Nacházíte se zde: Úvod Politický zápisník / Political diary Prezidentův zploštělý koncept demokracie

Prezidentův zploštělý koncept demokracie

Prezident Václav Klaus ve svém projevu k Poslanecké sněmovně mimo jiné argumentoval, že parlament je v parlamentní demokracii suverénem, z nějž jsou odvozeny všechny další moci ve státě, včetně moci výkonné a soudní. U nás i v celé Evropě si ale údajně pro sebe různá soudní tělesa usurpují větší díl moci, než jim přísluší, což je ničivé pro demokracii.

 Podle Klause i český Ústavní soud, místo toho, aby vykládal ústavu, do ní prý samovolně zasahuje a nad rámec svých pravomocí ústavní zákony mění. ÚS tak například znemožnil konání loňských předčasných voleb.

 Potíží s prezidentovou argumentací je hned několik. Parlament je sice v parlamentní demokracii ústřední institucí, ale moderní liberální demokracie je především založena na vzájemném vyvažování a kontrole mezi zákonodárnou, výkonnou a soudní mocí.

 To, zda ÚS překročil svoje pravomoci, když zrušil jednorázový ústavní dodatek, který měl umožnit rozpuštění PS a konání předčasných voleb, je otázkou interpretace, které by se měli zhostit odborníci. I mezi nimi existují zastánci a odpůrci tohoto rozhodnutí, nicméně pro demokracii je zničující, když se do role soudců práce ÚS, tedy moci soudní, pasují představitelé moci výkonné a zákonodárné, z nichž někteří dokonce ÚS vyhrožují.

 Když prezident země v projevu k dolní komoře parlamentu obviní ÚS, že je to prý jakási třetí, už nikým dalším nekontrolovatelná, parlamentní komora, která jedná nad rámec svých ústavních pravomocí, přímo vybízí k otázce, zda se jakékoliv kontrole—institucionální i lidské--už dávno nevymknul především náš ústavně neodpovědný prezident a zda se právě s tím nemělo něco už dávno udělat.

 Prezident nemá pravdu, ani pokud jde o meritum loňského rozhodnutí ÚS. Ten jen došel k logickému závěru, že ne každý zákon schválený ústavní většinou je skutečně ústavním zákonem, protože zákon na jedno použití takovým zákonem z definice není. Zároveň řekl, že není možné aplikovat ústavní zákony retroaktivně.

 Navíc mezi ústavními principy existuje jistá hierarchie. Představme si, že by parlament ústavními většinami rozhodnul, že Klause odvolává z funkce prezidenta. Takové rozhodnutí, ač přijaté ústavními většinami v podobě zákona, by bylo nepochybně neplatné, a ÚS by ho musel zrušit, protože ústava tento způsob odvolání prezidenta neumožňuje.

 Sám Klaus přitom hranice ústavnosti opakovaně testuje, a z rukou ÚS kvůli tomu už utrpěl mnoho porážek. Navíc se chová velmi utilitaristicky: je-li parlament takovým suverénem, za jaký ho považuje, jak je možné, že vloni odmítal celé měsíce ratifikovat Lisabonskou smlouvu schválenou ústavními většinami v obou komorách parlamentu a čekal právě na rozhodnutí ÚS? O tom, kdo je právě třetí komorou parlamentu, a kdy je to špatné či naopak přínosné, evidentně rozhoduje—podle okolností--Václav Klaus a dokonce neváhá na toto téma promlouvat v parlamentu.  

Právo, 8.9.2010