Nacházíte se zde: Úvod Politický zápisník / Political diary Pochybnosti o Visegrádu

Pochybnosti o Visegrádu

Založení  Visegrádské skupiny na jaře 1990  bylo ve své  době  důležitým počinem. Mělo rozměr symbolický i praktický.

V symbolické rovině spolupráce Československa, Polska a Maďarska, která se po rozpadu Československa rozrostla na spolupráci čtyř zemí, ukazovala Evropě, že blízkost všech zúčastněných zemí není dána jen geografickým předurčením, a že úzké vztahy mezi nimi nebyly jen vynucenou formou spolupráce komunistických vlád.

V praktické rovině měl Visegrád v této době sloužit především ke koordinaci snah zúčastněných zemí stát se členy Evropské unie a Severoatlantické aliance. Určitá míra koordinace skutečně existovala, ale především chování vlád Václava Klause v České republice tuto premisu zpochybňovalo.

Klaus už v roce 1992 vyjádřil pochybnosti na adresu visegrádské spolupráce během summitu skupiny v Praze. Když se stal českým premiérem varoval opakovaně před institucionalizací visegrádské skupiny, včetně dřívější dohody, že by země Visegrádu měly postupovat společně při vyjednávání s EU. Motivem byla obava, že by Česká republika, kterou považoval za jakéhosi reformního premianta v regionu,  mohla být zpomalena na cestě do evropských a dalších mezinárodních struktur.

Klausův postoj je dobré připomenout, protože symbolizuje problém, který je od vzniku Visegrádu implicitně zabudován do jeho základů. Řeč je o jisté nesouměřitelnosti ambicí a pozic zemí Visegrádu.

Zatímco na začátku 90. let minulého století brzdil užší spolupráci premiantský postoj Čechů, jakkoliv právě tehdy mohla být užší spolupráce, včetně větší institucionaizace uskupení, výhodná pro všechny (už proto, že o takovou spolupráci stála i Evropská unie), později se do cesty užší spolupráci stavěla nevyzrálá politická kultura postkomunistických zemí.

Intenzita spolupráce výrazně poklesla, když se na Slovensku dostal k moci autoritářský Vladimír Mečiar, a dokonce ani pokračující přináležitost mečiarovského Slovenska k Visegrádu, stejně jako lobování některých politiků ostatních visegrádských zemí ve prospěch Slovenska, nepomohla Slovákům  k členství v NATO v roce 1999 společně s Českou republikou, Maďarskem  a Polskem. Slovensko bylo také na čas odsunuto EU do druhé skupiny kandidátských zemí.

Nevalná politická kultura brzdila užší spolupráci i proto, že lídři jednotlivých zemí Visegrádu nebyli vždy schopni ignorovat svoje ideologické rozdíly. Spolupráce tak do jisté míry vázla a stávala se formální pokaždé, kdy se vlády v zemích Visegrádu dělily mezi pravici a levici. Možná nejlepší tak tato spolupráce byla v závěrečných fázích před vstupem do EU, kdy v Polsku, České republice i Maďarsku vládly socialistické vlády, zatímco na Slovensku byla u moc umírněně pravicová, nenacionalistická vláda Mikoláše Dzurindy.

Samotný vstup do EU ovšem ukázal spíše rozdíly mezi visegrádskými zeměmi, než společné zájmy. Jakkoliv mnozí předpokládali, že právě v okamžiku vstupu se Visegrád přemění ve skutečné regionální uskupení, které bude v úzké spolupráci prezentovat společné zájmy, čímž si jednotlivé země budou schopny vynutit na Bruselu více, než kdyby postupovaly samostatně, rychle se znovu ukázalo, že Visegrád je uskupení vnitřně asymetrické.

Zatímco na začátku 90. let se tato asymetrie projevovala v podobě výše zmíněného zdůrazňování českého premiantství, po vstupu do EU se ukázalo, že evropská agenda Polska, coby středně velké evropské mocnosti, jakož i země, která má více obyvatel než ostatní tři země Visegrádu dohromady, je dosti odlišná od zájmů a ambicí zbytku visegrádské skupiny. Ukázalo se to již na summitu v Nice v roce 2003, kde Polsko tvrdě hájilo svoje vlastní zájmy bez větších konzultací s ostatními zeměmi Visegrádu.

Později se objevila zjevná asymetrie v postojích jednotlivých zemí Visegrádu k evropské integraci.  Zatímco v České republice a Polsku převažovaly po roce 2006 euroskeptické postoje,  Slovensko i Maďarsko udržovaly ve vztahu k EU vstřícnější politiku.  Ve stejné době se ovšem začaly komplikovat i vztahy mezi Slovenskem a Maďarskem, zejména kvůli rozdílnému přístupu Slovenska a Maďarska k půlmiliónové maďarské menšině na Slovensku.

Jakkoliv visegrádská spolupráce pokračovala i navzdory těmto rozmíškám, a přinesla některé zajímavé počiny zejména v oblasti kultury či spolupráce v rámci regionální občanské společnosti, politické reprezentace jednotlivých visegrádských zemí nikdy nedokázaly přetvořit Visegrád ve skutečně efektivní nástroj prosazování regionálních zájmů vůči EU.

Jistá skepse je namístě, i pokud jde o úspěchy Visegrádu ve skutečném sbližování jeho čtyřech zemí. Zejména mladá generace ve všech zemích byla a je zaměřena na Západ, ať už jde o vzdělání, kulturní výměny nebo prostou „konzumaci“ masové i vyšší kultury odjinud. Obrazně by se tento jev dal popsat tak, že mladí lidé se ve všech čtyřech zemích Visegrádu dívají západním směrem, ale nevnímají se příliš navzájem. Paradoxně je tak vzájemná znalost kultur zemí Visegrádu možná nižší než v pozdním komunistickém režimu, kdy zejména lidé v Československu sledovali se zájmem kulturu v méně autoritářském Polsku a Maďarsku.

Otázkou je, zda „středoevropská“ spolupráce, kterou má Visegrád reprezentovat, může fungovat za okolností, kdy se zejména potenciál zahrnutí Polska do tohoto uskupení do jisté míry vyčerpal v podobě dosažení členství v NATO a EU. Polsko není středoevropskou zemí v pravém slova smyslu, tíhne kvůli svým dějinám a kultuře jinam.

Roli, kterou chtěl hrát Visegrád, by v současné konstelaci asi lépe sehrálo uskupení zemí, které spojuje společná středoevropská historie, tedy spolupráce České republiky, Slovenska, Maďarska, Slovinska a Rakouska. Té ovšem pro změnu brání celá řada nestrávených historických sentimentů i konkrétních problémů. Jinými slovy: zdá se, že ve střední Evropě není skutečná regionální spolupráce, podobné  například té skandinávské, možná.

Mezinárodní politika, březen 2011