Nacházíte se zde: Úvod Politický zápisník / Political diary Proč je Česko nečitelné?

Proč je Česko nečitelné?

Filozof Václav Bělohradský uveřejnil nedávno zásadní stať nazvanou Nečitelná země (Právo, 23.5.2009). Bělohradský s použitím citace komentátora Bohumila Pečinky argumentuje, že česká mediální scéna i politika jsou nečitelné, protože politika, v níž jde o dosažení většinového konsenzu pro jedno z možných řešení nějakého sporu, je nahrazována bojem o hodnoty, tedy morálním kýčem, který z ní dělá boj „dobra proti zlu“. 

 Podle Bělohradského je tento styl politického a mediálního diskurzu důsledkem tří velkých národních komplexů – komplexu opožděného antikomunismu, zrazeného národa a hledání velkého protektora. Opožděný antikomunismus přitom není nic než kompenzací fanatismu kulturních elit národa v padesátých letech a pasivity většiny v období normalizace.

Komplex zrazeného národa je „mnichovský komplex“ – povýšení vlastní historické paměti na universálně platné varování před zlem. Odtud plyne tendence české politiky a médií varovat stále před „absolutním“ zlem“, které naši spojenci nechtějí vidět. Takovým zlem je údajně zejména současné Rusko.

 Komplex velkého protektora je přesvědčení, že naše bezpečnost nemůže být zajištěna vlastními silami a úspěchy, jakož i důsledným bojem za svět nerozdělený do zájmových sfér, ale jen přimknutím se k silnému státu, tentokrát k USA.

 Za komplexy jsou otázky

 Budeme-li s Bělohradským souhlasit, je si nutné položit otázku, odkud se jím pojmenované komplexy berou. Bělohradský na to částečně odpovídá, ale jak je u něj zvykem, dost často ho „smršť“ přemýšlení zažene k jinému tématu ještě před tím, než objasní to předešlé.

 Jednou z odpovědí na otázku po původu českých komplexů je přitom už sám pozvolna se etablující neoficiální název naší země—Česko. V názvu této stati je použit záměrně, protože odkazuje k potížím s národní identitou.

 Ačkoliv v bývalém názvu země předcházelo Česko Slovensku, ve skutečnosti bylo po rozdělení Československa něčím zbytkovým. Jinými slovy: amputováno bylo Česko od těla Slovenska, nikoliv naopak. Co dělat s tímto Českem—politicky, kulturně i názvoslovně--si téměř nikdo nevěděl rady.

 Z amputovaného orgánu se tak šířil navzdory proklamacím o úspěšné „české cestě“ docela nepříjemný zápach bezradnosti. Země bez identity si sice rychle začala hledat identitu novou, jenže nevěděla, a dodnes neví, jak na to. I proto je český politický diskurz přesycen naprosto prázdnými proklamacemi o českých národních zájmech nebo rizicích evropské integrace pro naší národní identitu. I proto, jak upozorňuje Bělohradský, existuje například v mezinárodní politice obrovský rozdíl mezi slovy a činy.

 Vypořádání s minulostí nebylo v případě amputovaného Česka jen otázkou morální, ale také otázkou identity. Jenže pravdivé vypořádání s minulostí se zatím nekonalo. Konají se převážně orgie mýtů. V nich je například první republika líčena o to více jako ráj demokracie, oč méně se hovoří o podílu českých politiků i médií té doby na převaze partokracie nad skutečnou demokracií, na patronizujícím zacházení ze Slováky, nebo neschopnosti učinit z „české“ demokracie domov i pro etnické Němce.

 Nehovoří se také o tehdejší krátkozrakosti českého politického diskurzu. Zatímco mnozí politici a novináři ještě stále vedli válku s „pohrobky“ rakouského mocnářství, v Německu se dral k moci Hitler, v Sovětském svazu už vládnul Stalin. ¨

 Tendence bojovat včerejší války nám zůstala dodnes. Bělohradského „opožděný komunismus“ není jen morální kýč, je to i nebezpečná tendence vytvářet umělá nebezpečí (dnes například z politické strany, v níž se průměrný věk členstva pohybuje okolo 72 let), zatímco ta reálná—například růst pravicového extremismu—nechávají politiky a média opět klidnými.

