Nacházíte se zde: Úvod Politický zápisník / Political diary Politická krize bude pokračovat

Politická krize bude pokračovat

Jmenování vlády úředníků pod vedením Jana Fischera ukončilo jednu etapu české politické krize, ale jisté uklidnění na politické scéně je nejspíš jen dočasné. Existuje pro to několik důvodů.

 Ekonomická krize

 Ačkoliv se začíná v médiích prosazovat názor, že ekonomická krize, která vypukla naplno vloni na podzim, je na ústupu, nezdá se, že se skutečně zásadním způsobem změnily systémové předpoklady této krize. Ve zlepšení doufají především ti, kdo věří, že hlavní příčinou krize byla neodpovědnost některých finančních institucí, zejména v USA, která způsobila krizi důvěry.

 Lze ale také, poněkud pesimističtěji argumentovat, že skutečný výkon světové ekonomiky, i jejích národních komponent, byl zkreslenými údaji přicházejícími z finančních trhů dlouhodobě značně nadhodnocen , a po prasknutí bubliny na finančních trzích si nyní ekonomika takříkajíc „sedá“ tam, kde by měla být. A protože její skutečný výkon je nižší než ten, za jaký byl považován při započítávání falešných údajů z uměle nafouknutých finančních trhů, návrat k ekonomickým ukazatelům z doby před podzimem 2008 nebude běh na krátkou vzdálenost.

 Navíc obrovské dluhy vytvořené finančními institucemi, firmami a domácnostmi, byly v podstatě pouze jen přesunuty z těchto institucí na vlády jednotlivých zemí a mezinárodní instituce. Tyto dnešní dluhy bude přitom možné bez velkých rizik splatit pouze v případě, že bude nastartován s pomocí masivních injekcí do ekonomiky robustní růst. V opačném případě se může stát, že některé státy tíhu dluhů „zaparkovaných“ ve státních kasách neunesou a začnou bankrotovat. To by mohlo vyvolat řetězovou reakci.

Když český prezident Václav Klaus mluvil o krizi jako o chřipce, která odezní, měl v jedné rovině jistě pravdu. Problémem je, že nevíme, zda virus, který už způsobil globální ekonomickou epidemii, nezmutuje do horší podoby, jež vyvolá globální pandemii.

 Způsob, jakým se bude ekonomika vyvíjet notně ovlivní českou politiku. Naše země, se svojí silnou exportní orientací, je totiž obzvláště zranitelná, pokud by se ekonomická situace měla dále zhoršovat. Přitom je stále zřejmější, že jedním z průvodních jevů krize je už nyní radikalizace extrémní pravice. Přispívá k tomu i fakt, že nevyzrálá česká demokracie jen těžko hledá obranné mechanismy proti demagogickým názorům, že ke zhoršení situace většinové veřejnosti připívají „nepřizpůsobivé“ menšiny a přistěhovalci.

 Řešeni dopadů ekonomické krize by při jejím případném prohlubování bylo složité i proto, že česká politika zůstává nadále hluboce polarizovaná, takže hlavní političtí aktéři jen těžko dospívají přes politický střed ke společným kompromisům. Ideologická řešení, namísto racionálních kompromisů, krizi ve svých konečných důsledcích mohou ještě prohloubit. To jsme koneckonců zažili už v posledních měsících vlády Mirka Topolánka, kdy byl z ideologických důvodů podceněn dopad krize na české hospodářství.

 Politická krize

 Česká republika se navíc s ekonomickou krizí potýká ve vysoce nestabilním politickém prostředí. Topolánkova vláda byla slabá a nestabilní po celou dobu svého vládnutí. Částečně tomu tak bylo proto, že spoléhala na politické přeběhlíky a byla obestřena spekulacemi o politické korupci. Částečně pak proto, že navzdory svému slabému mandátu odmítala hledat kompromisy okolo politického středu a pustila se do ideologicky motivovaných reforem, jejichž politické dopady zdaleka přesahovaly schopnost vlády situaci ustát.

 Vyslovení nedůvěry vládě uprostřed českého předsednictví Evropské unie jenom akcentovalo hrozivou míru nestability české politiky, v níž je státotvornost opakovaně obětovávána momentálním politickým ziskům a ideologickým poučkám. Tento trend může pokračovat i ve vztahu k Fischerově vládě, kdy se největší politické strany začnou proti tomuto svému politickému výtvoru vymezovat místo toho, aby ho podpořily. Za určitých okolností by se tak dokonce mohlo stát, že „překlenovací“ vláda nezíská důvěru Poslanecké sněmovny.

