Nacházíte se zde: Úvod Politický zápisník / Political diary Politika bez vítězů

Politika bez vítězů

Česká politika je už několik let tak polarizovaná a v rétorice soupeřících stran natolik vypjatě antagonistická, že připomíná spíše občanskou válku. Tento politický souboj na „život a na smrt“ je doprovázen častou absencí ochoty činit v zájmu státu kompromisy přes politický střed, neobyčejně vysokým stupněm personifikace vzájemných sporů i záští, jakož i celkovou pokleslostí politického diskursu.

 Přitom politická válka, která má devastující dopady na schopnost země efektivně se spravovat, jakož i na její mezinárodní obraz, je do určité míry umělá. Žalostný stav české politiky je totiž mnohem více výsledkem personálních animozit, skupinových zájmů a vykalkulované hry s emocemi veřejnosti, než výsledkem skutečné hlubokých ideologických propastí.

 Co předcházelo pádu vlády

 Vyjádření nedůvěry koaliční vládě Mirka Topolánka je v kontextu výše zmíněných argumentů dobrým studijním materiálem. Už způsob vzniku této vlády měl v sobě zakódován její zánik.

 Výsledek voleb v roce 2006 byl nejprve ovlivněn s pomocí tzv. Kubiceho zprávy, což byla snůška neprokázaných obvinění, jejichž cílem bylo vytvořit dojem, že vedoucí politici sociální demokracie, především její předseda Jiří Paroubek, mají vazby na organizovaný zločin. I kdyby zveřejnění této zprávy ubralo ČSSD v konečném součtu jen jeden procentní bod v podpoře voličů, skutečností zůstává, že vyústilo do patového výsledku voleb, k němuž by jinak nedošlo.

 Většina toho, co se událo po volbách, byla ovlivněna touto událostí, která dále prohloubila polarizaci české politiky. Vývoj byl na jedné straně nesen „étosem“, který lze ve zkratce vyjádřit větou „je třeba zničit Paroubka“, a na straně druhé, možná pochopitelně, snahou ČSSD a Paroubka pomstít se za porážku dosaženou nečistými (občas se říká „mafiánskými) metodami.

 Přitom to, co se stalo před volbami v roce 2006 i krátce po nich bylo jen jistým vyvrcholením vývoje, který začal už po rozpadu opozičně-smluvního spojenectví mezi ODS a ČSSD z let 1998-2002. Opoziční smlouva zbavila politiku ideového obsahu, byla nástrojem dělení moci. Když pak byla Vladimírem Špidlou odvržena ve jménu sociálně-demokratických idejí, vybudil tento krok  k protiakci síly „mafiánského kapitalismu“, kterým opoziční smlouva poskytovala pohodlné politické zastřešení.

 Špidla byl politicky zlikvidován—částečně i zásluhou vlastní neobratnosti při volbě prezidenta. Tím, že se Václav Klaus, jedna ze dvou hlav opoziční smlouvy, stal prezidentem země, jakož i tím, že Miloš Zeman, druhá hlava opozičně-smluvního tandemu,  byl svým nezvolením do funkce prezidenta potupen, stala se česká politika na několik let otevřeným kolbištěm mezi politiky, kteří chtěli politice vrátit alespoň jakýsi ideový obsah, a politiky, kteří usilovali o návrat k politice coby pouhého zastřešení ekonomických a lobistických zájmů, přičemž v podobě Hradu a v podobě Zemanovy páté kolony v ČSSD  našli potřebné mocenské zázemí.

 Tak či onak, Špidla--hlavní zastánce politiky idejí proti politice zájmů--byl nakonec odstraněn, a ČSSD se ocitla pod enormním tlakem ODS, která sice neměla v rukou centrální vládu, ale zato kontrolovala úřad prezidenta, kraje i Senát, a navíc měla na své straně většinu médií. Politická válka, která trvá dodnes, vypukla vlastně hned po zvolení Klause prezidentem a odchodu Zemana na Vysočinu, a stupňovala se postupně až do podoby „nulové tolerance“ ze strany ODS vůči vládě, v níž zasedali nejenom sociální demokraté, jež „zradili“ opozičně-smluvní projekt Klause a Zemana, ale i unionisté a lidovci, spojení v očích nově zvoleného prezidenta se „sarajevským atentátem“ v roce 1997.

 Souboj „na život a na smrt“, reprezentovaný nulovou tolerancí vůči vládě, měl pak několik absurdních zápletek v podobě politicko-mediálního atentátu na Stanislava Grosse (jehož politický amatérismus k úspěchu tohoto atentátu bezpochyby přispěl), a později nevybíravých útoků na Paroubka, který upadající ČSSD postavil na nohy.

 Způsob, kterým ODS a s ní spřízněná média na Paroubka útočila, do značné míry předurčil i to, jaké metody boje později zvolila ČSSD. Tak či onak, partajní politika na nejvyšší úrovni se po volbách v roce 2006 ideově téměř zcela vyprázdnila, a stala se dějištěm nevybíravého boje, jehož intenzita dalece přesahovala význam skutečných rozdílů v programech obou stran.

 Výsledkem byla nejen téměř totální paralýza české politiky po volbách, reprezentovaná šest měsíců trvající Topolánkovou vládou bez důvěry Poslanecké sněmovny, ale později také sestavení původně menšinové koaliční vlády, která si nakonec pořídila většinu s pomocí „přeběhlíků“.

V kontextu české politiky přitom jen málokdo uvěřil tomu, že dva poslanci ČSSD přeběhli k vládnímu táboru kvůli idejím. Koneckonců oba se netajili úzkými vztahy s bývalými protagonisty opoziční smlouvy.