 Sebestředný provincialismus a mesianismus

 Není od věci připomenout, že už v první republice trpěli mnozí čeští politici tendencí poučovat svět. Povýšení vlastní historické paměti na universálně platné varování před zlem tedy nezačalo až Mnichovem. Už před ním existovala představa, že národ, který má za sebou dědictví husitství (které bylo v převládajícím  prvorepublikovém diskurzu notně idealizováno) a později zakusil několik století útlaku, aby nakonec téměř zázračně vstal z mrtvých,  je výjimečný.

 Jenže všechny evropské národy mají své dějinotvorné mýty, které je činí „výjimečnými“ ve srovnání s ostatními. Mnohé ale nedávají svou domnělou výjimečnost tak okatě najevo, jako to rádi činí Češi. Naposledy třeba, když významná část české politické elity zachraňuje Evropu před údajnými nebezpečími obsaženými v Lisabonské smlouvě, kterých si evidentně žádná z 25 zemí, jež smlouvu schválily, zatím nevšimla.

 Předválečné Československo bylo možná mnohými v zahraničí obdivováno pro svojí schopnost budovat slušnou demokracii navzdory svému multinárodnímu charakteru i demokracii nenakloněnému středoevropskému kontextu, jenže to byla už tehdy—stejně jako dnes—země bez skutečných přátel. Francie, tehdejší „velký protektor“, se k Československu nakonec otočil zády i proto, že ho s Čechy nepojila skutečně silná pouta. Spojenectví totiž není jen smlouva v podobě kusu papíru, ale celá síť dalších vztahů. A ty chyběly české politice tehdy, stejně jako jí chybí dnes.

 I proto je směšná dnešní snaha malého Česka o nadstandardní vztahy s USA s pomocí smlouvy o radaru-- to vše na úkor skutečně kvalitních vztahů s Evropskou unií. Kdyby bylo dnešní Česko ve skutečném ohrožení, mnohem lepší zárukou jeho bezpečnosti než „nadstandardní“ vztahy s USA skrze radar by byla Evropská unie a NATO. Jenže na kvalitním zakotvení v EU a NATO je třeba těžce pracovat, je třeba kultivovat vztahy s mnoha zeměmi, budovat opravdové vazby. Je třeba pokory. Země, která někoho neustále poučuje a občas i podrazí, to má ovšem složité.

 „Komplex zrazeného národa“ má tak své kořeny hluboko v české historii, dávno před Mnichovem. Ten je jen nejvíce symbolickou událostí.

 Byli jsme přeci „zrazeni“ už v 15. století „prohnilou“ katolickou církví. Proč? No přeci proto, že jsme byli výjimeční…Historický mýtus praví, že vlastně už v době husitské revolty jsme Evropě nabízeli správná řešení, jenže zbytek Evropy nás nejen nechápal, ale dokonce nám vyhlásil válku.

 Stejně jako v minulosti, jsme i dnes zemí, která ve svém bezprostředním okolí nemá skutečné přátele, musíme si tedy hledat spojence ve vzdálených zemích, které jsou sice mocné a silné, ale které nakonec příliš nezajímáme.

 Mnohé z těchto omylů pramení z českého provincialismu. Země, která byla v posledních 400 letech zhruba 350 let provincií Vídně, Berlína a pak Moskvy, si zcela nutně vytvořila jistý despekt ke všemu, co přesahuje její nejbližší obzor. Ideologickou bází pro přežití se staly historické mýty, hodnoty se staly instrumentem politického boje.

 Instrumentalizace hodnot

 Mluví-li tedy Bělohradský spolu s Pečinkou o tom, že politický boj o zájmy je v českém prostředí nahrazován bojem o hodnoty, což je prý morální kýč, je nutné k tomu přičinit „poznámku pod čarou“. V českém prostředí se totiž nebojuje skutečně o hodnoty. Boj o „hodnoty“ je pouhým instrumentem, záminkou pro něco jiného.

 Skutečný „morální kýč“ v tom smyslu, v jakém o něm mluví Bělohradský, se nekoná. Když dnešní antikomunisté zvedají prapor boje s komunismem, nemyslí to většina z nich vážně—tedy jako boj o nějaké zásadní morální dilema.  

 Jak by mohli? Vždyť naprostá většina Čechů mlčela, když měla možnost svůj „antikomunismus“ skutečně osvědčit před rokem 1989. Československo bylo jediným sovětským satelitem, kterému nebyl komunismus brutálně vnucen zvenku. I revolta v roce 1968 nebyla primárně revoltou proti komunismu, ale především snahou komunismus zlepšit. I tuhý normalizační komunismus přežil pády systému v Polsku i Maďarsku, a kdyby nebylo Gorbačeva v Sovětském svazu, trval by u nás možná dodnes.

