Nacházíte se zde: Úvod Politický zápisník / Political diary Proč je Praha politický skandál

Proč je Praha politický skandál

Politika v České republice je obecně ve velmi bídném stavu, ale srovnáme-li ji se stavem politiky  v Praze, je zřejmé, že by mohlo být ještě hůř. Politika hlavního města jako celku, jakož i politická situace v některých městských částech, se staly synonymem arogance moci, neprůhlednosti a klientelismu.

 Důvodů pro tuto neutěšenou situaci existuje celá řada. Například skutečnost, že v Praze už delší dobu de facto neexistuje přirozené soupeření mezi těmi, kdo ve městě vládnou a opozicí, a to především proto, že neexistuje opozice. Za tento stav věcí samozřejmě nemohou v první řadě samotní politici, vina zde padá především na pražskou veřejnost, která opakovaně posílá do čela pražského magistrátu Občanskou demokratickou stranu bez toho, že by vybavila dostatečně silným mandátem i opozici.

 Kdyby ODS v Praze dlouhodobě vládla tak, že se jí nedá nic vytknout, bylo by to možná pochopitelné. Proč koneckonců volit někoho jiného, je-li vládnoucí strana dlouhodobě úspěšná a město pod jejím vedením jen vzkvétá?

 Potíž je v tom, že Praha sice po pádu komunismu prudce bohatla, a je dnes, snad jen s výjimkou částí Slovinska, nebohatším regiónem Evropské unie v postkomunistickém světě, jenže právě proto, že po většinu času neexistovala účinná politická opozice, nikdy se už asi nedozvíme, co všechno se při tomto bohatnutí „poztrácelo“ v podobě korupce, zmanipulovaných zakázek a nepotismu. Nedozvíme se tedy, zda hlavní město nemohlo být dnes daleko bohatší a lépe fungující.

 Skutečnost, že obyvatelé Prahy opakovaně volí ODS, navzdory léta trvajícím skandálům a neplněným slibům, je sama o sobě zajímavá. Praha se pyšní vyšším vzdělanostním průměrem než zbytek země,  její obyvatelé jsou i v průměru bohatší, ale z politického hlediska se chovají poněkud infantilně, ba, dalo by se říci, méně „sofistikovaně“ než zbytek země. Jako by raketový růst bohatství, které si mnozí Pražané zjednodušeně spojují s ODS, zabraňoval vidět, že tento růst je spojen s jevy, které se ve slušné demokratické společnosti netolerují. Navíc se už nikdy nedozvíme, do jaké míry odpovídá za bohatnutí hlavního města právě její dlouhodobě nejsilnější strana, a do jaké míry skutečnost, že hlavní městem naší země je…no ano, Praha.

 Je ovšem třeba dodat, že ne za vše mohou volební preference v Praze. V minulosti například sociální demokracie dlouho vládla s ODS v Praze v jakési velké koalici, a na rozdíl od celostátní politiky v Praze v podstatě rezignovala na svou opozičně-kontrolní funkci. Je tudíž i dnes, ač z této role před časem vypadla, za stav věcí v Praze spoluodpovědná.

 Problémy které se v Praze nakupily v poslední době, souvisí i s tím, že v roce 2006 získala ODS v Praze absolutní většinu. Přizvala sice formálně do městské rady zástupce dvou malých stran, ale de facto máme co do činění s vládou jedné strany.

 Zde se nabízí poučení i pro celostátní politiku. Ti politici a politologové, kteří opakovaně tvrdí, že potřebujeme silné vlády, dokonce tak silné, že by bylo nejlepší, kdyby mohla na základě většinového systému vládnout jen jedna strana (která by tak prý mohla beze zbytku uskutečnit svůj program), si nevidí na špičku nosu. Vláda jedné strany může fungovat pouze ve skutečně vyspělých demokraciích, jako je Velká Británie, kde politici většinově ctí určitá nepsaná pravidla hry, takže svého dominantního postavení nezneužijí k obohacování či útoku ne nezávislé instituce, které je mají kontrolovat.

