Nacházíte se zde: Úvod Politický zápisník / Political diary Revoluce nebo reformy?

Revoluce nebo reformy?

Prezident Václav Klaus pronesl při jmenování vlády Petra Nečase krátký, přesto zásadní projev. Mimo jiné též řekl: „Vláda má silný mandát vzešlý z voleb a v krátké historii naší obnovené demokracie se může ve Sněmovně opírat o zatím největší většinu osmnácti hlasů. Měli byste toho využít pro prosazení zásadních a nezbytných reforem, na něž naše země čeká. Reformy naše země potřebuje, revoluci ne. Nejsme v okamžiku radikálního zvratu a nehrajeme si na něj, jako to dělá jedna země nedaleko od nás.“

 Klausova slova lze chápat jako určité varování. Dají se číst tak, že vláda mající tak velkou většinu, by neměla podlehnout pokušení obracet poměry v zemi vzhůru nohama, spíše by měla stavět na tom, čeho bylo dosaženo. Měla by reformovat, co evidentně nefunguje, udělat potřebný úklid ve stáních financích, ale neměla by svého postavení zneužít.  

 Onou zemí nedaleko nás, jejíž politici mluví o radikálním zvratu, prezident nepochybně myslí Maďarsko, kde strana Fidesz slibuje využít své ústavní většiny k přerýsování politické i ústavní mapy země. Klausovi je takovéto pojetí politiky ve stylu „ode zdi ke zdi“ bytostně cizí. Naslouchat by mu v tomto bodě měla i česká vláda.

 Měla by se především zamyslet nad tím, do jaké míry mohou změny odsouhlasené v podobě koaliční smlouvy měnit Českou republiku ve stát schopný obstát v nemilosrdné mezinárodní konkurenci bez toho, že by se tím vážně narušila společenská stabilita. Klaus to ostatně ve svém projevu též naznačil, když řekl: „Od vlády se nyní čekají hospodárné kroky. Ale zároveň kroky, které budou rozumné a neohrozí základní funkce státu.“

 Základními funkcemi státu se rozumí například zajišťování pořádku a obrany, ale také systémů vzdělávání, zdravotní péče a společenské solidarity. Zejména snaha šetřit neúměrně na systému společenské solidarity by mohla vést k zásadní změně společenských poměrů, v nichž se rozevřou nůžky mezi bohatšími a úspěšnými na jedné straně a sociálně slabšími na straně druhé tak, že výsledkem může být ztráta společenské koheze i sounáležitosti s vlastním státem.

 Moderní národní stát totiž nejen musí obstát v globální ekonomické soutěži, což znamená, mimo jiné, mít schopnost přilákat mocný nadnárodní kapitál a mít státní finance v takovém stavu, aby se země nestala nevěrohodnou pro mezinárodní finanční instituce. Znamená to také mít schopnost udržovat systém sociální solidarity v takové podobě a míře, aby byl stát schopen chránit své občany před turbulencemi rapidně se měnící světové ekonomiky.

 Zásadní otázkou v tomto kontextu je, zda reformy plánované vládou mají vyhovovat především sílícím požadavkům globálního a domácího trhu, anebo mají také smysluplně  modernizovat sociální stát coby instituci, jež umožňuje lidem, aby s jistou důstojností vzdorovali—v jim srozumitelných hranicích svého národního státu--úsilí globálního trhu učinit z nich pouhé námezdní „pracovní zdroje“ anebo pro stát „levné“ nezaměstnané.

 Klaus je ekonomický liberál, ale není sociální autista. To koneckonců potvrdil i v době, kdy byl premiérem. Ve svých reformách se vždy ohlížel na sociální dopady prováděných změn.

 Je těžké říct, zda svým projevem při jmenování vlády varoval i před příliš radikálním experimenty se záchytnou sítí sociální solidarity, jisté ovšem je, že pokud by vládní reformy přerostly v jakousi revoluci v systému sociálního zabezpečení s cílem učinit z České republiky místo odpovídající požadavkům globálního trhu na levnou, flexibilní a rychle recyklovatelnou pracovní sílu, jen těžko se naplní další z přání vyřčených v prezidentově projevu—aby vláda uměla hájit zájmy svých občanů i na mezinárodním poli. Byli by totiž vlastním státem dáni na milost a nemilost poryvům globálního trhu.

 Hospodárnost vlády, o níž mluví Klaus, je na místě. Šetřit lze ovšem různými způsoby. Koaliční smlouva se bohužel dá číst i tak, že Nečasova vláda zvolila především šetření na chudých a sociálně slabších. Koalicí původně diskutovaná ambiciózní protikorupční opatření, která by vedla k zprůhlednění státních zakázek a omezení systémové korupce (což by mohlo přinést státu desítky miliard) byla nakonec zastíněna agendou, spočívající ve škrtání sociálních dávek či radikálnímu přizpůsobování pracovního práva požadavkům domácích i globálních firem.

 To by mohlo posunout českou společnost nikoliv k nezbytné modernizaci sociálního státu, ale spíše k jisté formě jeho demontáže,  což by nepochybně vyústilo do změn postojů občanů ke státu i demokracii. Jinými slovy: společnost vydaná napospas sociálnímu darwinismu rychle ztrácí sociální kapitál. Bez sociálního kapitálu mizí sociální smír, v horších případech je destabilizován demokratický systém jako takový.

 Je možné, že i toto měl prezident na mysli, když novou vládu vybízel, aby zůstala u smysluplných reforem a nepokoušela se o revoluci.

ČRo 6, 14.7.2010