Nacházíte se zde: Úvod Politický zápisník / Political diary Ponaučení z ústavní krize

Ponaučení z ústavní krize

Situace, která vznikla po rozhodnutí Ústavního soudu, jimž pozastavil konání předčasných voleb do okamžiku, než rozhodne o ústavní stížnosti poslance Miloše Melčáka na předčasné volby, má všechny ingredience ústavní krize. Melčák si stěžuje, že ústavní zákon o zkrácení volebního období porušuje jeho právo být volen.

 Každá krize má nejen negativní dopady, ale také některé pozitivní. Začneme-li těmi pozitivními, můžeme argumentovat, že až opadnou vášně, které rozhodnutí Ústavního soudu vzbudilo mezi politiky, nejspíš zjistíme, že nebylo vůbec na škodu, když Ústavní soud vzal Melčákovu stížnost vážně do té míry, že si v podobě jakéhosi předběžného opatření vyhradil čas na rozhodnutí o ní.

 Argumentovat, že jelikož se na základě tohoto „předběžného opatření“ může zpozdit konání předčasných voleb, Ústavní soud ohrožuje veřejné zájmy, je poměrně nešťastné, protože bychom v takovém případě potřebovali speciální ústavní dodatek o tom, kdo určuje, co jsou veřejné zájmy. Ústavní soud má prostě právo vyhradit si čas na rozhodnutí, a není jeho povinností řešit, zdali tím ohrozí termín konání voleb, který si v podobě jednorázového—tedy velmi pochybného—ústavního zákona stanovili politici.

 Je ironické, že se proti rozhodnutí Ústavního soudu ozval nejhlasitěji prezident Václav Klaus. Ten sám totiž čeká už několik měsíců s podpisem Lisabonské smlouvy (doporučené k ratifikaci ústavními většinami obou parlamentních komor) na podání senátorů za ODS k Ústavnímu soudu, kteří takové podání ještě ani nepřipravili. Ti tvrdí, že chtějí, aby Ústavní soud posoudil, zda je smlouva v souladu s českou ústavou.

 Když prezident označuje „předběžné rozhodnutí“ Ústavního soudu o pozastavení předčasných voleb za „bezprecedentní a aktivistické“, měl by si zamést před vlastním prahem. Co jiného, než bezprecedentní a aktivistické jsou jeho obstrukce v případě Lisabonské smlouvy? Navíc, na rozdíl od něj, se Ústavní soud nepokouší o zdržovací taktiku, neboť jasně oznámil, kdy o meritu Melčákovy stížnosti rozhodne (10. září).

 Prezident by možná měl právo Ústavní soud kritizovat, kdyby ten jednal jako on. Tedy kdyby vydal jakési předběžné opatření s tím, že bude čekat na zatím nezformulovanou stížnost poslance Melčáka.

 Pozitivním aspektem krize také je, že jakkoliv lákavé by mohlo být pro nejvyšší ústavní činitele z řad politiků rozhodnutí Ústavního soudu ignorovat, a tím krizi ještě prohloubit, nejvyšší ústavní činitelé během schůzky na Hradě řekli, že rozhodnutí Ústavního soudu ctí.

 Svým způsobem pozitivní je také skutečnost, že se možná dočkáme toho, co se mělo stát, už když parlament před několika měsíci rozhodoval, jak dospět k předčasným volbám. Tedy že bude přijat ústavní zákon zakotvující trvale nový způsob rozpuštění Poslanecké sněmovny. Ten by byl poněkud méně těžkopádný než tři velmi složité a téměř neschůdné způsoby popsané v současné ústavě. Návrh, který se zatím rýsuje jako nejpravděpodobnější, by spočíval v tom, že Poslanecká sněmovna by mohla třípětinovou většinou navrhnout prezidentovi vlastní rozpuštění a vypsání předčasných voleb.

 Méně pozitivní je způsob, jakým se má k této ústavní změně dospět. Ačkoliv senátní návrh ústavního zákona, který by podobné rozpuštění Sněmovny umožňoval, už nějakou dobu leží ve Sněmovně, nyní se má k přijetí tohoto ústavního dodatku dospět nevídaným tempem, aby se, pokud možno, ještě stihnul vyhlášený termín předčasných voleb. Tato rychlost už sama o sobě poněkud devalvuje význam základního zákona státu.

