You are here: Home Politický zápisník / Political diary Pravicovému extremismu se u nás politicky nedaří

Pravicovému extremismu se u nás politicky nedaří

Česká politika může být kritizována za ledacos, ale má i své světlé stránky. Na nedávném sympoziu v Budapešti o politickém extremismu, jehož se autor tohoto textu zúčastnil, vypadala Česká republika ve srovnávacím měřítku jako politicky umírněná země, které se zatím vyhýbají extremistické excesy.

Takové tvrzení může samozřejmě působit podivně v kontextu všemožných zpráv o aktivitách uskupení, jako je Dělnická strana, nebo o nejrůznějších provokacích neonacistických organizací. Budeme-li ale stupeň ohrožení, které politický extremismus představuje pro tu kterou zemi posuzovat především mírou úspěchu, kterou mají extremisté u voličů, pak je na tom česká politika poměrně dobře.

Ve všech okolních zemích mají nebo do nedávna měla taková uskupení nějakou formu parlamentního zastoupení a občas se dostanou až do vlády. Na Slovensku je například členem vládní koalice extrémně nacionalistická Slovenská národní strana, která útočí zejména na maďarskou menšinu a komplikuje vztahy s Maďarskem.

V Maďarsku má pro změnu silné postavení extrémně pravicový Jobbik, který nabízí celou škálu tradičních extremistických tezí, od útoků na romskou menšinu až k antisemitismu. Jobbik se dostal už do Evropského parlamentu, nyní má slušnou šanci uspět i v nadcházejících volbách do parlamentu.

Rumunsko je svými extrémně pravicovými stranami pověstné, V Bulharsku je nyní na vzestupu extrémně-pravicová strana Ataka. Dokonce i vyspělé Rakousko má v parlamentu posthaiderovce, kteří se nyní už zdají být pevnou součástí tamního politického spektra.

Polsko se sice v minulých volbách zbavilo parlamentní přítomnosti Ligy polských rodin a Sebeobrany, ale možnost, že se tato nebo podobná uskupení do parlamentní politiky vrátí, není úplně nereálná.

Česká politika, jak známo, měla v první polovině 90.let také svoji parlamentně zastoupenou extrémní pravici v podobě Sládkových Republikánů, ale tato strana v roce 1996 z Poslanecké sněmovny zmizela, a už se nikdy ze své porážky nevzpamatovala.

Vysvětlení, proč pravicově extremistické strany v České republice zatím neslaví úspěchy, se nabízí několik. Jedním je poměrná etnická homogennost země, která zásluhou historických okolností vstoupila do éry samostatného demokratického státu téměř bez národnostních a etnických menšin.  Největší etnickou menšinou jsou tak Romové, kterých je v České republice podle odhadů několik set tisíc. Tato menšina navíc neobývá konkrétní území, ale je roztroušená po celém území.

To situaci v České republice zásadně odlišuje například od Slovenska, Rumunska nebo Bulharska, kde některé etnické menšiny obývají souvislá území. V Méně vyspělých demokraciích bývá etnická různorodost jednou z příčin vzestupu extremistických stran.

Česká republika také nemá poněkud archaickou sociální strukturu, s velkým množstvím lidí žijících na venkově a pracujících v zemědělství, jako je tomu například v Polsku. Polský venkov je živnou půdou některých pravicových populistických stran. V sekulárním Česku také neexistuje skutečně dominantní náboženská ideologie, která může mutovat, jako je tomu v některých případech v Polsku, do podoby náboženského fundamentalismu

Jedním specifikem české politiky je přítomnost nereformované komunistické strany v parlamentní politice. Tu sice někteří analytici a politici považují za extremistickou stranu, skutečností ovšem je, že kvůli své historii, zůstává komunistická strana bez valného koaličního potenciálu.

Plní také jistou sanitární funkci ve vztahu k pravicovému extremismu, protože coby typická nesystémová, protestní strana na sebe, zdá se, váže i mnoho voličů, kteří by bez její existence volili jiné protestní, popřípadě extremistické strany. Mnoho voličů extremistických stran, které působí v našem regionu, totiž podporuje takové strany, protože zpochybňuji samotný systém. KSČM může být pro takové voliče alternativou, protože mají v jejím případě záruku účasti v parlamentní politice.

Účelem výše řečeného samozřejmě není relativizovat případná nebezpečí pro českou demokracii, která by mohla za jistých okolností představovat KSČM. Skutečností ale je, že KSČM je známou, čitelnou politickou entitou, zatímco nejrůznější extrémně pravé skupiny v parlamentech některých okolních zemí jsou mnohem více nevyzpytatelné.

Zdá se, že pravicový extremismus nemá u nás na růžích ustláno i proto, že po svých tragických zkušenostech s komunistickým extremismem v letech 1948-1989 tíhnou Češi spíše k politicky vyzkoušeným modelům. V české politice se obtížně prosazují jakkoliv nové strany, extrémní strany pak ještě o poznání hůře.

Je samozřejmě otázka, co by se stalo při výrazném zhoršení ekonomické situace, neboť přinejmenším jedním z důvodů malé popularity politického extremismu je relativně dobrá ekonomická situace, doprovázená poměrně rovnoměrnou distribucí příjmů i sociálním státem. Jisté ale je, že při současné situaci je český politický systém obdivuhodně stabilní—a to i přesto, že si většina lidí silně stěžuje na kvalitu demokratické politiky u nás.

Ve srovnání s ostatními výše zmíněnými zeměmi je třeba připomenout ještě jeden faktor, který může znít v domácím kontextu překvapivě. České úřady i justice jsou poměrně úspěšné v kontrole i potírání projevů extremismu. Vláda Jana Fischera pak navíc ukázala, že i existující právní rámec, je-li skutečně využíván, může dostat extremistickou scénu pod značný tlak.

Deník Referendum, 7.2.2010