 Nestabilita je umocňována i faktem, že schizofrenní postoje české pravice k další evropské integraci způsobily, že se občanská pravice rozštěpila na demokratickou a nesystémovou, což vlastně napodobuje rozštěpení levé části spektra na demokratickou a nesystémovou levici, jež bylo v posledních letech zdrojem velkých problémů v české politice. Občanská demokratická strana se sice emancipovala od svého zakladatele, prezidenta Václava Klause, a posunula se k modelu pravicové lidové strany, ale  ortodoxní „klausismus“ (opírající se o nacionalismus, konzervativní populismus a ekonomický neoliberalismus) se stal ideologickou bází pro jednu část ODS i několik nově vzniklých menších stran.

 Vezmeme-li v úvahu současné oslabování politického středu v podobě chátrání Strany zelených a lidovců, nevypadá budoucnost českého politického systému nijak vábně. Důležitou otázkou je, zda se komunistům nalevo od ČSSD a silám politického „klausismu“ napravo od ODS podaří odčerpat dostatečně velkou voličskou podporu od sílících extrémistických stran tak, aby se jedna nebo více těchto stran neprobojovaly do parlamentní politiky. I pak ale zůstává otázka, s kým by velké strany v případě vítězství ve volbách vlastně byly schopny utvořit stabilní vládu.

 Krize ústavní

 Celkově pochmurná situace české politiky je komplikována také skutečností, že rostoucí schizma mezi Klausem a jeho bývalou stranou, jehož nejviditelnějším výrazem je boj o českou pozici v integrované Evropě, posunulo hranice politické krize ke hranicím krize ústavní. Prezident, který ve druhém volebním období již nemá co ztratit, se stal  „neřiditelnou“ střelou--tak jak mnozí varovali před jeho znovu zvolením na začátku roku 2008.

 Politici s ním spojení nejprve přispěli k pádu Topolánkovy vlády, přičemž hrozba mimoústavního řešení vládní krize ze strany Klause v podobě „prezidentské“ vlády vládnoucí bez mandátu Poslanecké sněmovny, urychlila vznik vlády úředníků a snahy o přijetí jednorázového ústavního zákona o předčasném ukončení mandátu Poslanecké sněmovny a o předčasných volbách. Strach z Klausova mimoústavního řešení tak nakonec přispěl k řešení, jež se také pohybuje na hraně ústavnosti.

 Klaus vzápětí ovšem přiblížil další možnou ústavní krizi, když po schválení Lisabonské smlouvy ústavními většinami v obou komorách Parlamentu odmítl smlouvu podepsat—a to přinejmenším do doby, než Ústavní soud rozhodne o zatím nezformulované stížnosti skupiny senátorů z ODS. Někteří zákonodárci vzápětí reagovali návrhy na omezení pravomocí prezidenta nebo dokonce na ústavní žalobu pro velezradu.

 Česká politika se tak nyní pohybuje v mocenském trianglu (topolánkovská) ODS-ČSSD-Klaus (opírající se o menšinovou část ODS). Případná ústavní krize by mohla být rychle zažehnána, kdyby se předseda ČSSD Jiří Paroubek a Topolánek dokázali dohodnout na společné taktice vůči Klausovi. Už jen vážná hrozba, že společně prosadí ústavní dodatky, které by omezily nebo zpřesnily prezidentovy pravomoci, zejména  v zahraniční politice, by zřejmě Klause přinutila ke spolupráci.

 Jenže obě největší politické strany se budou kvůli evropským a národním volbám v příštích měsících vymezovat především proti sobě, takže prezidentovi zřejmě zůstane dostatečný prostor k tomu, aby ústavní limity své funkce dále testoval. Navíc je třeba brát v úvahu, že přinejmenším Paroubek má zřejmě v úmyslu kandidovat na funkci prezidenta v roce 2013, a nebude tudíž asi chtít omezovat prezidentské pravomoci.

 Prezidentská volba

 Zmínka o prezidentské volbě je důležitá i z jiného důvodu. Supervolební rok, jak se začíná říkat roku 2009, totiž nebude jen soubojem o postavení politických stran v evropském i národním parlamentu. Bude také soubojem o příštího prezidenta.

 Politické strany sice v Poslanecké sněmovně projednávají ústavní dodatek, který by zavedl přímou volbu prezidenta, jenže je velmi pravděpodobné, že se tato iniciativa zadře na technických detailech. Navíc, v závislosti na výsledku podzimních voleb může některým stranám přímá volba přestat vyhovovat.

 Kdyby například ČSSD vyhrála volby do Poslanecké sněmovny výrazným rozdílem, budou případné Paroubkovy šance na prezidentství mnohem větší ve volbě Parlamentem než volbě přímé. Skutečnost, že se svým způsobem bude už nyní rozhodovat o příštím prezidentovi, bude ovšem dalším destabilizujícím prvkem v české politice, neboť se tak vytváří další zdroj politické tenze. Fischerova vláda tedy znamená nejspíš jen chvilkové uklidnění před dalším kolem politických turbulencí.