Nacházíte se zde: Úvod Politický zápisník / Political diary Rozhodnou volby malé strany?

Rozhodnou volby malé strany?

Zhruba čtyři měsíce před volbami lze pozorovat několik zdánlivě rozporuplných trendů. Na jedné straně posiluje levice vůči pravici, ale není to posilování v podobě absolutního nárůstu preferencí pro sociální demokraty a komunisty, nýbrž posilování zásluhou propadu vnitřně nejednotné a „velrybářskými“ i jinými aférami (Open Card v Praze) stíhané Občanské demokratické strany.

Prozatímní neschopnost ČSSD přetavit žalostnou situaci v ODS do razantního nárůstu vlastních preferencí ukazuje, že strana si sice drží pevné jádro svých voličů, ale rozhodně se momentálně nenachází v situaci podobné té, v níž byla před volbami do krajských zastupitelstev a jedné třetiny Senátu na podzim 2008. Tehdy ČSSD podporovali evidentně i voliči, kteří tuto stranu běžně nevolí.

ČSSD tehdy samozřejmě byla v jiné situaci už proto, že byla stranou opoziční, která přetavila boj o zdravotnické poplatky do výrazně symbolického tématu, v němž se odrážela neschopnost vlády Mirka Topolánka zavést smysluplné reformy, jakož i zbytečná sociální necitlivost těch změn, které se prosadit podařilo. K tomu je samozřejmě nutné přičíst u veřejnosti populární odpor ČSSD vůči vládou prosazovanému americkému radaru na českém území, s nímž se neztotožňovala většina populace. To, že se ČSSD nyní nemůže profilovat proti nepopulární vládě je bezesporu jedním z důvodů, proč není schopna zvyšovat své preference. A převzetí vlády ve 13 ze 14 krajů ji paradoxně nyní, kdy na centrální úrovni vládne úřednický kabinet, činí v očích voličů do jisté míry více stranou vládní (držící větší podíl moci v zemi), než tomu je v případě ODS. Ta navíc ztratila i svoje spojení s mocenskou bází Hradu.

 Nastoupí malé strany?

V této situaci je přirozené, že se objevují vůči velkým stranám alternativy v podobě nových stran, které mají ve volbách šanci uspět, jakkoliv je zároveň třeba počítat s tím, že český volič je velmi konzervativní. Jedním z důvodů je samozřejmě i volební systém, v němž hlasy pro strany, jež se nedostanou do Poslanecké sněmovny, propadají de facto ve prospěch stran, které se do Sněmovny probojovaly. I proto hrají v  českém prostředí tak důležitou úlohu volební průzkumy, zejména pokud ukazují, že se nějaká nová strana stabilně drží nad pěti procenty, nebo že se naopak nějaká doposud parlamentní strana na delší dobu propadla pod hranici volitelnosti.

Tento jev bezpochyby zatím pomohl nejvíce novému konzervativnímu uskupení TOP 09, které se už několik měsíců stabilně drží vysoko nad hranicí volitelnosti. K té se také už delší dobu přibližuje zatím neparlamentní strana Věci veřejné. A několik příštích průzkumů ukáže, zda má šanci atakovat hranici volitelnosti i Strana práv občanů v čele s Milošem Zemanem. Na hranici volitelnosti se drží i lidovci, těsně pod ní pak zelení.

Tento výčet malých stran s reálnými šancemi na vstup do Poslanecké sněmovny je důležitý, protože za jistých okolností by se mohl počet malých stran v Poslanecké sněmovně rozrůst ze dvou po volbách v roce 2006 (lidovci a zelení) na pět. To by zásadním způsobem mohlo změnit povolební aritmetiku.

 Jaká je cesta k úspěchu?

Příklad TOP 09 ukazuje, že malé strany potřebují ze všeho nejvíc respektovaného lídra a několik jasně vyjádřených programových priorit, s nimiž si je voliči jasně identifikují. Prozatímní úspěch TOP 09 v průzkumech veřejného mínění souvisí s osobou Karla Schwarzenberga, který, už kvůli svým majetkovým poměrům, reprezentuje pro mnoho lidí symbolickou záruku, že do stranické politiky nejde za účelem obohacení. Je také spojován s poměrně čitelnou škálou konzervativních hodnot, které v jeho případě nepůsobí jako účelově osvojená ideologie.

Dalším marketingovým plusem TOP 09 je paradoxně zdánlivě nepopulární záměr bránit za každou cenu růstu rozpočtových deficitů a dluhů státu. Zhuštění tohoto záměru do churchillovského slibu „krve, potu a slz“ vytvořilo ovšem v očích veřejnosti pro tuto stranu jasný a čitelný image. A navíc se ukázalo, že s tímto nepopulistickým přístupem je ochotno se ztotožnit poměrně slušné množství pravicových voličů, kteří postrádají podobnou principiálnost u stále více populistické ODS.