 Když už chtějí zákonodárci opravovat ústavu, možná by měli také zakotvit změnu, která platí v některých jiných demokraciích. Ta spočívá v tom, že když parlament přijme ústavní dodatek, musí se dolní komora vzápětí rozpustit, a ústavní změna začne platit, až když je schválena i nově zvoleným zákonodárným sborem.

 Nejhorším aspektem rozhodnutí Ústavního soudu je jeho potenciál uvrhnout zemi do skutečného ústavního chaosu. Tato možnost by ovšem neměla být vyčítána Ústavnímu soudu. Ten si jen vzal čas na rozhodnutí, o nějž byl v Melčákově stížnosti v souladu se zákonem požádán.

 Možnost chaosu spíše souvisí s rizikem, jež ještě nebylo úplně zažehnáno, že dojde k jakési válce mezi nejvyššími ústavními institucemi. Ta by mohla být zažehnuta například v případě, že by se politici nakonec rozhodli Ústavní soud ignorovat.

 Bez rizika také není ohlášené projednání meritu Melčákovy stížnosti Ústavním soudem. Pokud by totiž Ústavní soud zrušil jednorázový ústavní zákon o vyhlášení předčasných voleb, spustí se bitva o to, zda Ústavní soud může rušit ústavní zákony, ať už jsou jakkoliv zmetkovité. Jak už někteří pozorovatelé poznamenali, mohl by pak Ústavní soud v takovém případě zrušit například i ústavní zákon o svém vlastním zrušení. Dalo by se přitom argumentovat, že Parlament má právo zrušit Ústavní soud zrovna tak, jako měl právo ho vytvořit.

 Politická vřava by vypukla nepochybně i v případě, že by Ústavní soud vyhověl Melčákově stížnosti na základě Listiny práv a svobod. V případě, že by skutečně dospěl k názoru, že poslancova lidská a občanská práva (právo být volen na celé volební období) byla porušena, mohl by totiž argumentovat i z pozic mezinárodních lidsko-právních dohod, které Česká republika vtělila do svého ústavního systému, a které mohou být za určitých okolností nadřazeny i české ústavě.

 Jak už jsem ale napsal v textu Melčák a ústava, bylo by rozhodnutí ve prospěch Mělčáka z pozic údajného porušení jeho občanských a lidských práv, značně problematické. Stěžuje-li si Melčák na své právo být volen na celé volební období, co si pak počít s již existujícími články ústavy, které předčasné rozpuštění Sněmovny umožňují? Navíc předčasné rozpuštění dolní komory parlamentu (a tedy i neexistence práva poslance být vždy volen na celé volební období) je zakotveno různými způsoby v ústavách mnoha demokratických států.

 Zásadní otázkou v tomto kontextu je, zda mají české politické špičky dostatek demokratické kultury, aby různá možná rozhodnutí Ústavního soudu byly schopny akceptovat bez vyvolání již zmíněné „války“ s Ústavním soudem. První reakce některých politiků na rozhodnutí Ústavního soudu konání této ústavní instituce zpochybňovaly.

 Advokát a bývalý politik Jan Kalvoda, který reprezentuje Melčáka, také hrozí, že u Ústavního soudu napadne i další možné ústavní dodatky, které by politici chtěli urychleně přijmout. I když si lze jen těžko představit, že by uspěl se stížností na ústavní zákon, který zakotvuje trvalé řešení, Ústavní soud by si mohl po podání nové stížnosti znovu vyžádat čas na rozmyšlenou, což by bezpochyby značně radikalizovalo politickou situaci u nás.

 Nakonec ještě k Melčákovi. Je velmi nešťastné, že se role obhájce ústavní čistoty chopil právě tento politik, který v roce 2007 zběhnul od sociální demokracie k vládnímu táboru za okolností, jež si možná také zasluhovaly podnět k Ústavnímu soudu

 Přesto se objevily i texty, v nichž je Melčák označován za hrdinu. Bohužel se ale nelze zbavit dojmu, že stejně jako tomu bylo v přeběhlické aféře, je i tentokrát Melčák jen nastrčená figurka ve hře, která politické a intelektuální obzory tohoto „hrdiny“ o dost přesahuje. Zajímavě o tom píše na svém blogu například Jan Macháček.