Nacházíte se zde: Úvod Politický zápisník / Political diary Pro ČSSD je výsledek voleb šancí

Pro ČSSD je výsledek voleb šancí

Pro ty, kdo si přejí mít v České republice zdravou stranu demokratické levice, nemůže být výsledek voleb, jakož i jeho okamžité dopady na dění v sociální demokracii, zklamáním. Volební vítězství ČSSD, jež se nakonec ukázalo být porážkou, dává ČSSD šanci se reformovat.

 Představme si, že by ČSSD ve volbách získala o deset procent hlasů více, a spolu s komunisty by měla většinu. V příštích týdnech bychom byli svědky nechutných tahanic, v nichž by nejprve strany pravého středu teatrálně odmítaly s ČSSD vytvořit koalici přes politický střed, protože si ze zahánění ČSSD do společného ghetta s KSČM už dávno udělaly jeden z pilířů své politiky.

 Prezident země, jenž se sám nechal komunisty zvolit, by předváděl antikomunistické politické a rétorické figury, takže by nejspíš požadoval jako v minulosti 101 nekomunistických podpisů. To vše by bylo doprovázeno svatouškovskou válkou většiny médií s Jiřím Paroubkem, jenž—už proto že by ve volbách uspěl—by byl definitivně pasován na hrozbu pro demokracii a člověka, který Českou republiku docela jistě zavleče ekonomicky do Řecka.

 „Zdravé“ jádro naší pravice, podporované zfanatizovanou facebookovou mládeží, by organizovalo demonstrace za záchranu demokracie. Samotná ČSSD, utvrzená úspěchem o správnosti své cesty, by se na několik let zabetonovala ve svých současných pozicích  a stylu.

 Údajný diktátor Jiří Paroubek (jak o něm mluvil například autor slavného klipu „Přemluv bábu a dědu“ Petr Zelenka) se ovšem nakonec zachoval naprosto demokraticky, a oznámil odchod z čela své strany navzdory tomu, že by mohl tvrdit, že jeho strana ve volbách zvítězila a o sám obdržel nemalý počet preferenčních hlasů. Nabídnul tak svojí straně šanci, aby se vydala cestou vnitřních změn.

 I když intenzita démonizace Paroubka v médiích i v řadách pravicových stran přesahovala meze slušnosti i demokratického diskurzu, zůstává nicméně skutečností, že Paroubek byl silně polarizující osobností. Jeho politický styl navíc odrazoval mladé voliče. A jakkoliv Paroubek před několika lety oznámil „modernizaci“ ČSSD, nakonec i v poslední volební kampani vsadil na nemoderní program a sliby.

 Jeho odchod nabízí ČSSD šanci, aby se do jejího čela postavili mladší politici, kteří nemohou být spojováni s dobou před rokem 1989, a kteří, už stylem své komunikace, oslovují mladší generaci. Politici, kteří navíc nebudou neproduktivně zaklíněni v jakémsi zápasnickém klinči, jenž znemožňuje produktivní pohyb vpřed, s předáky největší pravicové strany.

 Je sice pravděpodobné, že naše aktivistická pravicová média budou i jakéhokoliv příštího předáka ČSSD očerňovat se stejnou intenzitou, s jakou očerňovala kdysi (dnes omilostněného) Vladimíra Špidlu coby údajně nenapravitelného levičáka, a s níž později popravila Stanislava Grosse za prohřešky srovnatelné s otazníky vznášejícími se nad Vlastimilem Tlustým nebo Miroslavem Kalouskem. Pro samotnou ČSSD nicméně  bude důležitá nejenom výměna lidí v čele strany, ale také schopnost nového vedení dokázat alespoň v přiměřené míře to, co dokázal právě Paroubek: udržovat v tradičně vnitřně hádavé straně jednotu.

 O zbytek se postarají strany, které údajně vzešly z voleb jako vítězi. ODS totiž ve skutečnosti vítězství „utrpěla“, přičemž toto „vítězství“ nejspíš jen zacementuje ve straně problémy, kvůli kterým padnul Mirek Topolánek. Petr Nečas nebude se svým druhým místem ve volbách mít ani v případě, že se stane premiérem, dostatečnou sílu, aby se vypořádal s nejrůznějšími korupčními bratrstvy a kmotry.

 Věci veřejné a TOP 09 nejsou skutečné strany, jsou to v lepším případě pouhé názorové platformy, v horším jen marketinkové bubliny, podporované amorfními strukturami a zaštiťované charismatickými lídry. Jejich osud závisí na jejich předácích do té míry, že kdyby z jakéhokoliv důvodu z čela strany zmizeli zítra, poroučela by se pozítří nejspíš celá strana.

 VV jsou navíc coby typická protestní strana nestabilní i proto, že její status strany „proti establihmentu“ je jen těžko slučitelný se vstupem do vládní koalice, v níž se to jen hemží „dinosaury“, ať už dává Radek John výběrově rozhřešení, komu chce. Navíc je VV, jak správně poznamenal Jiří Přibáň, jen výrazem privatizace politiky. Je to soukromý podnikatelský subjekt působící v politice. John je jen výkonný ředitel, vlastníky jsou jiní.

 Koalice těchto tří stran, pokud vůbec vznikne, bude inherentně nestabilní, a jen těžko přežije celé volební období.

 ČSSD by tedy neměla promrhat zejména příští rok. Zatímco pravice bude usilovat o přijetí, a nejspíš i přijme, reformy, které se rychle ukáží být těžko stravitelné pro mnoho lidí, kteří se nechali vystrašit hrozbami na téma česká cesta do Řecka nebo na téma autoritářský Paroubek, ČSSD může dělat srozumitelnou opoziční politiku a vnitřně se reformovat. Je docela dobře možné, že na návrat do vlády nebude muset čekat ani celé čtyři roky.

 Deník Referendum, 31.5.2010