Nacházíte se zde: Úvod Politický zápisník / Political diary Reformy jako loupež

Reformy jako loupež

Česká republika je zemí natolik zasaženou systémovou korupcí, že v podstatě žádné reformy ohlašované současnou vládou nedávají smysl, nebude-li korupce nejprve zásadně omezena. Jsou-li rozkrádány veřejné rozpočty v řádech stamiliard ročně, postrádají jakékoliv pokusy ozdravit státní finance legitimitu, neboť značná část ušetřených peněz se rozkrade.

Proč by si měli občané chtít utahovat opasky, jsou-li si vědomi skutečnosti, že peníze, které stát prý na nich potřebuje ušetřit v podobě škrtů a reforem, by si vláda mohla opatřit, kdyby omezila masivní rozkrádání veřejných prostředků?

V takové situaci dokonce není legitimní ani pouhé volání po zmenšení státních deficitů s pomocí škrtů, reforem a zeštíhlování státu, protože zmizí-li v černých děrách korupce ročně více než 100 miliard korun z veřejných peněz, jak ukazují různá data, pak by Česká republika i se svým údajně přebujelým sociálním státem, neměla v podstatě žádné deficity, kdyby systémové rozkrádání peněz určených pro veřejné zakázky vymýtila.

Problém je ovšem ještě vážnější. Výše popsaná situace by se totiž dala postupně napravit, pokud bychom mluvili o zemi, kde si politická reprezentace nejen uvědomuje hloubku problému, ale chce ho také řešit.

Současná politická reprezentace sice o problému, který ohrožuje samotnou stabilitu české demokracie, ví, ale řešit ho skutečně nechce, a vlastně ani nemůže, protože je jeho součástí. Boj s korupcí používá jen jako vějičku na voliče, ve skutečnosti neexistuje opravdová vůle zasáhnout samotné kořeny systémové korupce.

Důvod je prostý. Politické strany (zejména ty pravicové, které obhajují zájmy českého i globálního kapitálu) se už dávno staly jen nesvéprávnými agenturami pro obchodování s politickým vlivem. Samy jsou prolezlé korupcí: od místních organizací, kterých se různým způsobem zmocnili místní kmotři, až po nejvyšší patra, kde politici zastřešují zavedený systém, z něhož plynou peníze do stranických pokladen, a pravděpodobně i na soukromé účty mnohých politiků (nebo jejich příbuzných).

V systému, kde je v podstatě každá větší státní zakázka zmanipulovaná tak, aby se o výnosy z jejího předražení, popřípadě o nezákonné „provize“ z jejího zprostředkování mohli podělit různí podnikavci jak v byznysu, tak v politice, je bohužel na místě podezření, že cílem každé větší reformy, která se zdánlivě snaží ušetřit peníze státní pokladně, je ve skutečnosti jen najít ve veřejných financích další prostředky, které bude možné rozkrást. Nahlíženy z tohoto úhlu jsou „reformy“, ač jejich cílem je údajně ušetřit peníze státu, jen loupeží, protože většina takto ušetřených peněz se zase rozkrade.

Bohužel v takovém kontextu lze politiky, kteří „šetří“ (například na státních zaměstnancích nebo na obyvatelstvu v podobě plošného zvýšení DPH) rozdělit jen do dvou kategorií: naivky, kteří věří, že i přes všudypřítomnou korupci pomohou nakonec ušetřené peníze k ozdravění státních financí, a tím i celkové kondice českého hospodářství, a cyniky, kteří „šetří“ především proto, aby našli nové zdroje pro nenasytnou korupční hydru, jíž jsou součástí.

Systémová kleptokracie v českém podání má svoji ideologickou „nadstavbu“: schovává se za poučky o malém státu, škodlivosti údajně přebujelých sociálních dávek, individualismu, odpovědnosti každého z nás za vlastní osud. Využívá cynicky tvůrců veřejného mínění—novinářů, ekonomických expertů a PR agentur—k tomu, aby ospravedlňovali neoliberální reformy bez toho, že by se zamýšleli nad širším kontextem.

