Nacházíte se zde: Úvod Politický zápisník / Political diary Privatizace americké bezpečnosti

Privatizace americké bezpečnosti

Jaká nebezpečí plynou z toho, že stále více funkcí státu v zahraniční politice a bezpečnosti přebírají soukromé firmy

 Bibliografie

One Nation Under Contract: The Outsourcing of American Power and the Future of Foreign Policy, Allison Stanger, Vydalo nakladatelství Yale University Press, New Haven a London 2009. 242 strany.

 Blackwater: The Rise  of the World’s Most Powerful Mercenary Army, Jeremy Scahill, Vydalo nakladatelství Nation Books, New York 2008 (druhé, doplněné vydání). 550 stran.

 The Failure Factory: How Unelected Bureaucrats are Undermining American Security, Bill Gertz, Vydalo nakladatelství Three Revers Press New York 2008. 293 strany.

 Outsourcing Sovereignty: Why Privatization of Government Functions Threatens Democracy and What We Can Do About It, Paul R. Verkuil, Vydalo nakladatelství Cambridge University Press, New York and Cambridge 2007. 248 stran.

 V roce 2009 se hodně diskutovalo o balíčcích na podporu amerického hospodářství. Nereprezentují nástup socialistických tendencí v zemi, která je symbolem ekonomického liberalismu? V téže době se však vynořily studie upozorňující na jiný trend: privatizaci americké vládní politiky pomocí metody, pro niž se i v češtině ujal výraz outsourcing.

Outsourcing jistých vládních funkcí není ničím novým – ato nejen v USA. V Evropě například vlády už delší dobu najímají pro poskytování služeb, jež byly dříve tradiční doménou sociálních funkcí státu, nejrůznější nevládní organizace. Různé studie vývoje občanské společnosti v Evropské unii ukazují, že jde – s aktivní podporou Bruselu – o významný sociální jev.

V USA je tomu podobně. Mnohé organizace, které se angažují v pomoci sociálně slabým nebo například dětem, dostávají od amerických vládních agentur nemalé částky. Někteří autoři však nově upozorňují, že outsourcing se stal také oblíbenou metodou vlády USA při zajišťování bezpečnosti a zahraniční politiky. A varují, že jde o trend potenciálně nebezpečný.

 Soukromá CIA

 Velkou pozornost k tomuto tématu přilákal už před rokem bestseler Jeremyho Scahilla, v němž odkryl – často kriminální – aktivity soukromé společnosti Blackwater, která byla vytvořena už v roce 1997, ale nechvalně se proslavila zejména poté, kdy si ji Bushova administrativa najala k poskytování bezpečnostních služeb v Iráku. Jméno společnosti Blackwater se stalo synonymem nezákonných, vládou nekontrolovaných tajných vojenských operací a výzvědných akcí včetně vražd na zakázku.

Zakladatel společnosti, křesťanský fundamentalista Erik Prince, také vytvořil soukromou výzvědnou službu Total Intelligence Solutions, která nabídkou lepších výdělků odlákala ze CIA řadu špičkových analytiků a agentů. Totéž platí o Blackwater, do níž přešlo mnoho lidíz americké armády a dalších bezpečnostních složek. Blackwater se tak stala největší soukromou žoldnéřskou armádou na světě. Když se americká vláda rozhodla začátkem minulého roku neobnovit firmě licenci, Blackwater se přejmenovala na XE Services a pokračuje ve svých aktivitách v několika zemích světa dodnes.

Způsoby, kterými američtí státní úředníci, zejména na ministerstvech obrany a zahraničí, nejprve vytvořili podmínky pro vznik a outsourcing vládních funkcí do soukromých společností, jako je Blackwater (a mnozí pak do těchto společností přešli za příslib platů, které vysoce převyšovaly jejich výdělky ve vládě), psala v USA řada autorů, jako jsou třeba Bill Gertz nebo Paul R. Verkuill. Varovali, že taková privatizace americké státní moci nejen zbavuje stát funkcí, které ho definují jako stát, ale že soukromé korporace najaté státem zpětně ovlivňují americkou zahraniční a bezpečnostní politiku. Někteří politologové v této souvislosti mluví o vzniku nového typu korporativismu, v němž vládní politiku společně určují a ovlivňují nejen příslušné, ústavně definované úřady, ale i nikým nekontrolované a neprůhledně fungující soukromé společnosti.