 Český antikomunismus je tak na jedné straně vysvětlitelný známým psychologickým jevem, v němž se bývalí konformisté potřebují vyrovnat se svojí dřívější pasivitou hlasitým vymezováním se  proti bývalým nebezpečím, když už je toto nebezpečí na lopatkách. A je také využíván zcela instrumentálně v boji tzv. pravice proti tzv. levici.  

 Ke skutečnému „vyrovnání“ s komunismem chybí bohužel „soudci“. Ač v současné antikomunistické mytologii existuje snaha vykreslovat komunismus jako diktaturu, v níž na jedné straně byla komunistická strana a policejní mašinérie, a na druhé straně utlačená většina, skutečností je, že totalitní a později post-totalitní povaha režimu nenechala nikoho úplně stranou. Vynucovala si participaci přinejmenším prostřednictvím sdílených rituálů a jazyka.

 I proto je dnes tak těžké učit o komunismu učit ve školách. Mnoho učitelů jsou titíž, kteří na školách působili před rokem 1989. Pokud by chtěli o bývalém režimu vyučovat způsobem, jaký se jim snaží předepsat antikomunističtí tvůrci školních osnov, ocitnou se právě oni v pasti „morálního kýče“. Stačí k tomu bezelstná otázka dětí narozených po roce 1989: „A co jste tehdy dělal vy?“

 Černobílé vidění světa

 Ač je jistě záslužné a potřebné odhalovat konkrétní zločiny komunismu, úkolem neméně závažným je boj s mentálním bolševismem. Mnohé z toho, co Bělohradský kritizuje, je produktem tohoto typu myšlení, jímž dnes často kupodivu mnohem méně trpí bývalí komunisté, kteří tuto ideologii opustili, než lidé, kteří se rozhodli bojovat za demokratický systém a tržní hospodářství i s pomocí souboje s minulými nebezpečími.

 Jsme tak ve velmi zvláštní situaci. Mnozí protagonisté pravice, kteří—možná s těmi nejlepšími úmysly—chtějí přispět k posílení nového demokratického pořádku a tržního hospodářství, tak činí s pomocí zjednodušujících klišé, která mnozí bývalí komunisté už dávno odvrhli. Bělohradský trefně podotýká: „Stejně jako socialismus nemůže být jen antikapitalismem, liberální demokracie nemůže být jen antikomunismem či antirusismem“.

 Novodobí čeští „demokraté“ ovšem vidí svět stejně ideologicky, vykazují stejné fanatické zanícení pro jedinou  správnou interpretaci světa jako komunistickou ideologií zfanatizované kulturní elity národa v padesátých letech.

 V takovém světě není nutné příliš přemýšlet. Politický svět se přehledně dělí na pravici a levici, demokracii a totalitarismus, kapitalismus a socialismus. Vše se dá správně zaškatulkovat. Chceme-li vypadat intelektuálně, lze tyto v podstatě triviální myšlenkové konstrukce opepřit citáty z nových klasiků, jejichž knihami mnozí z nových teoretiků demokracie po roce 1989 nahradili ve svých knihovnách Marxe a Engelse. Svět neoliberálního kapitalismu může být v troskách, ale tito ideologové budou dál předepisovat více neoliberalismu.

 V českém prostředí je toto ideologické škatulkování navíc komplikováno skutečností, že stejně jako v minulosti je i ideologie používána instrumentálně. Mnozí novodobí věrozvěsti zaručené (anti-komunistické) demokracie a trhu bez přívlastků tak nemusí vůbec hluboce věřit tomu, co říkají. A mnozí si nikdy nedali tu práci, aby si přečetli základní díla nových oficiálních guru, jako je Friedrich von Hayek nebo Milton Friedman. Používají prostě jen jazyk, který je legitimizuje coby „skutečné demokraty“.

Přitom největší slabinou české i ostatních nových demokracií ve Střední Evropě je to, co už kdysi dávno označil Tomáš G. Masaryk jako „demokracie bez demokratů“. I my se ještě stále nalézáme v situaci, kdy zeje obrovská propast mezi rychle (neboť s pomocí EU a dalších mezinárodních institucí) nastoleného systému institucionální demokracie a skutečnou demokratickou kulturou, reprezentovanou jistým stavem mysli. Než se změní tento stav mysli, vymění se možní jedna celá další generace.

Literární noviny, 1.6.2009