Nacházíte se zde: Úvod Politický zápisník / Political diary Pád vlády způsobí velké problémy

Pád vlády způsobí velké problémy

Kdyby Česká republika nepředsedala Evropské unii a v Senátu nečekala na ratifikaci Lisabonská smlouva, nejspíš by mnoho lidí pocítilo velkou úlevu nad tím, že padla vláda Mirka Topolánka. Byla to vláda od počátku slabá, opírající se o pochybně získané přeběhlíky. Pod koberec české justice opakovaně zametala kauzy, které ohrožovaly její existenci, takže justice kvůli politizaci začala rychle ztrácet důvěryhodnost.

 Byla to také vláda, jejíž jednotlivé strany se stále více potýkaly s vnitřními spory. Vláda, v jejímž posledním období nebylo jasné, jaká je vlastně její podpora mezi poslanci. Všechny strany vládní koalice utrpěly zdrcující výprask v krajských a senátních volbách na podzim minulého roku.

 Důvod k radosti nad pádem této špatné a slabé vlády ale oslabuje několik faktorů. Jedním je skutečnost, že hlavním politickým aktérem na české politické šachovnici se teď stává prezident Václav Klaus.

 To je problematické už ze symbolických důvodů, neboť hlavní slovo v zemi, která vede EU, bude teď mít po nějakou dobu nejhlasitější kritik EU mezi evropskými státníky. To může v lepším případě zbytek EU  ještě více, než tomu už je, kriticky naladit proti Čechům, v horším případě to může Evropě i České republice způsobit vážné problémy.

 Vzestup Klause je problematický také proto, že záleží jen na něm, jaká vláda nyní bude vládnout. Předseda ČSSD Jiří Paroubek sice ještě před hlasováním o nedůvěře nastínil scénář, v němž by Topolánkova vláda byla v úřadě ponechána coby vláda v demisi do konce českého předsednictví, načež by prezident—až do předčasných voleb na podzim tohoto roku či na jaře roku příštího---jmenoval vládu expertů.

 Jenže pokud Paroubek nemá tento scénář s Klausem napevno dohodnutý, může Klaus jmenovat novou vládu třeba už hodinu po Topolánkově demisi. Navíc vládu, v níž mohou sedět jen jeho lidé. Taková vláda by samozřejmě nedostala důvěru Poslanecké sněmovny, jenže ústava prezidentovi nepředepisuje žádné časové limity, pokud jde o hledání nového premiéra.

 Jinými slovy: pokud by Klaus chtěl pokračovat ve svém díle zkázy v boji s EU, klidně může vládnout až do voleb—i když bez podpory Poslanecké sněmovny—jím jmenovaná vláda euroskeptiků. Autor tohoto komentáře napsal už před časem text, v němž navíc varoval, že kdyby Klaus chtěl po oslabení ODS a pádu Topolánkovy vlády rozvrátit i ČSSD, může jmenovat do čela „úřednické“ vlády Miloše Zemana.

 Nic z toho se samozřejmě nemusí stát. Klaus může skutečně následovat scénář nastíněný Paroubkem nebo scénář navrhovaný Topolánkem, který si představuje, že by ho měl prezident pověřit sestavením vlády znovu—navzdory tomu, že už jím vedené vlády dvakrát padly. Jenže i kdyby Klaus postupoval umírněně, nic to nemění na skutečnosti, že pád vlády zásadně oslabuje české předsednictví EU.

 S trochou přehánění lze říct, že české předsednictví EU skončilo vyslovením nedůvěry Topolánkově vládě. Česká republika sice oficiálně zůstane v čele, ale je velmi nepravděpodobné, že by bral v čele EU kdokoliv vážně vládu, která ztratila politickou legitimitu doma.

 Pro Českou republiku je to velká ostuda, jakkoliv uslyšíme silácké řeči některých politiků, že se nic moc neděje. Češi zase jednou ukázali, že nedokáží nadřadit své úkoly na mezinárodním poli svým domácím sporům a pletichám. Oslabili tím i pozici všech nových členských zemí. Unie bude v budoucnosti velmi obezřetná vůči předsednictví jakékoliv země z bývalého sovětského bloku.

 Pád české vlády navíc může zkomplikovat fungování EU i proto, že v Senátu ještě stále čeká na ratifikaci Lisabonská smlouva. Její osud závisel na hlasech několika senátorů z ODS, kteří podporovali spíše Topolánka než Klause. Jak se zachovají nyní, je otázkou. Jelikož jsme v České republice, je možné, že i oni nadřadí svoji osobní uraženost a stranickou ješitnost zájmům, které přesahují hranice české kotliny.

 Pokud by se k pádu vlády přidalo ještě neschválení Lisabonské smlouvy, měli bychom si datum 24.3.2009 dobře zapamatovat. Může být začátkem vážných problémů nejen v Unii, ale také pro Českou republiku. Zatímco tvrdé jádro EU se s takovými problémy nejspíš vypořádá, Češi mohou rychle začít putovat na periférii Unie. A tam, jak známo, začíná Rusko.

 Na závěr ještě několik slov k politické taktice. V příštích dnech se bude hodně mluvit o „zradě“ dvou odpadlíků z ODS. Nemělo by se ale zapomínat, že k pádu vlády notně přispěl svým politickým amatérismem Martin Bursík, když nechal před nedávnem teatrálně vyloučit ze své strany rebelky Olgu Zubovou a Věru Jakubkovou.

 Možná si myslel, že si tak upevní pozici ve straně a učiní jí akceschopnější. Skutečností je, že vytvořil ze dvou občas neposlušných, ale ještě stále řiditelných střel, dvě střely neřiditelné. A ty nyní potopily vládu, neboť koneckonců je ke koalici po jejich vyloučení nevázala už žádná loajalita.

 Nejspíš to znamená i definitivní konec zelených, protože ti budou mít šanci se mediálně profilovat jen do doby, než ze scény bude muset odejít i vláda v demisi. Nad Bursíkem a spol. se zavře mediální voda. Pravdu měli ti, kdo už v době vstupu zelených do vlády varovali, že tato vnitřně nejednotná strana přivodí jednoho dne pád vlády.