Nacházíte se zde: Úvod Politický zápisník / Political diary Proč patří česká média do Středomoří

Proč patří česká média do Středomoří

Mediální experti Paolo Mancini a Daniel P. Hallin ve své do češtiny nedávno přeložené knize „Systémy médií v postmoderním světě“ nabízejí tři modely fungování moderních médií ve vztahu k politice.

 Prvním je model „středomořský“, v němž mediální scéna odráží vysokou míru politické polarizace, a je zatížena historickým vývojem, v němž média z různých důvodů tradičně fungovala jako služebník politiky. Novináři často neskrývají své politické preference, v novinách mají navrch komentáře nad zpravodajstvím, které je samo ideologicky vychýleno. Stát, když to jde, nepokrytě zasahuje do chodu médií, takže veřejnoprávní média jsou, nebo dlouho byla, spíše státní.

 Druhý model, který autoři označují jako severoevropský-středoevropský, nebo také demokraticko-korporativistický, je ovlivněn tradičně silnou rolí zájmových skupin v demokratické politice, hledáním konsensu okolo politického středu, poměrně silnou občanskou společností a historicky silnou rolí právního státu i nestranné byrokracie. Výsledkem je, že stát vytvořil pro média jasný regulační rámec, v kterémžto kontextu existuje vysoká míra profesionalizace novinářů. Tradičně vedle sebe existují média sloužící různým zájmovým skupinám a média komerční, která jsou obvykle nezávislá a řídí se liberálními principy. Veřejnoprávní média jsou silná a poměrně účinně chráněna před zásahy státu.

 Třetím modelem je model liberální, který je nejvíc rozšířen v USA, Kanadě a Velké Británii. Role státu v médiích je slabá, a s výjimkou Velké Británie jsou slabá i veřejnoprávní média. Převažují komerční média, politický paralelismus novinářů (tedy politické služebnictví) je slabý, míra profesionalizace novinářů je vysoká. Na druhé straně ale vysoká míra komercionalizace vede k ústupu seriózní politické novinařiny na úkor infotainmentu a zábavy.

 Na Manciniho a Hallinově dělení je z našeho pohledu zajímavé především to, že ani Česká republika, ani ostatní post-komunistické země evidentně nepatří do středoevropského-severoevropského modelu demokratického korporativismu. Mnohem více se na ně hodí popis nabídnutý autory pro model středomořský.

 Mohli bychom samozřejmě argumentovat, že tento model, ač ho autoři vymezili geograficky, je prostě modelem pro nové nebo neukotvené demokracie, v nichž je občanská společnost slabá, politická scéna vysoce polarizovaná, politická kultura vysoce konfrontační, a míra politické i novinářské profesionality nízká. Z hlediska České republiky je zařazení do tohoto modelu ovšem smutně ironické, protože média se u nás v době pozdní habsburské monarchie i první republiky úspěšně vyvíjela směrem k modelu „demokratického korporativismu“ středoevropského-severoevropského typu.

 Vysokou mírou politického služebnictví se nemíní nezbytně ideologické ukotvení novináře nebo daného média. I v liberálním a demokraticko-korporativistickém modelu je vcelku jasné, zda ty či ony noviny nebo jiná média sympatizují s levicí či pravicí. Služebnictvím ve stylu typickém pro „středomořský“ model se myslí často neskrývané stranické sympatie či politická angažovanost novinářů v zájmu různých konkrétních politických agend, nízká míra profesionalizace, jakož i křehké postavení veřejnoprávních médií.

 To vše je v našem kontextu umocňováno malým trhem, který média nutí se podbízet  několika málo významným zadavatelům reklamy a hledat nejnižší společný jmenovatel v naději, že tak osloví co nejvíce čtenářů, posluchačů nebo diváků. Výsledkem jsou, jak říká Karel Hvíždala, pop-noviny.

 Zajímavé na tom všem je, že mnohem profesionálnější než média pravicová se v českém kontextu stále více jeví levicová periodika, která mají výhodu v tom, že jsou ukotvena v politické filozofii, jež má u nás dlouhou, a tudíž jasnou a srozumitelnou tradici. Tato část mediální scény tak nemusí neustále hledat svoji identitu, nemusí se potýkat se základními definicemi politických ideologií a pojmoslovím. Handicapem této části mediální scény po dlouhou dobu bylo, že byla zatlačena do defenzívy černobílou interpretací komunistické éry coby údajně „levicové“, což umožnilo pravé části spektra, jak v politice, tak v médiích, házet vše levicové do jednoho pytle.