 Nepostradatelní kontraktoři

 Skutečný rozruch vzbudila kniha Allison Stangerové, profesorky politické vědy na Middlebury College ve Vermontu, která zatím nejpřehledněji shrnuje jak masivní „outsourcing“ americké zahraniční a bezpečnostní politiky do rukou soukromých korporací, tak nebezpečí, která z toho pro#americkou demokracii plynou. Pro nás není bez zajímavosti, že Stangerová, manželka politologa českého původu Michala Krause, napsala podstatnou část svého bestseleru během předloňského pobytu v Praze.

Stangerová varuje, že kvůli masivnímu převádění vládních funkcí na soukromé společnosti, zejména v oblasti bezpečnosti, vláda USA není schopná vést války v Iráku a Afghánistánu bez podpory kontraktorů. Ti nebo jimi najaté firmy dnes řídí americké věznice v cizích zemích, vyslýchají zajatce nebo střeží americké diplomaty a zaměstnance firem přizvaných k rekonstrukci Iráku a Afghánistánu. Statistiky ze srpna 2008 ukazují, že americká vláda do#té doby za kontrakty s podobnými firmami utratila přes 100 miliard dolarů.

Například sedmadvacet ze sedmatřiceti vyšetřovatelů v nechvalně proslulé irácké věznici Abú Ghraíb, v níž docházelo k mučení zajatců, byli zaměstnanci soukromé firmy CACI International. Nikdo z nich nebyl nikdy vyšetřován. Stangerová varuje, že soukromé firmy najaté americkou vládou k poskytování bezpečnostních služeb nepodléhají stejným standardům transparentnosti, jaké se vztahují na vládní instituce. CIA a ministerstvo obrany mohou takto realizovat projekty, které jim coby vládním institucím americké zákony zakazují.

To však není vše. Stangerová píše: „Zaprvé masivní zahraniční outsourcing je spojen s obrovskou finanční neodpovědností. Utrácíme obrovské částky bez aplikace základních účetních pravidel, monitorování a evaluací… Zadruhé, když vláda převede některé své funkce na soukromé firmy, veřejnost je o krok dále od rozhodnutí, která učinili volení polici. Zatřetí outsourcing se stal formou závislosti, která vede k militarizaci americké zahraniční politiky.“

 Omezená kontrola

 Tvrzení Stangerové o neprůhlednosti financování kontraktorů v oblasti bezpečnostní a zahraniční politiky potvrzuje i Scahill: „Je téměř nemožné určit přesně, kolik peněz americká vláda žoldnéřským firmám platí, a to především kvůli neprůhlednému účetnictví. V červnu 2006 Nejvyšší kontrolní úřad ve své zprávě přiznal, že ani ministerstvo zahraničí, ani ministerstvo obrany, ani agentura pro zahraniční pomoc – instituce primárně odpovědné za rekonstrukci Iráku – neměly kompletní data o nákladech na využívání soukromých bezpečnostních firem.“

Na rozdíl od některých jiných autorů neviní Stangerová z privatizace americké bezpečnostní politiky jen Bushovu administrativu. Připomíná, že stínová vláda soukromých korporací „začala vznikat už v době Eisenhowerovy administrativy, kdy kvůli obavám z bobtnání vládních výdajů prezident vládu instruoval, aby nakupovala co nejvíce od soukromých společností“. Součástí těchto nákupů se staly i služby.

Stangerová také připomíná, že outsourcing bezpečnostních služeb a funkcí zahraniční politiky nejvíce vzrostl během Clintonovy vlády, jež posvětila rozsáhlé používání nevládních vojenských jednotek v Kolumbii a bývalé Jugoslávii. Přijala sice také poměrně přísná pravidla pro monitorování těchto služeb, ale ta byla v následujících letech značně rozmělněna.

Problém spočívá podle Gertze i Stangerové zejména v tom, že vzhledem k obrovskému nárůstu vládních funkcí, které pro vládu USA zabezpečují soukromé firmy, není prostě na ministerstvech dostatek kvalifikovaných lidí, kteří by na chování těchto firem dohlíželi. Navíc jak bylo zmíněno, mnozí z těchto kvalifikovaných byrokratů si de facto připravují půdu, aby mohli přejít na lépe placené pozice u soukromých firem, takže nemají zájem těmto firmám „škodit“, ani když vědí o nepravostech a nejasnostech v jejich účetnictví.

