Nacházíte se zde: Úvod Politický zápisník / Political diary Proč korupce podlamuje legitimitu reforem

Proč korupce podlamuje legitimitu reforem

Systémová korupce, která sužuje Českou republiku, zásadním způsobem podlamuje legitimitu vládních reforem. Jelikož se tyto reformy negativně dotýkají peněženek většiny občanů, vynořují se více než v minulosti prominentně dvě otázky: za prvé, zda by se peníze, které se vláda snaží ušetřit na občanech v podobě škrtů, reforem a plošného zvýšení daní, nedaly při větším boji s korupcí, ušetřit jinde; za druhé, zda se státem ušetřené peníze z větší části opět nepoztrácí v korupčních schématech.

 Mluvíme-li v této souvislosti o legitimitě, nejde vůbec o zpochybňování práva vládní většiny prosadit reformy, které si předsevzala. Jinými slovy, nedostatek legitimity není totéž jako zpochybňování vládní většiny vzešlé z  voleb.

 Legitimitou se v tomto kontextu myslí dostatečná míra důvěry společnosti ve vládní politiku. Je totiž jasné, že zásadní reformy, jsou-li  prováděny proti převažujícímu společenskému mínění, budou nestabilní, navíc mohou mít katastrofální politické důsledky pro strany vládní koalice.

 Současná vláda sice plánuje postupné přijetí protikorupčních opatření, jakkoliv o jejich větším pozitivním účinku lze pochybovat v situaci, kdy Česká republika opakovaně od roku 2002 odkládá účinnost zákona o (odpolitizované) státní službě, a kdy se vládní koalice nemá k přijetí majetkových přiznání nebo zrušení anonymních akcií. Větším problémem pro vládní reformy je načasování těchto kroků.

 Hned po vzniku Nečasovy vlády bylo totiž zřejmé, že v atmosféře postupného odhalování vlivu různých kmotrů a korupčních bratrstev na českou politiku, nemůže vláda spustit smysluplné reformy, jež se mají dotknout životní úrovně mnoha lidí, pokud nejprve veřejnost nepřesvědčí, že chce vážně bojovat s korupcí. Jinými slovy: vláda mohla být nyní v mnohem lepší situaci, kdyby škrtům a reformám předcházelo, jako její první krok, ohlášení balíku protikorupčních opatření.

 Namísto toho jsme byli svědky vnitrokoaličních bojů o to, zda, a pokud ano jaká, protikorupční opatření vůbec přijmout. To vše bylo doprovázeno sérií korupčních skandálů, jako byl například ten na ministerstvu životního prostředí, které jen umocňovaly pocit ve velké části veřejnosti, že peníze ušetřené vládou na státních zaměstnancích, škrtech v sociálních dávkách, či reformami penzí a zdravotnictví mohou z větší části opět skončit v kapsách ekonomických skupin, jež ruku v ruce s politiky systémově manipulují státní zakázky.

 Kvůli předražování státních zakázek, provizím a dalším zavedeným technikám rozkrádání státních peněz se přitom ročně poztrácí podle různých dat více než 100 miliard korun ze zhruba 600 miliard, které stát utratí na státní zakázky. Jakkoliv je jasné, že korupci není možné vymýtit úplně, ani kdyby česká vláda přijala ty nejlepší protikorupční zákony, i průměrný občan si dokáže spočítat, že i jen poloviční snížení takto obrovského mrhání veřejnými prostředky by hravě zaplatilo údajně nutné škrty v platech státních zaměstnanců, současný schodek průběžného financování důchodového systému, a ještě by zbylo na výrazné snížení státního deficitu.

 Argument, který proti této logice nabízejí někteří ekonomové, není bohužel přesvědčivý. Tvrdí totiž, že boj s korupcí je běh na dlouhou trať, zatímco škrty a reformy je nutné udělat hned.

 Problém legitimity reforem ovšem nesouvisí v první řadě s reálným snížením korupce (to může být skutečně běh na dlouhou trať), ale s percepcí korupce. A ta souvisí s nastavením vládních priorit. Jsou-li nastaveny tak, že od vzniku Nečasovy vlády je boj s korupcí až na druhém místě, není se co divit, že se společnost proti reformám bouří, a  bouřit se bude ještě více.

 Takové chybné nastavení vládních priorit je především selháním strany Věci veřejné, která šla do voleb pod praporem boje s korupcí. Když už tato středová strana nakonec souhlasila s účastí ve vládní koalici s výrazně neoliberálními reformami, měla nepochybně trvat na tom, že pro takové reformy zvedne ruku teprve v okamžiku, kdy vládní koalice schválí balík protikorupčních opatření. Tím, že svolila, aby se reformy a škrty přijímaly před přijetím protikorupčních opatření, přispěla notně k tomu, že vládní reformy nemají u veřejnosti velkou legitimitu.

 Poněkud pochybný je navíc i argument, že boj s korupcí je běh na dlouhou trať. Na jedné straně je boj s korupcí skutečně bojem o nastolení určitého hodnotového rámce, a tato změna „kultury“ chování může trvat dlouho. Na straně druhé mnohá protikorupční opatření—od mnohem transparentnějšího rámce pro zadávání veřejných zakázek, přes majetková přiznání, až po okamžité přijetí zákona o státní službě—mají účinek téměř okamžitý.

 Jenže k tomu se vládní koalice neodhodlala, a obhajoba vládních úspor v takovém kontextu se tudíž stala velmi problematickou. V situaci, kdy část ušetřených peněz nepochybně opět nelegálně skončí v rukou nejrůznějších ekonomicko-politických skupin, se bohužel kompromituje samotný pojem „reforma“. Reformy totiž nelze v situaci, kdy bude část státních úspor nelegálně „zprivatizována“, veřejnosti prodat jako skutečný veřejný zájem.

Parlamentní magazín, 2.4.2011