Druhým důvodem úspěchu TOP 09 je skutečnost, že pravicovým voličům se nabízí strana se slušnými šancemi dostat se do příští Poslanecké sněmovny, jež je na rozdíl od ODS jasně proevpropská. ODS tedy nyní platí cenu za rozpor, před kterým ji dlouhodobě varují průzkumy veřejného mínění: kontrast mezi euroskeptickými postoji vedení strany a proevpropskými postoji jejího tradičního voličstva. V minulosti mnoho pro-evropských pravicových voličů přiznávalo, že volí euroskeptickou ODS se skřípěním zubů, protože nemají jinou pravicovou stranu, kterou by volit mohli. To už nyní neplatí.

Z politického receptáře TOP 09 by se ještě stále mohla poučit i Strana zelených. Ta má v české společnosti přirozenou voličskou bázi, kterou ovšem částečně ztratila po volbách v roce 2006 svým příklonem k pravicové vládní koalici, založené na politických přeběhlících. Strana, která se před volbami v roce 2006 vymezovala proti tehdejšímu establishmentu, nakonec skončila jako jeho součást, a to za velmi pochybných okolností.

V Ondřeji Liškovi nemá SZ lídra, který by dokázal oslovit středo-pravé liberální voliče tak, jak to dokázal v roce 2006 Martin Bursík. Mnoho z nich má nyní navíc alternativu v podobě TOP 09. Zelení proto uspějí pouze za předpokladu, že se jim podaří oslovit jejich tradiční voličstvo. To by ovšem museli být nejprve schopni překonat alespoň částečně vnitřní rozpory mezi bursíkovským křídlem, nyní reprezentovaným Liškou, a křídlem ekologických aktivistů. Druhým předpokladem je, že spojí svojí identitu s nějakým silným poselstvím. Vytvořit znovu image nesystémové strany, která bude „hlídat“ strany establishmentu, se jim už asi jen těžko podaří — i kdyby se distancovali od svého vládního angažmá v letech 2007-2008.

Podobně jako zelení jsou na tom lidovci. I oni budou mít šance na úspěch pouze pokud přesvědčí kritickou masu voličů, že je lze spojovat s určitými principy. Zdá se, že strana si toto dilema uvědomuje, když se snaží  spojit svoje jméno s některými protikorupčními opatřeními a boji proti hazardu. Lidovci to ovšem nemají jednoduché, protože jejich historie dává důvody k oprávněné skepsi, pokud jde o odhodlání zvolené principy skutečně dodržet i v situaci, kdy je bude možné výhodně proměnit za mocenské pozice.

 Další možná překvapení

Strana Věci veřejné je v tomto okamžiku velkou neznámou. Na jedné straně má v Radku Johnovi v čele charismatickou, populární osobnost, v čemž následuje ve stopách zelených před volbami v roce 2006. Vystupuje také s pozitivním poselstvím o potřebě vtáhnout do politiky občanskou společnost, třeba i s pomocí instrumentů přímé demokracie. Na straně druhé trpí zatím jistou programovou rozbředlostí. Opakovaně se též vynořují dohady, kdo stranu vlastně financuje. Je zajímavé, že právě tato strana se zatím mnohem razantněji nepokusila akcentovat politickou linii, jež vynesla do Poslanecké sněmovny zelené, tedy slib, že bude v případě volebního úspěchu jakýmsi kontrolorem zkorumpovaného establishmentu.

Zatímco Věci veřejné jsou, i personálně, jedinou skutečně novou stranou se šancí probojovat se do Poslanecké sněmovny, Zemanova Strana práv občanů je podobně jako TOP 09 politickým recyklátem. A podobně jako TOP 09 se pokouší uspět tak, že chce odlákat potřebný počet voličů od velké strany, v tomto případě na levici.

Šance Zemanovy strany na úspěch jsou ovšem podstatně menší než šance TOP 09. Ta totiž oslovuje voliče jak napravo od ODS, tak pravicové liberály okolo politického středu. Zemanova strana, už svým personálním profilem, jen těžko osloví levicové liberály, kteří tak zůstávají nejvíce nevyužitou volební skupinou, neboť jim neimponuje současná ČSSD v čele s Jiřím Paroubkem a mají nedůvěru k SZ po jejím angažmá v Topolánkově vládě.

Zemanovci budou s ČSSD soupeřit vesměs o voliče na pomezí sociální demokracie a komunistů, jakkoliv sám Zeman ideově nalevo od ČSSD nestojí. Jenže lidé, kterými je obklopen, jakož i některé programové teze, jež strana hlásá, budou atraktivní nejvíce právě pro voliče na pomezí ČSSD a KSČM.

Ať už ovšem SPO nakonec odčerpá více hlasů sociální demokracii nebo komunistům, může vzhledem ke špatným vztahům mezi Zemanem a Paroubkem paradoxně nakonec spíše zmařit možnou povolební spolupráci ČSSD a KSČM, než že by byla jejím svorníkem.

Na závěr je nutné poznamenat, že vezmeme-li v úvahu míru znechucení současnou stranickou politikou, je výše nastíněný popis situace a dalšího možného vývoje na české politické scéně, vlastně optimistický. Česká demokracie má velké štěstí, že se v neutěšených politických poměrech zatím neobjevil charismatický extrémně-pravicový nebo ryze populistický politik.

Literární noviny, 25.1.2010