Největším problémem je ale podle autorů, kteří privatizaci americké vládní politiky kritizují, stále menší kontrola nad tím, co ve jménu USA tito kontraktoři provádějí. Jedním z důvodů je i fakt, že firmy najaté vládou mohou dále najímat své vlastní (sub)kontraktory. Jen mezi roky 2003 a 2007 tak vyšlo najevo několik stovek případů zneužívání vládních kontraktů. Pentagon například přiznal, že do Iráku poslal okolo osmi miliard dolarů k zaplacení kontraktorů způsoby, které znemožňovaly jasné účetnictví (například v hotovosti).

Stangerová nekritizuje outsourcing paušálně. Uznává, že v jistých oblastech dává smysl a že soukromé firmy nebo nevládní organizace mohou některé služby zabezpečovat lépe než málo flexibilní vládní agentury. Problém podle ní spočívá zejména v tom, že americká vláda nemá pevnou definici, co je „vládní“. Proto možná nepřekvapí, že outsourcing bezpečnosti a zahraniční politiky raketově roste.

Autoři knih o vzrůstající privatizaci americké politiky se shodují, že je do značné míry nevyhnutelným důsledkem globalizace. Nadnárodní korporace daleko předstihly politické instituce schopností pohybovat se rychle v globálním kontextu. Mnohé věci prostě umějí dělat za hranicemi USA lépe než těžkopádná vláda. Mají také k dispozici obrovské zdroje. Příjmy obchodního řetězce Wal-Mart byly například v roce 2005 větší než hrubý domácí produkt (HDP) celé subsaharské Afriky. V roce 2006 zisky z prodeje pěti největších světových ropných společností dohromady převýšily HDP všech zemí světa s výjimkou třinácti nejbohatších.

Závislost americké vlády na soukromých společnostech je dnes tak velká, píše Stangerová, že například zaměstnanci privátních firem včetně soukromých žoldnéřských armád tvoří 53 procent všech přítomných Američanů v Iráku. V roce 2007 bylo v Iráku 180 000 zaměstnanců soukromých firem pracujících pro americkou vládu, zatímco amerických vojáků bylo v zemi jen 160 000.

 Jejich zájmem není mír, ale konflikt

Citovaní autoři zdůrazňují, že tento vývoj s sebou nese nežádoucí důsledky. Soukromé „armády“ fungují mimo běžné velitelské struktury, nejsou přímo kontrolovány ani americkou armádou, ani vládami zemí, kde působí. Přesto jsou považovány za součást americké moci. To samozřejmě škodí americké diplomacii, zejména je-li společnost jako Blackwater spojována s těmi nejtěžšími zločiny.

Stangerová zmiňuje ještě jeden důležitý důvod pro najímání „civilistů“ Pentagonem. Některé moderní vojenské technologie, například bezpilotní letadla, jež používá i Blackwater, jsou natolik složité, že Pentagon prostě musí spoléhat při jejich údržbě a často i běžném využívání na vyškolené experty. Pentagon také občas zdůrazňuje, že najímání soukromých firem šetří státu peníze. Stangerová oponuje, že pokud by vše fungovalo podle přísných účetních pravidel, byly by určité úspory možné. Jenže už z byrokratické podstaty vlády vyplývá, že se v soukromém sektoru ztrácejí obrovské částky z peněz daňových poplatníků.

Jaké je východisko? Podle Stangerové i dalších autorů je nutné výrazně zpřísnit nároky na transparentnost při uzavírání vládních kontraktů se soukromým sektorem, jakož i monitorovací kritéria. Vláda by také měla výrazně zpřísnit pravidla pro odchod vládních expertů a byrokratů do soukromého sektoru. Paralelně je potřeba vytvořit mnohem atraktivnější podmínky pro práci ve vládních agenturách. Je také nutné dále zpřísnit pravidla pro lobbing, s jehož pomocí soukromé firmy lukrativní zakázky získávají.

Pokud se východisko najít nepodaří, americké politice podle politologů hrozí pokračování privatizace, kvůli kterému korporativismus pevně zakoření v americkém politickém systému a americké vlády nebudou schopny formulovat skutečně vlastní bezpečnostní a zahraniční politiku. Největším nebezpečím je pak samovolná militarizace, protože v zájmu mnohých soukromých kontraktorů na poli bezpečnosti není „mír“, ale konflikt. Totéž platí i o výrobcích zbraní, na které jsou některé tyto firmy napojeny.

Lidové noviny, příloha Orientace, 2.1.2010