 Druhá strana mediálního spektra je na tom o poznání hůře. Už od roku 1989 měla pravicová média velký problém s ideovou definicí sebe sama, protože skutečný význam pojmů, jako jsou liberalismus, konzervatizmus, libertinství, apod. byl po 40 letech komunismu víceméně zapomenut neb rozmazán. Politický liberalismus a konzervatizmus se tak volně mísil s ekonomickým neoliberalismem.

 A jelikož v prvních letech po pádu komunismu udávala v politice tón skupina neoliberalismem oslněných ekonomů okolo Václava Klause, nakazila se i mladá a  nezkušená novinářská obec, z níž zmizela celá jedna generace novinářů, triviálními hayekovsko-friedmannovskými poučkami, instrumentalizovaným používáním ideologického slovníku, ekonomizujícím viděním světa a nepokrytým politickým služebnictvím. To bylo umocňováno jakýmsi nepsaným imperativem, že každý nový  „demokrat“, tedy i novináři, má za úkol pomoci transformačnímu procesu.

 Naše největší současná potíž je v tom, že tyto „dětské“ nemoci postkomunistických médií neodezněly s pubertou, ale naopak se z nich staly docela vážné nemoci dospělosti. První porevoluční generace novinářů převzala v médiích velmi brzy i manažérské otěže, takže noviny i další periodika napravo od středu zůstala hluboce ponořena v přesvědčení, že musí dál bojovat svůj „třídní boj“ za konečné vítězství demokracie a tržního hospodářství, jakož i našeho pevného zakotvení v „západních“ strukturách—tedy, že mají vedle čistě mediální i jakousi edukační a sociálně-mobilizační roli, která se ovšem v mysli novinářů často pojí s konkrétními politickými subjekty.

 Připočteme-li k tomu velkou míru zmatení, pokud jde o interpretaci nejrůznějších pravicových politických filozofií politologicky nevzdělanou novinářskou generací „devětaosmdesátníků“, šablonovité posuzování zahraniční politiky, jakož i pokračující intelektuální vliv guru české transformace Václava Klause na mysli mnohých pravicových novinářů (z nichž mnozí se od něj odvrátili politicky, ale dále k němu vzhlížejí jako k intelektuální autoritě), je výsledkem dosti tristní obrázek české mediální pravice.

 Vlastně má tento obrázek i svou komickou tvář. Nejrůznější myšlenkové směry západní pravice, jako jsou neokonzervatizmus nebo neoliberalimus, kritická diskuse o multikulturalismu, popřípadě nedůvěra k nadnárodní integraci, se v českém mediálním pojetí stávají pravidelně karikaturami. Jedním z důvodů je mylné přesvědčení, že politicky a mediálně patříme, nebo můžeme patřit k výše zmíněnému liberálnímu „anglosaskému“ modelu, zatímco ve skutečnosti nemáme zatím ani na model demokraticko-korporativistický, rozvinutý nejvíce například v Německu a  skandinávských zemích.

 Česká média, zejména ta napravo od politického středu, tak mnohem více připomínají média v Portugalsku, Španělsku, Řecku nebo Itálii, než v oněch kýžených USA či Velké Británii.

 Výsledkem je, že nové myšlenky nejsou českou mediální pravicí přijímány s liberální otevřeností nebo nehraným (neboť historicky organickým) konzervatizmem, které jsou vlastní anglosaskému větu, ale jsou v systému politické služebnosti, nálepkování oponentů, a v kontextu provinciálního mesianismu (my víme nejlépe, co je správné) obvykle přetaveny do jakéhosi názorového bahýnka. Vlastně se zde vyjevuje mnohem větší příbuznost s poněkud zdegenerovanou českou politikou, než by si mnozí novináři chtěli připustit. Jsou to jen dvě strany téže mince.

Chce se ironicky poznamenat, že když pravicová česká média opakovaně varují, že se Česká republika řítí do situace Řecka, pokud zvítězí sociální demokracie, asi vůbec netuší, že ony samy, jakož i česká politika v Řecku už dávno jsou.

Deník Referndum, 26.4.2010