Nacházíte se zde: Úvod Politický zápisník / Political diary Politici a ústavní soud

Politici a ústavní soud

O rozhodnutí Ústavního soudu pozastavit konání předčasných voleb, jímž si dal čas rozhodnout o ústavní stížnosti poslance Miloše Melčáka na ústavní zákon o zkrácení volebního období (který prý porušuje jeho právo být volen na celé volební období), bylo v českých médiích řečeno experty, komentátory i politiky téměř vše podstatné, pokud jde o možné výklady ústavy. Další diskuse budou jistě následovat, až Ústavní soud projedná samotnou Melčákovu stížnost ve veřejném slyšení 10. září.

 Ústavně-právní spory budou nejspíš pokračovat i v případě, že se politikům podaří, tak jak si předsevzali, bleskurychle připravit ústavní zákon, který by trvale zakotvil v ústavě takovou možnost předčasného rozpuštění Poslanecké sněmovny, jež by byla schůdnější než tři možnosti v ústavě již existující. Právní zástupce Melčáka Jan Kalvoda totiž hrozí, že  napadne i takový ústavní dodatek, neboť závratná rychlost, s níž ho politici chtějí přijmout,  zpochybňuje ústavu stejně, jako Melčákem již napadený jednorázový ústavní zákon o zkrácení volebního období.

 Jelikož rozhodnutí Ústavního soudu nelze předjímat, zaměřme se na jiný závažný aspekt politické krize, který je již zřejmý. Je jím poměrně nízká demokratická kultura české politické reprezentace, která—když se cítí rozhodnutím Ústavního soudu znejistěna—neváhá rozhodnutí této instituce zpochybňovat a agresivně napadat. Přitom Ústavní soud zatím neudělal nic jiného, než že si vzal do 10. září čas na rozmyšlenou, což je vzhledem k podané stížnosti—pokud by ji soud šmahem neodmítnul jako neopodstatněnou—jeho právo. To, že toto rozhodnutí může zpozdit konání voleb, je nepříjemné, ale Ústavní soud má jistě právo přinejmenším důkladně prostudovat argumenty vznesené v Melčákově stížnosti.

 Nejagresivněji se na adresu Ústavního soudu vyjádřil prezident Václav Klaus, který ho označil za bezprecedentní a aktivistické. Někteří další politici—z obou stran politického spektra--prezidentovu vyjádření přizvukovali.

 Je to zajímavá ilustrace toho, jak politici měří sobě a ústavnímu soudu dvojím metrem. Když se Ústavní soud v minulosti postavil proti prezidentovi ve sporu s předsedkyní Nejvyššího soudu Ivou Brožovou, Klaus Ústavní soud také napadl, ale někteří politici, kteří s ním teď v kauze předčasných voleb souhlasí, tehdy chválili nezávislost Ústavního soudu.

 Vraťme se ale k prezidentovým slovům o tom, že rozhodnutí Ústavního soudu je aktivistické a bezprecedentní. Tato slova totiž na adresu Ústavního soudu řekl politik, který už několik měsíců odmítá podepsat Lisabonskou smlouvu, přičemž se do určité míry zaštiťuje autoritou právě Ústavního soudu.

 Ačkoliv Lisabonskou smlouvu doporučily prezidentovi k ratifikaci ústavní většinou obě komory parlamentu, Klaus údajně čeká nejen na výsledky opakovaného irského referenda, ale také na rozhodnutí Ústavního soudu o podání skupiny senátorů z Občanské demokratické strany, jež ovšem ještě nebylo ani zformulováno!

 Když předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský před časem naznačil, že prezidentovo odkládání rozhodnutí o ratifikaci Lisabonské smlouvy odporuje duchu ústavy, neboť tam kde ústava nezmiňuje lhůty pro prezidentovo konání, má se zato, že prezident má konat bez zbytečného prodlení, lidé z prezidentova okolí reagovali tak, že prezident je v této věci suverén, který si může v podstatě dělat, co chce. Včetně toho, že Lisabonskou smlouvu—navzdory vůli projevené ústavní většinou v parlamentu—ratifikovat odmítne.

 V našem systému parlamentní demokracie je přitom pozice prezidenta definována tak, že je prezident ústavně neodpovědný, tedy vlastně—jak už deklaroval Nejvyšší správní soud—jakýsi nejvyšší státní úředník, který by neměl do běhu systému, v němž je nejvyšším suverénem parlament, aktivisticky zasahovat. Jak jinak ovšem definovat prezidentovo počínání v případě Lisabonské smlouvy, než jako aktivistické a, ano, bezprecedentní?

 Možná by nebylo třeba všechny tyto souvislosti připomínat, kdyby právě prezident ve své kritice ústavního soudu neměřil tak očividně dvojím metrem. Označit totiž za aktivistické a bezprecedentní rozhodnutí Ústavního soudu, který zatím neudělal nic jiného, než že shledal Melčákovu stížnost hodnou projednání a dal si čas na rozmyšlenou, je poněkud paradoxní právě ve světle prezidentova vlastního postupu v otázce Lisabonské smlouvy.

 Zatímco Ústavní soud si vzal na rozmyšlenou pouhých deset dní, aby posoudil již existující a řádně podanou stížnost poslance Melčáka, prezident již několik měsíců čeká na dosud nezformulované podání skupiny senátorů za ODS, kteří údajně chtějí, aby Ústavní soud posoudil, zda je Lisabonská smlouva v souladu s českou ústavou.

 Prezident a další politici napadají Ústavní soud, že může zdržet konání předčasných voleb v České republice, ale málokdo se pozastavuje na skutečností, že prezident, spolu se skupinkou senátorů, aktivně zdržují ratifikaci Lisabonské smlouvy, na níž závisí nikoliv to, zda se volby v malé evropské zemi budou konat o něco později, ale budoucí vývoj celé Evropy, přičemž k tomuto zdržování používají právě onen Ústavní soud, který za jiných okolností prezident označuje za součást jakési soudcovské tyranie, nebo ho napadá jako aktivistický.

 Politici by si prostě měli nejprve měli zamést před vlastním prahem a naučit se většímu respektu vůči soudcovskému stavu, včetně Ústavního soudu. Je přinejmenším licoměrné na jedné straně tuto instituci kritizovat za jakési údajné zdržování voleb s nedozírnými následky a, na straně druhé, ji aktivně využívat ke zdržování procesu další evropské integrace. Stejně licoměrné je od některých politiků, když Ústavní soud chválí za rozhodnutí, která jim hrají do not, ale nenechají na soudu nitku suchou, když učiní rozhodnutí, jež se jim nelíbí.  

ČRo 6, 3.9.2009