populární je v nedospělé české společnosti--ještě stále vyznávající „tatíčkovství“ na Hradě-- především prezidentská funkce. Zvolme tam koně, a bude mít slušnou šanci se stát nejpopulárnějším politikem.

 Jestliže tedy Klaus kritizuje například Evropskou unii, má to v české společnosti příslušný ohlas, dokud sedí na Hradě. Nemusí se ani namáhat předkládat složité a promyšlené argumenty; jeho názory mají v nedospělé veřejnosti váhu prostě proto, že je to přeci pan prezident. I média, jakkoliv ho některá občas kritizují, ráda opakují pořád dokola, že Klaus nemá ve veřejném prostoru názorové protivníky sobě rovné, přičemž jsou to často právě ona, kdo tuto asymetrii--a z ní vzniklý politický mýtus--živí.

 Klausovo odcházení nese rysy tragikomična. Hlavním důvodem je skutečnost, že si pro svůj zápis do historie zvolil jako hlavní metodu provokaci. V případě politika, který už prošel všemi výše zmíněnými funkcemi, a mohl by tudíž po právu hrát roli uvážlivého státníka, se ovšem často jednoduché provokování a vyvolávání laciných kontroverzí jeví v lepším případě jako určitá narcistní potřeba na sebe upozorňovat, v horším případě jako postupná a nezastavitelná regrese do stádia lidské i politické infantility.

 Tato infantilita má své komické stránky například v podobě prezidentových zápisků z cest, v nichž nám prostoduše sděluje, jak kde svítí sluníčko, kolik kde jezdí aut, jaký měl výhled z terasy hotelu, kde pochválili jeho knihu, jak to vypadá s ledovci. Jenom člověk, který žije v bludu vlastní nezměrné velikosti, může být přesvědčen, že takové triviální postřehy nebo jeho laické názory na tání ledovců  mají  „historickou“ váhu. Nic nesvědčí o servilnosti jeho okolí tolik, jako nedostatek odvahy panu prezidentovi říci, že se těmito výplody na úrovni literárně nenadaného žáka základní školy zesměšňuje.

 Provokace coby hlavní metoda politické činnosti má navíc jednu nevýhodu: aby zaujala, musí být příští provokace ještě silnější nebo bizarnější než ta předešlá. Klaus se tak během let posunul od umírněné kritiky Evropské unie k přirovnávání EU k RVHP a od konzervativně-liberálních názorů, v nichž  mu stáli po boku úctyhodní lidé, jako Tomáš Ježek, Jan Ruml nebo Josef Zieleniec,  k nacionalisticko-populistické břečce, kterou se brodí společně s lidmi, jež Tomáš Halík nedávno trefně popsal jako odnož fašizujícího českého maloměšťáctví. Lidmi, z nichž se někteří vyžívají ve všeobjímajících konspiračních teoriích.

 Při logické potřebě svůj poslední kontroverzní argument přebít ještě kontroverznějším, chce-li zaujmout, hrozí, že se pan prezident do března 2013 v této břečce definitivně utopí. Někteří pozorovatelé sice varují, že si jen promyšleně připravuje půdu k nějakému politickému angažmá po odchodu z prezidentské funkce, ale zdá se, že zcela přeceňují  sílu Klausovy politicky i intelektuálně zchátralé osobnosti v době, kdy už za ní nebude stát mocenský aparát a gloriola Hradu.

 Jinými slovy: vlít život do žil politického močálu, který v současnosti reprezentuje část ODS a podivné strany, k nimž inklinuje prezidentovo okolí, by mohl spíše energický mladý populista haiderovského typu než politik, který připomíná hodně unaveného mocnáře.

 Odcházení Václava Klause má ale i svou pozitivní dimenzi: spolu s ním se chýlí ke konci éra, které pomohl po roce 1989 na svět, a které v českém případě vtisknul celou řadu specifických rysů.

 Pomohl u nás totiž stvořit jistý typ politického systému, který se vydává za standardní demokracii, právní stát a tržní hospodářství, ale ve skutečnosti je to z větší části jen fasáda na domě, který je zevnitř skrz naskrz prolezlý korupcí v podání lidí, kteří se řídí jeho filozofií, v níž je politika především kšeft a souboj silných loktů, do něhož nepatří morálka. Odvoláme-li se na Klause-klasika,  pokud dá fotbalista gól rukou, je to v pořádku, když se k tomu nepřizná a rozhodčí to nevidí.

 Klausovým  dědictvím je tak v tomto kontextu i naprostý současný rozval české schopnosti si vládnout či prázdné řečnění o reformách a standardní demokracii, kterou z pozadí ovládají kmotři a ekonomické skupiny stvořené už Klausovou privatizací bez přívlastků.  Je jasné, že Evropská unie toto eldorádo mafiánského kapitalismu ohrožuje, protože i se svými chybami a „demokratickým deficitem“ je ve srovnání s českou realitou výspou civilizovanosti. I proto ji prezident a jeho okolí nenávidí.

 Winston Churchill kdysi ironicky prohlásil, že Balkán produkuje více historie, než kolik jí dokáže strávit. Přizpůsobíme-li si jeho bonmot, lze říci, že Václav Klaus v poslední době produkuje více politických nejapností a výstřelků, než kolik jich dokáže strávit historie. Jeho zápis v ní je vážně ohrožen, protože Klausovo stále kontroverznější odcházení postupně přehlušuje i pozitivní obraz reformátora z počátku jeho politické kariéry.

Deník Referendum, 5.4.2011