Mnozí tito lidé nemíní své zjednodušené poučování o malém státu, potřebě masivně šetřit, privatizaci penzijního systému, nebo žádoucí flexibilitě pracovního trhu, zle. Jsou produktem intelektuálně poněkud zploštělého prostředí, v němž se pořád dokola opakované neoliberální formulky, které zamořily v posledních dvaceti letech veřejný prostor nejen u nás, staly myšlenkovou šablonou—a to i kvůli neexistenci smysluplné alternativy, způsobené, mimo jiné, lacinou, i když vzhledem k historickým konotacím částečně pochopitelnou démonizací levice.

A samozřejmě jsou působeny i intelektuální a hodnotovou vyprahlostí demokratické levice u nás, k níž přispěla nejenom výše zmíněná démonizace, která dlouho činila skutečně autentické levicové přemýšlení „podezřelým“, ale také postkomunistický oportunismus mnoha „levicových“ politiků v prvních dvaceti letech po pádu komunismu. Ten notně přispěl k tomu, že se zejména sociální demokracie stala mnohem více součástí neoliberálně ospravedlňované kleptokracie než její alternativou.

Vrátíme-li se ale k ideovým proponentům „autentického trhu“ bez přívlastků, je téměř dojemné nyní sledovat, jak si někteří z těchto lidí si začínají uvědomovat, že jejich dobře míněné, neboť idejemi vedené představy o „správném“ fungování moderního státu, narážejí do zdi kleptokratické reality. Někteří zhnuseně opouští ten či onen poradní orgán pravicových vlád, neboť ke svému překvapení zjišťují, že vážně míněný boj s korupcí je v institucionalizované kleptokracii až na posledním místě.

Jiní s překvapením zjišťují, že hlavním záměrem například reformy penzijního systému není skutečně systém zlepšit, ale vytvořit kouřovou clonu pro masivní vyvedení státních prostředků do rukou kapitálových fondů „spřátelených“ s politiky. A jelikož v korupcí již značně vydrancovaném státním rozpočtu nejsou prostředky, zaplatí pravicová vláda tuto loupež plošným zvýšením DPH.

Hořekování mnohých pravicově orientovaných komentátorů a ekonomů, včetně některých členů vládního NERVu, že takto si důchodovou reformu nepředstavovali, je ovšem zároveň trapné. I lidé jen průměrně prozíraví by dávno viděli, že byli cynicky využíváni mocnými ekonomickými zájmy a některými politiky coby „užiteční idioti“, kteří svým opakováním pouček, o nichž by mělo smysl možná vést skutečnou debatu ve zdravé demokracii, připravili pro nejnovější tunel půdu.

Bohužel je jisté, že jakákoliv snaha reformovat zásadně cokoliv, co má dopady na státní finance, musí v současném systému skončit fiaskem, protože před tím, než jakákoliv vláda vůbec vysloví slovo „reforma“, musela by se rok dva věnovat zcela vážně boji s korupcí tak, aby nebylo v budoucnosti možné masivně zneužívat státní zakázky, a aby privatizace nejrůznějších státních funkcí nebyla jen zástěrkou pro zmanipulované, nelegální obohacování určitých skupin.

Reformátorské úsilí bez výrazného potlačení systémové korupce se dá přirovnat ke snaze lékařů, kteří doporučují pacientovi s rakovinou například ranní rozcvičky, běhání a vitamíny, aniž by skutečně léčili rakovinu.

Reformy uskutečňované současnou vládou nemohou v prostředí systémové korupce než přispět k další mafianizaci státu, protože velká část prostředků generovaných nebo ušetřených reformami bude rozkradena, čímž se dále posílí moc těch , kdo tento korupční systém provozují a organizují.

Tento vývoj nemá zdánlivě řešení, zejména pokud ani demokratická levice nevybředne z logiky mafiánského kapitalismu. Má k tomu sice šanci, přičemž prvním krokem by mohl být nadcházející sjezd ČSSD, ale existují důvody k opatrnosti. Síla struktur spojených s českou kleptokracií se nakonec možná ukáže být i na levici silnější než síla idejí.

Pokud se taková politická obroda, která by mohla následně mít vliv i na pravou stranu politického spektra, nezdaří, čeká českou demokracii pravděpodobně zásadní střet. Veřejnost ožebračovaná mafiánským kapitalismem se nakonec vzbouří. A z historie víme, že spontánní vzpoury, probíhající mimo koridory zaběhnutých politických mechanismů, přinášejí rozvrat, ne řešení.

Deník Referendum, 8.3.2011