Nacházíte se zde: Úvod Politický zápisník / Political diary Sesazení vlády jako projev politické nedospělosti

Sesazení vlády jako projev politické nedospělosti

Vyslovení nedůvěry koaliční vládě Mirka Topolánka vzbuzuje nejen otázky, které si nyní klade jistě téměř každý. Konkrétně: Co bude dál a jak tento politický karambol ovlivní české předsednictví v Evropské unii? Vzbuzuje také zásadnější otázku po dospělosti české demokratické politiky.

 Topolánkova vláda si jistě zasloužila tlak opozice, možná i odvolání. Jenže když zasadíme snad i oprávněnou snahu odvolat tuto slabou a ve skandálech zapletenou vládu do širšího domácího a mezinárodního politického kontextu, nemůže například nezaujatý zahraniční pozorovatel než žasnout nad nedostatkem odpovědnosti a destruktivními tendencemi českých politiků.

 Jako principiální se z celého špektáklu vynořuje otázka, proč nebylo možné počkat s pokusem odvolat vládu až na konec českého předsednictví. Hlavním motivem se zdá být—jak jinak v českých poměrech—motiv stranický, což je v současné situaci snaha ČSSD přejít do ofenzívy před volbami do Evropského parlamentu a zastavit tak růst preferencí ODS spojený s českým předsednictvím Evropské unie. A možná je také přítomen motiv poměrně malé skupiny lidí okolo prezidenta Václava Klause zabránit za každou cenu schválení Lisabonské smlouvy.

 Co na tom, že pád vlády v tomto okamžiku nepřináší žádná viditelná pozitiva České republice (snad jen s možnou výjimkou jakéhosi morálního zadostiučinění těch, kdo už dále nemohli vystát pochybné snahy vlády udržet se u moci třeba i za cenu tlaku na justici a média), zato ale přináší řadu velmi konkrétních rizik.

 Tím prvním je vážné nebezpečí, že Česká republika ztratí v Evropské unii i ony zbytky prestiže, které jako už beztak problematický člen EU ještě měla. Jistou prestiž si vydobyla právě v posledních třech měsících, kdy si Topolánkova vláda počínala v roli země předsedající Unii poměrně slušně.

Tento kapitál se vyslovením nedůvěry vládě rozplynul jako pára nad hrncem. Odvolání vlády ukázalo zbytku Evropy, že česká politická kultura je zatím ještě stále dost hluboko pod standardy běžnými na západ od nás. Což o to, v historii Unie už v předsednických zemích vlády několikrát padly, ale nikdy se tak nestalo z důvodů, které vypadají navenek tak malicherné—zejména zasadíme-li je do kontextu ekonomické krize, jež zmítá celým světem.

Čeští politici do světa vyslali zprávu, která bohužel potvrzuje to, co naznačuje francouzský prezident Nicolas Sarkozy: malé země z bývalého sovětského bloku nemohou efektivně vést Evropskou unii, protože si neumějí vládnout ani samy sobě. Češi tak výrazně poškodili i ostatní nové členské země, na které se bude západ EU nyní dívat s ještě větší skepsí.

Český politický kapitál v rámci EU se odvoláním vlády rozplynul i proto, že vláda, která nemá politickou legitimitu doma, nebude mít potřebnou autoritu ani při vedení Unie. Předseda sociální demokracie Jiří Paroubek i další politici mohou stokrát opakovat, že se vlastně nic moc neděje, neboť Česká republika může vést Unii i s vládou v demisi, jenže takové tvrzení je nesmyslné.

S trochou přehánění bychom mohli říct, že české předsednictví skončilo vyslovením nedůvěry vládě. Češi budou samozřejmě v rámci předsednictví v příštích třech měsících zajišťovat organizační záležitosti, ale politické vedení Unie se přesune na západ od nás.

 Dalším výrazným rizikem spojeným s odvoláním vlády je osud Lisabonské smlouvy. Před pádem vlády se zdálo, že ti senátoři za ODS, kteří podporují Topolánka proti prezidentu Václavu Klausovi, budou schopni přispět ke schválení smlouvy v Senátu. Otázka je, jak se zachovají nyní. Nejen proto, že se někteří budou možná chtít proevpropské sociální demokracii pomstít za odvolání vlády, ale i proto, že se těžiště moci v ODS nyní silně vychýlilo k lidem, kteří podporují Klause.

 Důležitým faktorem je i nevypočitatelný prezident. Ten sice ujišťuje, že bude postupovat standardně, podle ústavy, ale co je standardním postupem, je záležitostí interpretace. Topolánek si například představuje, že standardním postupem by bylo, kdyby právě jeho, coby předsedu nejsilnější strany, prezident znovu pověřil sestavením vlády. Paroubek si zase myslí, že by bylo standardní, kdyby prezident nechal vládnout Topolánkovu vládu v demisi do konce předsednictví.

 Klaus ale může zcela legitimně argumentovat, že pověřit znovu sestavením vlády politika, jehož vlády už dvakrát neuspěly, není standardní. A že není standardní ani situace, v níž by nechal někoho, třeba i samotného Topolánka, sestavovat novou vládu tři měsíce, zatímco by současná vláda dokončila v demisi české předsednictví.

 Pád vlády učinil z Klause nejdůležitějšího hráče na české politické šachovnici, což politik Klausova kalibru dobře ví. Může se proto rozhodnout například jmenovat krátce poté, co mu Topolánek přinese demisi, nového premiéra i vládu. Taková vláda by sice bez konzultací s ČSSD a ODS nedostala nejspíš důvěru Poslanecké sněmovny, ale ústava prezidentovi nepředepisuje žádné časové limity pro jmenování vlády další. Navíc už existuje neblahý precedent z roku 2006, kdy první Topolánkova vláda vládla bez důvěry Poslanecké sněmovny půl roku.

 Skutečnost, že se prezident Klaus stal přes noc nejdůležitějším politickým aktérem na české politické scéně bude mít i symbolické dopady na evropské úrovni. Klaus je mnohými evropskými politiky považován za nepřítele další evropské integrace a je nepřítelem Lisabonské smlouvy. Jeho silnější role v české politice bude proto vnímána s obavami v určitých částech evropského politického establihsmentu.

 Velkým rizikem spojeným s pádem vlády je řešení výzev ekonomické krize. Topolánkovu vládu bylo samozřejmě možné za některá opatření k řešení krize kritizovat, ale alespoň existovalo legitimní centrum exekutivní moci. Žádná vláda v demisi nebude schopna v tomto směru vládu, která má důvěru Sněmovny, nahradit.

 Jenže vládu s důvěrou teď nejspíš mnoho měsíců mít nebudeme. A kdyby prezident Klaus jmenoval například vládu připomínající současný NERV, tedy Národní ekonomickou radu vlády, byla by to sice vláda odborníků, jenže pokud by nezískala důvěru Sněmovny, trefovala , by se do ní nejen opozice, ale nejspíš i topolánkovská část ODS.

ČRo 6, 25.3.2009