 To, co předvádí v poslední době samojedinně vládnoucí strana v Praze, je typickým příkladem toho, kam mohou věci dospět v nevyspělé politické kultuře, zbavíme-li se politické opozice. Pražská ODS si z obyvatel města (i občanů ČR, neboť Praha je jejich hlavní město) víceméně utahuje, když například opakovaně zadává „audity“ skandálního projektu Open Card, které nic neřeší, nebo když donutí k odchodu z rady města zástupce malých stran, kteří si dovolili na některé nešvary vládnoucí strany upozornit.

 Problémy Prahy jsou ovšem i systémové, a mohou za ně politici na celostátní úrovni. Je například těžko pochopitelné, že teprve nyní se začalo diskutovat o možnosti nedávat veřejné zakázky firmám s neprůhlednou vlastnickou strukturou nebo dát Nejvyššímu kontrolnímu úřadu pravomoc kontrolovat i hospodaření měst a obcí, včetně Prahy, ačkoliv jejich rozpočty vždy protékaly peníze daňových poplatníků. V Praze jde o desítky miliard ročně.

 V posledních letech je také podivné symbiotické spojení pražské politiky s Hradem, které vytváří nemalé problémy uvnitř ODS. Nicméně skutečnost, že si Mirek Topolánek nechal pražskou organizaci, s Hradem v zádech, přerůst přes hlavu způsobem, který nyní ohrožuje nejen jeho osobní politickou budoucnost, ale i budoucnost strany, není pro tohoto politika dobrým vysvědčením.

 Nadcházející komunální volby (spojené v případě Prahy s volbami pražskými, nebo chcete-li krajskými), by mohly v Praze leccos změnit. Na ODS se dotahuje nová strana TOP 09, a ve srovnání s rokem 2006 posilují i některé ostatní strany.

 Nápad některých lidí v pražském vedení ODS změnit s pomocí metody, jíž se v politologii říká gerrymandering, počet a velikost volebních obvodů tak, aby se výrazně ztížil vstup do městského zastupitelstva pro menší strany, je jen dalším smutným dokladem, kam vede vláda jedné strany. Tahle nevábná metoda volební manipulace se používala v některých západních demokraciích, zejména anglosaských (ano, právě tam, kde vládne jen jedna strana) v časech, kdy jejich politická kultura byla méně rozvinutá než dnes. Jako varování současným pražským lídrům by ovšem měl posloužit fakt, že voliči dost často stranu, jež takto zneužívá svojí moc, potrestají.

 Pokud by TOP 09 skutečně v pražských volbách uspěla natolik, že bude ODS přinejmenším vyrovnaným partnerem, bude to pro demokratickou politiku hlavního města nepochybně dobré. Má to ale v současné době jeden malý háček: o TOP 09 toho nikdo moc neví.

 Je to strana, která zatím existuje a prosperuje zásluhou dvou osobností: Karla Schwarzenberga a Miroslava Kalouska. A to do té míry, že kdyby zejména Schwarzenberg z čela strany z jakéhokoliv důvodu do voleb zmizel, odchází ze scény spolu sním  i TOP 09.

 O jejích regionálních nebo místních strukturách se toho ví pramálo. Takže také nevíme, do jaké míry by tato strana byla například na pražské úrovni schopná plnit kontrolní funkci vůči ODS, pokud by se stala nejsilnější opoziční stranou v pražské politice, nebo do jaké míry by byla schopna vládnout jinak než ODS, kdyby volby v Praze dokonce vyhrála.

 I proto by bylo dobré, kdyby se v pražském zastupitelstvu obnovila co nejširší pluralita politických stran, a rada města byla koalicí několika stran, v níž žádná nemá dominantní roli. Čím více bude v pražské politice subjektů, které budou hrát opoziční roli, nebo se budou v městské radě navzájem kontrolovat, a nenechají se tudíž snadno korumpovat neprůhlednými praktikami při správě nemalého městského rozpočtu, tím lépe.

Deník Referendum, 25.1.2010