Nacházíte se zde: Úvod Politický zápisník / Political diary Sbohem, pane Medku

Sbohem, pane Medku

Ivan Medek, který včera zemřel, byl jedním z těch mála veřejně činných lidí, o nichž si myslíte, že je osobně znáte dávno před tím, než jste měli štěstí je potkat. Nebyl jsem jistě jediný, kdo měl ten pocit, když poslouchával na Hlasu Ameriky jeho pravidelná hlášení o činnosti disidentské komunity u nás.

 Mnozí budou připomínat jeho nezaměnitelnou barvu hlasu, ale blízkým mnoha posluchačům ho činil pocit, že muž, který se vyjadřuje tak jasně a nekompromisně, je člověkem principů.

 Když mi Václav Havel nabídl, abych pro něj pracoval, nemusel jsem se dlouho rozhodovat. Chtěl jsem totiž spolupracovat nejen s ním, ale také s Ivanem Medkem. Když jsem se s ním pak skutečně pravidelně setkával, nemusel jsem na svých dojmech o něm změnit vůbec nic. A přidaly se nové.

Například, že kdyby chtěl někdo najít ztělesnění těch nejlepších ctností první republiky i jejího étosu, Ivan Medek je reprezentoval. Ač v první republice strávil jenom dětství, jako by se na něj z jeho významné rodiny přeneslo vše pozitivní, co si lze, možná idealisticky, spojovat s tou dobou: vlastenectví v dobrém slova smyslu, víra v demokracii, odvaha, zásadovost.

 Během života poznáte několik lidí, kteří vyzařují jakousi zvláštní ušlechtilost ducha, ale pak se v některých zklamete. U Ivana Medka jsem tento dojem nikdy nemusel korigovat.

 S tím souvisela i jeho prazvláštní skromnost. Měl „rodokmen“, který by mnoha lidem nedal, aby se svojí rodinu neoháněli. On to nedělal.

Zmínil jsem jednou letmo, že mě zajímá historie československých legií, a Ivan Medek mi příštího dne přinesl knihy svého otce, generála Rudolfa Medka. „Snad Vás to nebude nudit, to víte, otec byl voják,“ řekl, jako by se omlouval. Podobně skromně, téměř stydlivě, mluvil o svém bratrovi, Mikulášovi, jednom z největších českých malířů 20. století, jehož velký obraz zdobil jednu z hradních chodeb.

 Nikdy se také nechlubil svými rozsáhlými znalostmi, například hudby. Byl člověkem hluboce věřícím. Nikomu svoji víru nevnucoval, ale řídil se důsledně všemi jejími hodnotami.

 Nevím, kam lidé odcházejí po smrti, ale s  troufalostí možná nepatřičnou si myslím, že Ivan Medek odešel přímo k Bohu. Takže, buďte s Bohem, pane Medku!

Právo, 7.1.2010