Nacházíte se zde: Úvod Politický zápisník / Political diary Proč potřebujeme vizi

Proč potřebujeme vizi

Volání po společenské  „vizi“ bylo po roce 1989 na dlouho zkompromitováno. Důvodů by jistě bylo možné najít celou řadu, ale jako zásadní se jeví dva.

 Za prvé, jakákoliv dlouhodobější vize tak trochu připomínala komunistické pětiletky a dlouhodobé plánování. Za druhé, rétorika trhu a politické svobody, která po roce 1989 vystřídala tu komunistickou, byla v českém případě z různých důvodů vychýlena až, dalo by se říci, libertinským směrem, což znamenalo, že většina pokusů něco dlouhodoběji plánovat, nebo na politické úrovni třeba jen diskutovat o vizích, byla považována za sociální inženýrství, které se nemístně plete do cesty svobodnému trhu a přirozenému politickému vývoji.

 To, co se mohlo v prvních letech po pádu komunismu jevit jako výhoda, která posiluje svobodný vývoj, se ovšem postupem času stalo nevýhodou. Nedostatek určité dlouhodobější vize toho, čím by naše země měla být za, řekněme, 20 let, se tak stále více začíná jevit jako vážný problém.

 Pro příklady není třeba chodit daleko. Když například současná vláda oznamuje celou řadu reforem bez toho, že by alespoň nastínila, čím má Česká republika po všech těchto reformách být, ztrácí pro své reformy zcela logicky podporu. Je sice užitečné vědět, že vláda chce údajně zpružnit penzijní, sociální a zdravotnické systémy, nebo uvést státní finance do větší rovnováhy, ale bude to ve výsledku znamenat, že Česká republika i nadále zůstane největší montovnou v Evropě, tedy zemí s největším podílem průmyslové výroby, nebo má vláda nějakou jinou představu?

 To samé se týká například naší pozice v Evropské unii. Dozvídáme se například, že vláda momentálně nechce přijmout euro, což zní při současných problémech společné měny logicky, ale nedozvíme se, co náš poměrně chladný postoj k evropské integraci i společné měně má znamenat v delším časovém výhledu.

 Existence nějaké základní vize přitom určuje celou řadu věcí. Například podíl peněz, které jdou ze státního rozpočtu na školství. A jaké vysoké školy či konkrétní obory by měly požívat větší podporu státu. Řečeno úplně konkrétně: potřebujeme více techniků, kteří budou i v budoucnosti dohlížet na provoz v průmyslových montovnách, jako jsou automobilky patřící nadnárodnímu kapitálu, nebo potřebujeme kvalitnější vědce?

 Vyplatí se z dlouhodobého pohledu státní úlevy nebo podpora pro další zahraniční automobilku, nebo by bylo lepší investovat tytéž peníze do podpory nejlepších vysokých škol a perspektivních vědeckých oborů, jakož i výzkumu?

 Sklaní zastánci svobodného trhu namítnou, že stát nemá takové věci co řešit, trh sám určí, které obory dávají smysl, a které ne. Jenže nadvláda trhu v této oblasti zároveň bohužel znamená, že v České republice existuje celá řada vysokých škol, které nenabízejí skutečné vzdělání, a že se mnoho nadaných mladých lidí hrne do oborů, které jsou perspektivní dnes, ale vzhledem k vývoji českého hospodářství nemusí být perspektivní za dvacet let.

 Čeští politici často mluví o národních zájmech, čímž se myslí především zájmy bezpečnostní a obecně politické, ale není skutečným národním zájmem hledat v rámci národní pospolitosti společně odpovědi na to, čím má naše země být v rámci jak svého regionu, tak Evropy, tak v globálním kontextu?

 Jak bídné to s přemýšlením o takových zásadních věcech u nás je, si lze ověřit například na počtu a kvalitě různých ústavů či think-tanků, které se z různých pozic zamýšlejí nad obecnějšími otázkami. Je jich v zemi s deseti milióny obyvatel dohromady méně než počet prstů na obou rukách, a v podstatě všechny živoří či jsou závislé na pomoci nejrůznějších nadací, často zahraničních. Nemělo by být v zájmu země podporovat více právě takové instituce?

 Naneštěstí ani politika nenabízí obecnější odpovědi. V současnosti lze jasně cítit, že mnoho lidí je zmateno vývojem v globální ekonomice, politice, životním prostředí či komunikačních technologií, a rádi by slyšeli o takových otázkách přinejmenším diskuzi, když už nelze rovnou najít odpovědi. Česká politika se ovšem drží, už tradičně při zemi.

 Když už politici začnou mluvit o spolupráci přes politický střed, mají na mysli zcela konkrétní záležitosti a problémy. Jen zřídka, snad kromě několika veřejných slyšení v Senátu,  jsme zatím byli svědky toho, že by čeští politici, společně s odborníky, hledali odpovědi na obecnější otázky, které přesahují hranice české kotliny.

 Tato krátkozrakost se nám časem může vymstít. Je sice pěkné, že máme například vládní NERV, který hledá odpovědi na to, jak kde ušetřit, a  co jak zreformovat, aby se zase rozjel hospodářský růst. Měli bychom ale také mít instituce, podporované třeba i vládou, které budou přemýšlet za tento horizont.

 Vzdálenější budoucnost samozřejmě nelze naplánovat, někdy dokonce ani odhadnout, ale přemýšlet o ní, třeba  v podobě různých scénářů a řešení  pravděpodobných problémů se vyplácí. Vyprávět by o tom mohli například finští politici, kteří se před časem nebáli vizi dlouhodobějšího rozvoje země přijmout. Finsko je dnes v čele nejrůznějších světových žebříčků, od vzdělanosti až po konkurenceschopnost.

 Česká republika by bohužel mohla zatím soutěžit na světové úrovni jen v žebříčcích korupce, nehodovosti nebo výskytu některých chorob, obecněji pak sebestřednosti a neschopnosti si koncepčně vládnout. Kdybychom měli vizi, jak si poradit třeba jen s těmito problémy, už to by byl krok vpřed. Nemáme ale ani ji.

ČRo 6, 25.1.2011