 Velmi křehká Topolánkova vláda se sice pustila do reforem, které se ideologicky opíraly o jakousi rozředěnou verzi neoliberalismu (přijatelnou i pro zelené a lidovce), jenže tyto údajné reformy byly neseny nikoliv společnými idejemi. Společným jmenovatelem byla spíše potřeba  zdůvodnit, proč se tři tak rozdílné strany spojily „proti Paroubkovi“. Smysl vlády byl svým způsobem zredukován na poněkud paranoidní premisu, že je třeba Paroubkovi za každou cenu zabránit v návratu k moci (což se vysvětlovalo jeho údajnými autoritářskými tendencemi a údajnou ochotou vzít do vlády komunisty).

 Vcelku logicky se pak „reformy“ nesvázané autentickým programovým jmenovatelem začaly rychle bortit pod vahou koaličních kompromisů. Navíc obě menší strany si nechaly občanskými demokraty vyvlastnit i evropskou politiku, kterou si ponechala v režii euroskeptická ODS, což vztahy v koalici dále problematizovalo.

 Tak č onak, programové odlišení  vlády od opozice se postupně smrsklo na absurdity: na zdravotnické „reformy“ reprezentované především poplatky u lékaře nebo na zatvrzelé trvání na umístění amerického radaru v České republice—navzdory veřejnému mínění i nedostatku podpory mezi koaličními poslanci. Tomu všemu pak vládnul souboj o naše další evropské směřování.

 Pád vlády

 V letech 2007 a 2008 se ČSSD pokusila vyslovit Topolánkově vládě nedůvěru čtyřikrát, přičemž ani jednou neuspěla. Vláda zbavená jakýchkoliv vyšších idejí se udržovala u moci s pomocí nejen původních dvou přeběhlíků, ale i s pomocí „justiční mafie“, která bránila řádnému vyšetřování kauz lidoveckého předsedy a vícepremiéra Jiřího Čunka. „Nábor“ dalších přeběhlíků přitom pokračoval, když se ukázalo, že je třeba posílit například řady těch, kdo by mohli přispět ke zvolení Klause prezidentem.

 To, že vláda nakonec padla, je výsledkem dvou faktorů. Na jedné straně se kvůli nevybíravým snahám o udržení u moci začaly štěpit i vládní strany, a rostl tudíž počet odpadlíků od vládní koalice; na straně druhé se Topolánek dostával do stále silnějšího sporu s prezidentem Klausem—a to nejen kvůli rostoucím odlišnostem v postojích k EU.

 Na podzim 2008 byl Topolánek politicky oslaben výraznou porážkou stran vládní koalice ve volbách do krajských zastupitelstev a jedné třetiny Senátu. Místo toho, aby za každou cenu hledal dohodu s ČSSD o českém předsednictví EU, vrátil se po svém potvrzení ve funkci předsedy ODS na sjezdu ODS v prosinci 2008 ke konfrontaci. Zdá se, že spoléhal na to, že se ČSSD neodváží vládu odvolat během předsednictví.

 ČSSD se ke konfrontaci vrátila taky. Bohužel se politické války v České republice vyznačují tím, že žádné téma není natolik důležité, aby zastavilo politiky dvou největších stran v jejich snahách navzájem se zničit.  Nakonec se tedy nezastavila ani ČSSD před možností, že pád vlády může poškodit české předsednictví nebo ohrozit přijetí Lisabonské smlouvy—tedy jednu ze stěžejních priorit ČSSD.

 S dalším hlasováním o nedůvěře bylo samozřejmě možné počkat na konec českého předsednictví, jenže ČSSD se nakonec rozhodla—možná i pod vlivem rostoucích preferencí ODS--využít dalšího skandálu v koaličním táboře k vyvolání nedůvěry vládě. To, že uspěla, může mít ovšem nepředvídatelné důsledky.

 Nejenže pád vlády přesunul těžiště politické moci do rukou prezidenta Klause, ale je také otázkou, jak pád vlády v režii ČSSD vyhodnotí voliči, kteří si v průzkumech veřejného mínění navzdory nespokojenosti s vládou pád vlády uprostřed českého předsednictví EU nepřáli.

 Tak či onak, pád Topolánkovy vlády je symbolickým projevem bezvýchodnosti politiky založené na silné polarizaci, jež je poháněna nikoliv naprosto zřejmými programovými rozdíly, ale spíše osobními animozitami. Pád vlády posílil nakonec především „třetího vzadu“, tedy prezidenta Klause, přičemž má velký potenciál dále oslabit oba hlavní soupeře. Navzdory tomu, že boj s vládou nakonec formálně vyhrála ČSSD, na bitevním poli leží a krvácejí obě strany.

 Jak těžké je se i po této zkušenosti vymanit ze zaběhnutých stereotypů domácí politiky ukázal názorně Topolánek, když se den po pádu své vlády nedokázal při projevu v Evropském parlamentu zdržet útoků na ČSSD, za což si vysloužil od evropských socialistů napomenutí, ať laskavě neřeší české domácí problémy na evropském poli. Ještě úděsnější, neboť lživé, bylo Topopánkovo tvrzení, že odpověď, zda bude ratifikována Lisabonská smlouva, leží v Lidovém domě. Ratifikaci přitom, stejně jako před pádem vlády, blokují senátoři za ODS, které se Topolánek nikdy nepokusil skutečně přimět k podpoře smlouvy.

 Situace, v niž obě největší strany svým vzájemným soubojem „na život a na smrt“ nakonec předaly hlavní politický vliv v zemi prezidentovi Klausovi, je symbolickým vyjádřením toho, co česká stranická politika v posledních letech reprezentovala. Je docela dobře možné, že obe nesvářené strany ještě budou muset kvůli oslabení aktivistického prezidenta hledat cesty k vytvoření společné aliance.

Literární noviny, 30.3.2009